Vlády členských zemí nesmějí dovolit evropské byrokracii, aby na jejich účet dělala dluhy a fakticky prohlubovala stagnaci, ztrátu pozic ve světě a pro velkou skupinu zemí v eurozóně pouhé přežívání na pokraji bankrotu. 

Česká vláda musí požadovat zásadní změnu fungování EU. Je nezbytné postupovat tak, jak naše vláda, stejně jako vlády dalších členských zemí EU, postupovaly v boji proti epidemii v situaci, kdy EU nefungovala. 

V politice jde vždy o roli státu, o vztah státu a jednotlivce, o poměr veřejného a soukromého, o míru přerozdělování, o míru individuální svobody a jejího omezování ve jménu kolektivního dobra. Proto systémový posun musí obsahovat i rovinu politickou. 

Celkový trend posledních dvou desetiletí u nás i ve světě dál směřoval k etatismu, pokrokářství a sociálnímu inženýrství, ale dosud to byl v podstatě pohyb postupný. Teprve nyní zažíváme skutečný kvalitativní skok – směrem k ohromnému posílení a zbytnění státu a ke zvýšení jeho pravomoci ovlivňovat lidské životy. 

Prvotní karanténní opatření byla do jisté míry pochopitelná, i když i ta mohla být jiná. To, co se však na politické a ekonomické scéně děje a chystá nyní, pochopitelné a omluvitelné není.

Musí nastat návrat  k základním myšlenkám naší polistopadové transformace, k dalšímu budování českého kapitálu a českého kapitalismu.

Budoucnost české ekonomiky s českým kapitálem souvisí. Dnešní hospodářský pád ohrožuje různé typy firem v české ekonomice různou měrou. Nadnárodní firmy s velkou ekonomickou silou a rozsáhlými mezinárodními aktivitami jsou ohroženy nejméně. Daleko ohroženější je kapitál český, který až na několik výjimek představují firmy menší a střední. Většinou jsou v pozici subdodavatelů firem nadnárodních. Když se přímo orientují na domácí či zahraniční trh, nebývají tam silnými hráči. Na jejich fungování proto dopadla protiepidemická opatření české vlády nejvíce. 

Vznik českého kapitálu a jeho rozvoj byly jedním z hlavních transformačních úkolů 90. let na základě vědomí, že bez domácího kapitálu země dlouhodobě prosperovat nemůže. Že nemůže být ani politicky stabilní. Vzpomeňme si, že měnová krize roku 1997 dopadla nejtíživěji právě na teprve tehdy vznikající, a proto slabý český kapitál. Měla za následek, že se velké, strategicky významné a nejlukrativnější části našeho hospodářství dostaly do rukou zahraničního kapitálu. Ten ovládá i celý finanční sektor a rozhodující část maloobchodu. Výsledkem je trvalý odliv velkého procenta u nás vytvořeného HDP do zahraničí. Ukázalo se, že vůbec není jedno, kde sídlí vlastníci firem, kam směřují a kde se utrácejí dividendy, kde se rozhoduje o firemních strategiích.

Dnes může nastat něco podobného. Nemalému počtu středních a malých českých firem hrozí insolvence, bankroty, převzetí zahraničním kapitálem. Hrozí posílení závislého, podřízeného a subdodavatelského charakteru české ekonomiky. Tomu by se měly snažit vláda a centrální banka snažit čelit. Ochrana hospodářské soutěže, veřejné zakázky a tisíce dalších detailů legislativy musejí dávat přednost domácí výrobě před dovozem.

Je třeba opustit propagandistické vzorce z dob komunismu hlásající nedůvěru k podnikatelům a podnikání jako takovému.

Musí být ukončeny neustálé snahy líčit domácí podnikatele jako podvodníky, tuneláře, neplatiče daní, oligarchy a na jejich úkor dávat výhody zahraničnímu kapitálu, který je ostatně nepotřebuje. Ten si mimořádné zacházení nezaslouží. Jeho motivací není filantropie. Beze změny v této věci nemůže být skutečná obnova naší prosperity úspěšná. 

Naše země nežije ve vzduchoprázdnu. Poměry, ve kterých žijeme, jsou velmi silně ovlivněny kontextem, který se odehrává kolem nás.

Rozhodující kroky však musíme udělat u nás doma a my sami o nich musíme rozhodnout.

Václav Klaus a kolektiv autorů IVK, vyšlo též v Mladé frontě DNES