Lidé si pustí televizi, nechtějí přemýšlet. Tragika je v jejich přesvědčení, že pak všechno vědí ^Doporučený

neděle, dub 17 2022
Napsal(a) VÁCLAV KLAUS, prezident ČR v letech 2003-2013

Tisk Email

Vědění je něco jiného než hromadění informací. Vědění je schopnost informace řadit, třídit, vyhodnocovat, umísťovat na správná „políčka“ v mozku. snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty

Člověk v těchto dnech často nevěří svým očím (a uším), jaký nesmysl slyší. Zejména ve veřejnoprávních médiích a na sociálních sítích. Obvyklým výkladem tohoto jevu bývá odkaz na nevzdělanost lidí, na absenci dobrého vzdělání, na povrchnost myšlení, na myšlenkovou lenost, na nepozornost, na víru v mylné ideologie, na „svedení z cesty“ tzv. dezinformacemi. Nic z toho však neříká, proč tomu tak je, proč to právě teď dosahuje úplně jiného rozměru než dříve a proč si absurdnost svých názorů jejich nositelé nedají vysvětlit. Určitě mohu v tomto krátkém zamyšlení vyjádřit jen jeden z mnoha relevantních úhlů pohledu na tento fenomén, větší ambici nemám. Mojí hypotézou je, že myšlení je ničeno nadměrným množstvím informací, které člověka „vytěžují a zatěžují“ natolik, že nemá na myšlení čas. Podobně to ve svém slavném dystopickém románu 451 stupňů Fahrenheita vyjádřil před sedmi desetiletími Ray Bradbury. Na lidi se nepřetržitě „valí“ další a další informace (Bradburyho televizní stěny), pokus o jejich konzumaci je pak náhražkou myšlení. Před půl stoletím, když začínala televizní „kultura“, jsem nechápal, proč lidi přijdou domů a pustí si televizi. Teď už to začínám chápat. Nechtějí přemýšlet.

Konzumuje-li člověk informace, nemusí myslet

Konzumuje-li člověk informace, nemusí myslet, a tragika je v jeho přesvědčení, že všechno ví. Vědění je však něco jiného než hromadění informací. Vědění je schopnost informace řadit, třídit, vyhodnocovat, umísťovat na správná „políčka“. Řečeno v šachové terminologii, člověk musí vědět, patří-li ta či ona informace na A6, nebo na D7. Bez tohoto vědění informace sama o sobě nemá smysl. Velké množství neutříděných a nezařazených informací myšlení člověka beznadějně ničí.

Jistě to ničí i mne. Téměř nikdy se však nedívám na televizi. Televize informace nejen přináší, ta jejich objemem a výběrem účinně manipuluje. Noviny určitě také, tam ovšem může čtenář přeskakovat, v televizi to nejde. Tím je daleko nebezpečnější.

I bez stále puštěné televize mám jistotu, že mi informace nechybí. Mám kolem sebe noviny, časopisy, knížky, internet. Jen dnes mi z Ameriky přišly tři časopisy, ze Švýcarska jeden, mohu z toho přečíst jen zlomek. Stejný den jsem dostal v institutu na stůl asi pět časopisů českých. Výběr, co budu číst, za mne nemůže udělat někdo jiný. Ke svému výběru potřebuji teorie, koncepce, hypotézy, ideologie, ale ty nevznikají informacemi, ty vznikají myšlením, přemýšlením, studiem, prací.

Lidé si často namlouvají, že nejsou ničím ovlivněni, že s informacemi nakládají nezaujatě.

To je nesmysl. Lišíme se nikoli objemem vstřebávaných informací. Lišíme se teoriemi, které informace zařazují a vyhodnocují. To není otázka rychločtení, je to otázka myšlení.

Adorovaný, zdánlivě neutralistický pojem „informační společnost“ je jedním z omylů dneška. Člověk vždy vycházel z informací, každá společnost byla „informační“. Vždy existovala od lidí poptávka po informacích. Její rozsah je dán „rozpočtovým“ omezením (jak to v roce 1961 v ekonomické terminologii formuloval budoucí nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Stigler), ale toto omezení není dáno jen rozpočtově (tedy příjmem v peněžním vyjádření), ale i absorpční kapacitou člověka, a proto i časem, který je ochoten na vyhledávání informací věnovat. (Ostatně, ne náhodou se říká, že čas jsou peníze).

Na straně poptávky k žádnému velkému posunu dojít nemohlo. Dvacet čtyři hodin za den zůstává tvrdým omezením. Možná dnes člověk musí méně času věnovat práci, aby uspokojil své další potřeby, a proto má více času k hledání informací. Informace je v každém případě „superior good“, je společenský statut dodávajícím zbožím (ekonomové používají pojem positional good), poptávka po něm s rostoucím bohatstvím narůstá.

Je lákavé hltat informace jako náhražku myšlení.

Revoluce však nastala na straně nabídky. Prostřednictvím mocných informačních technologií se staly informace laciné, a proto je jich na dosah stále více. Snadné je zejména jejich šíření. I proto je lákavé hltat informace jako náhražku myšlení.

Výměna informací byla a je součástí běžných životních aktivit. Informace navíc, nad běžný život, dříve šířila média. Ta mívala redakční rady a ty rozhodovaly, jakou informaci šířit a jakou ne. Nechci tvrdit, že redakční rady neexistují, ale jejich role se výrazně zmenšila. Jako důsledek popírání hierarchie, řízení, vedení, „šéfování“, jako důsledek anarchizujícího individualismu, radikálně vzrostla úloha jednotlivého novináře. Iluze nikým a ničím omezené svobody je nade vším a novinář je oceňován, je-li extrovertním exhibicionistou a má-li jednoduchou účelovou funkci: čím více upoutá, tím lépe.

Navíc k tomu všemu, láce šíření informací umožňuje snadné „sebevydávání“ nejrůznějších textů. Více a více knih se dostává do světa formou vlastního nákladu, tedy bez jakéhokoli posouzení textu nakladatelstvím a redakční radou. Stačí tiskárna. To zásadně mění kvantum informací. Změna je i v délce textů. Dnes jsou v módě krátké texty, často jen „výkřiky“, nikoli věty. Stačí se podívat na „sociální sítě“, tam dominují výkřiky. Argumenty, které by braly v úvahu kontext, většinou nejsou třeba.

Zánik myšlení – jako doprovodný jev nadprodukce nesmyslů – znamená, že se informační společnost stává stále více svou vlastní karikaturou.

Existuje nějaká cesta, jak to změnit?

Václav Klaus, 8. 4. 2022

vyšlo v Lidových novinách