Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

pátek, 09 srpen 2013 16:17

Co je to rovná daň ODS zřejmě zapomněla

Napsal(a) 
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Stalo se to na jaře ve volebním roce 2000. V rámci volební kampaně dělal Petr Nečas výjezd do Zlínského kraje s cílem seznámit občany s volebním programem ODS. Výjezdu se účastnili i novináři, mezi nimi i pisatel těchto řádků, a po skončení volebního programu nám bylo umožněno zasednout v útulné vsetínské hospůdce spolu s Petrem Nečasem a místními stranickými funkcionáři. Výborná večeře a výtečné pivo rozproudily debatu, tak se novináři ptali i na plány ODS do budoucnosti. A tam jsem byl doslova šokován. Na mou otázku, zda bude chtít případná Nečasova vláda zavést rovnou daň, budoucí premiér udiveně opáčil: „Jak to, vždyť my ji už máme!“ Tam došlo u mne k rozčarování, že ani tak výtečný politik neví, co to rovná daň je.

A bylo jasné, že s vládní ekonomikou to bude asi po případném vítězství pravice všelijaké. A bylo…

Pojmem „rovná daň“ se u nás šermovalo již pěknou řádku let, ale málokdo ví přesně, co taková koncepce obsahuje. Že jejím cílem nesmí být ožebračení nízkopříjmových skupin ani zatnutí sekery do státního rozpočtu. Jak se má tedy tato daň zavádět?

Co je to rovná daň

Už samotný název „rovná daň“ je zavádějící. Měla by se správně nazývat „proporcionální“. Aby byla úspěšná, musejí se současně zavést čtyři různá opatření. Přitom už jenom jejich zavádění postupně a ne najednou může vést jak k ožebračení státní pokladny tak k ožebračení různých skupin obyvatelstva.

Jedním z kroků, tím asi nejznámějším, je úprava daně ze mzdy. Podle ní je tato daň tvořena jednotným procentem z příjmu, s výhradou těch nejchudších – ti prostě žádnou daň z příjmu neplatí. Tato „odečitatelná položka“ ale způsobí i podstatné snížení daně pro středně vydělávající plátce.

Samozřejmým důsledkem takového uspořádání je snížení daňového výběru, který je třeba nějak kompenzovat. Jednou z cest je zrušení všech daňových zvýhodnění, které umožňovalo,že velcí a bohatí podnikatelé pomocí daňových odpisů vymýšlených lukrativně honorovanými daňovými poradci daně neplatili vůbec. Podniky svým zaměstnancům mimo jejich mzdu běžně poskytují různé výhody – placení stravenek, režijních jízdenek apod. Je však svérázné, že náklady na tyto zaměstnanecké výhody v státních a polostátních organizací nenese tato organizace, ale stát. A i když samotný princip takového zvýhodnění nebyl zpochybněn, právě zrušení těchto příspěvků od státu bylo důvodem hysterického křiku odborů, se kterým si však silná vláda prostě musí poradit. Nebo vůbec nic nezavádět. Důsledkem takového uspořádání je krajní zjednodušení daňového přiznání – nově by měl stačit jeden list papíru, došlo by k likvidaci vyděračské smečky daňových poradců a zejména by se významně zamezilo daňovým únikům velkých firem.

Za třetí je nutné stejným procentem zdanit i daň nepřímou – DPH. Současně sloučit obě daňová pásma do jednoho. Zde dojde ke znevýhodnění nízkopříjmových skupin obyvatelstva, v jejichž rozpočtu se právě nalézá vyšší množství produktů patřících do sníženého pásma. To samozřejmě musí být kompenzováno prvním bodem, tedy nulovou nebo malou daní z příjmu pro tyto skupiny. A už teď je třeba uvést podmínku naprosto nezbytnou: Procento této daně je třeba pečlivě propočítat na základě podrobných ekonomických analýz, nikoliv „střelit od boku“ patnáct procent, osmnáct procent… Mělo by se důsledně přitom dbát toho, aby se po zavedení tohoto systému ulevilo všem nízkopříjmovým skupinám, které budou v rozpočtu kompenzovány zamezením různých odpisů a daňových úniků velkých podniků.

ALE TO STÁLE NENÍ VŠECHNO! Zejména v důsledku sjednocení DPH se skokově objeví inflace, které nejvíce postihne ty nejslabší, kteří nevydělávají – děti, invalidy a důchodce. Proto je podmínkou nutnou pro zavedení rovné daně také vyšší jednorázová valorizace zdravotních a starobních důchodů krytá mimořádnými prostředky – třeba využitím daní státních podniků. Pokud se týká dětí, tam by bylo nejvýhodnější sloučit dávky daňového zvýhodnění s dávkami sociálními. Celkově by se měly zvýšit, ale přitom úspora úřední byrokracie by byla nesmírná.

A co byla rovná daň podle Kalouska

No a podívejme se, jak si s rovnou daní poradila vláda – chtěl jsem napsat Nečasova, ale píši Kalouskova – protože chybí-li premiérovi ekonomické vzdělání, zdaleka nejdůležitějším jejím členem se stává ministr financí, který by měl ovšem za její hospodaření nést výlučnou zodpovědnost.

Kritickým obdobím byl čas, kdy v druhé Topolánkově vládě se stal ministrem financí místo schopného Vlastimila Tlustého chemik Miroslav Kalousek. Jeho prvním nezapomenutelným krokem bylo zavedení pojmu „superhrubé mzdy“, kterým šokoval i erudované a věky ostřílené ekonomy z tu- i cizozemska. Současně zavedl „rovnou daň“, tedy samostatný první krok z kroků, které byly zmíněny. I když velikost té daně byla zavedena ad hoc, bez důkladné finanční analýzy, nikdo si případného snížení daní nevšiml. Koncepce superhrubé mzdy totiž zamlžila výplatní pásky, takže běžnému člověku bylo tímto hloupým způsobem zabráněno v tom, že mohl zjistit, jak to s jeho daněmi vůbec je. A vše bylo doprovázeno nulovou vysvětlující kampaní.

Co se týká druhého kroku, tedy škrtnutí odečitatelných položek, tak to vláda vzdala. Zde se poprvé ukázala zbabělost premiérů Topolánka a Nečase, kteří to odpískali ještě před bojem. Stalo se ovšem to, co bylo zdůrazněno výše: Zavedením bodu 1 a opuštěním bodu 2 chyběly peníze do státní kasy, což vedlo vedle ostatních příčin k ostudnému nárůstu státního dluhu.

Ten dluh se Kalousek pokusil odstranit prudkým zvýšením nepřímých daní. Šlo ovšem o zcela nesystémový krok. Lidem se prudce snížila životní úroveň, podniky ztratily důvěru ve správně vedené státní finance. A poradce presidenta Reagana, Artur Laffer, se mohl v hrobě smíchy potrhat, když zjistil, jak Velký ekonom naprosto nerozumí jeho křivce. Křivce, která říká, že daně lze zvyšovat jen po určitou mez, po jejím překročení už přinesou víc škody než užitku. Vskutku, v důsledku platnosti Lafferovy křivky daňový výnos naprosto neodpovídal tomu, který trojčlenkou vypočítal Kalousek, navíc vše vedlo ke zhroucení kupní síly obyvatelstva a zhroucení řady podniků, které dílem zkrachovaly, dílem své finance převedly do oblastí daňových rájů. Je nutno upozornit, že tento úprk do zámořských destinací byl přímým důsledkem Kalouskových reforem a to důsledkem nevratným. Příjmy těchto firem jsou pro naše hospodářství navždy ztraceny.

Když se to stalo, tak Kalousek se ani v tomto bodě nedal poučit, že trojčlenka k určení daňových výnosů nestačí, a daň zvýšil znova. Je nutno zdůraznit, že každý zásah do struktury daně zhoršuje ekonomické podmínky velkých podniků a téměř likviduje podniky menší. Proč? Podniky mají suroviny nasmlouvané předem za předem platné ceny, což likviduje jejich finanční rozvahy. Podniky však navíc používají profesionální účetní systémy, které se musejí po každém takovém vládním zásahu přeprogramovávat. To většinou za drahé peníze provádějí externí softwarové firmy. A tak zvýšení DPH třeba o pouhé procento vysává z podniků ohromné sumy jen za přepracování těchto programů.

A teď je vhodné přejít k bodu 4. Zvýšení DPH, zejména její spodní sazby, vede k ožebračení těch nejchudších – mrzáků a pensistů. A co na to Kalousek? Místo toho, aby jim důchody mimořádně valorizoval, naopak jim upřel i tu žebráckou valorizaci, na kterou měli nárok podle tehdejších zákonů. A u důchodců, kteří si k důchodu přilepšovali prací, ukradl i to přilepšení. Jsem pravičák, ale takovýto hnus pokládám za exemplární.

Pamětihodné jsou ale i činy dalších ministrů Nečasovy vlády. Ministr zdravotnictví zbaběle couvl před vyhrožováním lékařských odborů, díky zvýšení poplatků za léky zdražil lékařskou péči většiny pacientů a už naštěstí nestihl zavést platby za amalgamové plomby, což by zhoršilo péči o zuby těch nejchudších. Ministr zahraničních věcí  zcela resignoval na provádění účinné hospodářské politiky na našich zahraničních zastupitelstvích a ministr sociálních věcí se zavedením nového počítačového systému na ministerstvu spolu se zavedením s-karet vyvolal naprosté zhroucení sociálních služeb. Je zajímavé, že ve všech uvedených případech šlo o ministry ze strany TOP 09, i když zdatně sekunduje i 14 vyhozených ministrů z ostatních stran. Bohužel lze jen konstatovat, že Nečasova vláda byla po všech stránkách mizerná.

A jak z toho ven?

Především by strana měla udělat pečlivou analýzu, kdo zejména za uvedené skutečnosti může. A bude-li alespoň trochu objektivní, dojde k názoru, že největší díl viny nese trojčlenkový ekonom Miroslav Kalousek, kterému však zdatně sekundují i ostatní ministři z TOP 09. Proto za podmínku nutnou, ovšem zdaleka ne postačující, lze pokládat zodpovědné informování veřejnosti o podílu viny ze strany TOP 09, jasné distancování se od lidí spojených s TOP 09 a vytyčení nového směřování ODS, pravděpodobně po svolání ideové konference.

Velmi bolestivá je otázka „kmotrů“. Všude na světě politické strany potřebují finance od svých příznivců, ovšem ti zase potřebují pomoc politickou. Tak je tomu všude, zbývá jen nastavit mantinely, kde je taková pomoc v rámci zákona a kde už nikoliv, to však nechť je ponecháno k rozhodování jiným. „Kmotry“ mají všechny politické strany, žádná jiná strana je však takto neuráží. Ale je nutno ještě jednou konstatovat, že TOP 09 byla kamenem na šíji ODS, byli to ministři TOP 09, kteří jsou hlavně zodpovědni za neúspěchy Nečasovy vlády a tento díl viny by měl být vedením ODS jasně konstatován. A proto jakékoliv pokračování této „stojedničkové“ koalice by přivedlo ODS skutečně do propasti a bylo jen dobře, že tento plán Miroslavě Němcové nevyšel.

Číst 72 krát Naposledy změněno středa, 27 únor 2019 11:48

Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku

 Twitter (X)     Facebook  Linkedin   iDNES   

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %