Emeritní papež Benedikt XVI., občanským jménem Joseph Ratzinger, největší církevní intelektuál moderní doby, nesmírně vzdělaný člověk hovořící plynně šesti jazyky, stál v čele katolické církve v letech 2005-2013. Na jeho nečekaný odchod z čela církve dne 11.2.2013 vyvolaný neustálými nedůstojnými podpásovými útoky zejména německých biskupů podporovaných kritikou papeže kancléřkou Merkelovou, jsem tehdy reagovala článkem "Konec jedné epochy", nyní mi vytanul na mysli ještě smutnější nadpis "Konec katolické církve". Tedy té katolické církve, jakou jsme znali po 22 století. Obávám se, že se po odchodu Benedikta XVI., který byl konzervativním symbolem katolické církve, církev přemění pod vedením modernistů a pokrokářů v jednu z mnoha stovek církví hlásajících nesmyslné euroismy. Tehdy jsme věděli, že odchod, který sice formálně Svatý otec zdůvodnil svým stářím (78 let sic.), nebude znamenat konec jeho práce pro církev. Že tento symbol souboje normálního světa s moderním pokrokářstvím bude ještě mnoho let mezi námi a bude z pozadí chránit katolickou církev před modernistickými fokolaristickými biskupy. Všichni věřící včetně J. Em. kardinála Dominika Duky, OP, jsme se těšili na jeho přislíbenou návštěvu Velehradu na Cyrilometodějských slavnostech v roce 2013. Podrobně jsme o tom psali např. v článku Rok 2013 je "Rokem víry" na počest věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje.
I po jeho odchodu ze Svatého stolce zůstával pro nás stále jediným papežem. Chápali jsme to tak, že jeho odchodem z funkce papeže byla pouze ukončena jedna z ostudných epoch církve, v níž zněly neustále nechutné a lživé hlasy modernistických biskupů nad chybným směřováním současného globalizovaného světa pod jeho vedením. Kdy dokonce i kancléřka Merkelová Svatému otci Benediktu XVI. vyčítala, že neodsoudil slova popírače holocaustu biskupa Richarda Williamsona. Všechny tyto podprůměrné nuly ať již církevní či politické nesnesly totiž tohoto nesmírně vzdělaného intelektuála a navíc člověka, který se orientoval v evropské politice víc než většina jejích politiků a který jim tímto byl nebezpečný.
Nyní je situace pro církev mnohem nebezpečnější, než byla v roce 2013. Nastává velké nebezpečí, že v ní převládnou hlasy těchto novodobých modernistů, kteří do ní pronikli po druhém Vatikánském koncilu. Benedikt XVI. byl totiž nejen duchovním pastýřem, ale i jedním z velice významných světových státníků, který zastával konzervativní přístupy k životu podobně jako náš prezident Václav Klaus.
Papež Benedikt XVI. se loučil a žehnal 3. února 2013 věřícím při modlitbě z okna své pracovny na Náměstí svatého Petra ve Vatikánu.
Odchod Benedikta XVI. na nebesa je velkou ztrátou pro věřící na celém světě, ale pro naši republiku zejména.
A to proto, že i kdyby byla do jejího čela zvolena sebelepší osobnost, nebude mít již k naší zemi tak nebývalý vztah. Svatý otec Benedikt XVI. byl totiž pokračovatelem svého předchůdce Svatého otce Jana Pavla II., který velmi ctil našeho patrona svatého Václava a to tak silně, že všechny své životní události směřoval ke dni jeho mučednické smrti (podrobně v článku V pražské i krakovské katedrále přetrval svit záře slávy obou národů). A protože Jan Pavel II. povolal již v roce 1981 do Vatikánu kardinála Josepha Ratzingera, aby po jeho boku hlídal čistotu víry jako prefekt Kongregace pro nauku víry a ten stál po jeho boku až do svého zvolení papežem v dubna 2005, svědčí to o spřízněnosti duší obou těchto svatých mužů. Benedikt XVI. pokračoval po svém zvolení papežem tedy jen ve své celoživotní práci a v tom, co si přál i jeho nezapomenutelný předchůdce, Svatý otec Jan Pavel II., kterého si velmi vážil. Důkazem toho je, že pouhé tři měsíce po svém pontifikátu umožnil výjimku z nepsaných pravidel a zahájil proces blahořečení Jana Pavla II., který ukončil blahoslavením v květnu 2011 na mši svaté ve Vatikánu a svatořečením v dubnu 2014.
Kromě toho byl Svatý otec Benedikt XVI. blízkým přítelem osobního sekretáře Jana Pavla II., kardinála Stanislawa Dziwisze, (*1939), kterého hned po svém nástupu v roce 2005 jmenoval krakovským arcibiskupem a rok na to kardinálem. Arcibiskup krakovský Dziwisz nebyl ale „jen“ osobním sekretářem Jana Pavla II., ale stál po jeho boku po 39 let. Začal s ním spolupracovat ještě jako s kardinálem Karolem Wojtyłou brzy po tom, co byl po studiích filosofie a teologie roku 1963 vysvěcen na kněze. A po jeho boku zůstal jako osobní sekretář až do jeho smrti roku 2005. Takže Jeho svatost znal víc než vlastní bratr a je v současnosti velice uznávanou osobností ve Vatikánu.
A co víc, kardinál Dziwisz je přítelem našeho arcibiskupa J. Em. kardinála Dominika Duky. Pojí je zejména odpor k totalitě a to, že oba na vlastní kůži poznali její zrůdnost. Sv. otec Jan Pavel II. třikrát spolu se svým sekretářem a v současné době krakovským arcibiskupem kardinálem Dziwiszem navštívil Prahu a na nedávné návštěvě Prahy vzpomínal pan arcibiskup Dziwisz, že nikdy nezapomene na mši svatou ve Svatovítské katedrále 21. dubna 1990. „Byl to zázrak po několika desetiletích vlády totalitního režimu v našich zemích. Historie obou národů má mnoho styčných bodů.“
Z výše popsaných důvodů oba tito kardinálové měli velmi blízko k papeži Benediktu XVI. jako jeho poradci, což dávalo velkou naději, že naši zemi po více než půl století žijící v komunistickém atheismu přivedou za jeho pomoci opět k víře v křesťanské kořeny a v Boha.
Na konci září 2009 navštívil papež Benedikt XVI. ČR na pozvání prezidenta Václava Klause. Nikdo jsme netušil, že to je naposled. Viz článek: Sen statisíců věřících se splnil – Papež Benedikt XVI. přistál v Praze
Ale vraťme se k osobě Sv. otce Benedikta XVI., který strávil téměř osm let v čele katolické církve.
Jaký byl jeho přínos po tu dobu? Při vší úctě k blahoslavenému Janu Pavlu II. snad nejvíce se všech věřících v dobrém smyslu dotkla papežova církevní modernizace a tím i bezprostřední kontakt s věřícími. I když dostál své pověsti konzervativce duší i tělem, proslul tím, že se nebránil moderním technologiím. K šíření svých myšlenek používal Facebook i Twitter, a to zejména proto, že chtěl oslovit mladou generaci nejvíce postiženou atheismem, a předávat i jí Boží poselství. Bylo to opravdu něco nebývalého a svědčilo to o jeho duševní velikosti a svěžesti, že i v tak pokročilém věku toto vše zvládl nastudovat. Dokázal se dále vypořádat s noblesou jemu vlastní i s několika vážnými problémy, které se vyskytly během jeho pontifikátu v katolické církvi.
Co ale bylo na Sv. otci Benediktu XVI. nejvíc obdivuhodné, a co nedokáže ani mnohý církevní představitel:
Dokázal odpouštět, klást svobodu slova nade vše, omluvit se a být i velkorysý, a to vše, aniž ustoupil o krok ze svých rozhodnutí a postojů. Posuďte sami:
O jeho velkorysosti a o tom, že jako skutečný křesťan dovedl odpouštět i těm, kteří se opravdu vážně vůči němu provinili, svědčí příhoda, kdy mu jeho blízcí spolupracovníci ukradli tajné dokumenty svědčící o mocenských šarvátkách církevních hodnostářů a soukromé dopisy a vynesli je z Vatikánu. Papežův majordomus Paolo Gabriele, byl za to v říjnu odsouzen na 18 měsíců do vězení a informatik Claudio Sciarpelletti za napomáhání Gabrielemu k podmíněnému trestu. A Svatý otec dokázal v sobě nalézt tolik křesťanské lásky, že je oba v prosinci omilostnil. Když si připomenu, pro jaké bezvýznamnosti se často soudí naši politici, nemohu než konstatovat, že toto svědčí o jeho opravdové velikosti.
V roce 2009 byl Svatý otec Pius XII., který působil za druhé světové války, některými kruhy kritizován, že neudělal vše, co bylo v jeho silách, aby pomohl zastavit vyhlazování Židů. Benedikt XVI. přesto v prosinci 2009 podepsal neohroženě dekret k jeho blahořečení. V témž roce 2009 britský duchovní Richard Williamson popřel existenci plynových komor za holokaustu. Přesto ho Benedikt XVI., který klade svobodu slova nade vše, rehabilitoval. Čekal se velký povyk, ale papež se 12. května 2009 zajel pomodlit za oběti holokaustu ke zdi nářků do Jeruzalema. Udělal věc nebývalou, která vše uvedla na správnou míru a vztah obou církví posílila.
Papež Benedikt XVI. při modlitbě 12. května 2009 u Zdi nářků v Jeruzalémě
Snad nejnepříjemnější byla v roce 2009 aféra pedofilních kněží z devadesátých let v Irsku, která vyvrcholila tím, že v září 2011 skupina obětí těchto kněží obvinila Benedikta XVI. a několik kardinálů u Mezinárodního trestního soudu v Haagu z odpovědnosti za zastírání tohoto sexuálního násilí. Svatý otec vše vyřešil tak, že si v létě 2011 Vatikán povolal svého velvyslance v Irsku ke konzultacím a poté se omluvil a veřejně požádal Boha a oběti těchto zločinů za odpuštění.
Byl člověk nebojácný a dovedl říkat pravdu i za cenu nevole. Kdybych použila politického žargonu, nebyl populistou. Přesto jeho postoje přinášely v dlouhodobějším projevu kladné dopady. Jeho projev v německém Řeznu působil v roce 2006 v islámském světě jako rozbuška. Citoval totiž byzantského císaře ze 14. století: "Ukažte mi, co Mohammed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem." Navštívil ale též mešity v Turecku, Jordánsku či Izraeli a setkal se s jordánským či saúdskoarabským monarchou a vše naopak přineslo dobré ovoce. Nehledě k tomu, že v současné době mu již i mnozí politici dávají za pravdu.
Ale co je nejdůležitější, že byl velkým přínosem pro katolickou církev tím, že neohroženě hájil její tisícileté postoje a čistotu víry. Odmítal například módní sbližování katolické církve s církví evangelickou a módní volání po možnosti vysvěcování žen na kněze. Dokladem je např. jeho oficiální návštěva rodného Německa, na níž v září 2011 odmítl sbližování katolické a evangelické církve na základě údajného kompromisu mezi naukami jakož i odvolání australského biskupa v květnu 2011, jenž se netajil názory, že by církev měla zvážit vysvěcování žen a ženatých mužů za kněze.
