PETR ŽANTOVSKÝ
Poslední dějství Třetí říše. Celý den 30. dubna dopadaly na Říšské kancléřství v Berlíně nepřetržitě ruské granáty. Pod kancléřstvím a téměř čtyři metry silným betonem se v bunkru týden před jeho smrtí skrýval Hitler, jeho žena Eva Hitlerová (rozená Braunová), Goebbelsovi a jejich děti, osobní garda a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci. Generál Weidling kolem poledne Hitlerovi řekl, že německá armáda udrží Berlín maximálně do večera. Kolem 12:30 oznamuje Hitler, že on a jeho žena spáchá sebevraždu, s tím, že chce být spálen, jelikož se obává, aby se jeho tělo nedostalo do ruských rukou. Goebbels ještě přemlouvá Hitlera, aby se ještě pokusil o útěk a řídil válku z Obersalzbergu. Hitler však své rozhodnutí nemění a odchází do své ložnice. Zde on a jeho manželka spáchali sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu a stisknutím spouště pistole (Walther PPK). Těsně před smrtí měl zakřičet: „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“
Také letos máme rok plný výročních dat. Nepochybně bude připomenut pendrekový zákon z roku 1969 a ihned poté si znovu prožijeme listopad osmadevadesátého. Jenomže to už nebude na ulici (alespoň doufám) a nepotrvá to týden, nýbrž v médiích a času to zabere na měsíce.
Ten devítkový rok však skrývá dvě tichá výročí jednoho muže, který by se letos dožil pětasedmdesáti, kdyby nezemřel před rovným čtvrtstoletím. V inspiraci slavným filmem s Dustinem Hoffmanem jsem ho kdysi nazval „malým velkým mužem“. A když dovolíte, hned v úvodu „jeho výročního roku“ jej připomenu, neboť se bojím, že nikdo jiný to v té optice neudělá.
Karel Kryl patří k těm, jichž si vážím, neboť vykonali víc, než museli, a to často navzdory tomu, že to od nich mnozí nežádali a odměňovali je za to zatracováním a vylučováním ze svých domněle důležitých bratrstev. Těch, kteří zapomínali na to, že být velký, znamená dosáhnout k nebi, a ne jen na špičku vlastního nosu, a i to jen občas.
Karel K. se narodil na Hané, ale jeho předkové pocházeli ze severní Moravy, což je země tvrdých hlav, neústupných a neohebných. Jeho dědeček založil a vedl tiskárnu, kde se tiskly na svou dobu unikátní bibliofilie. Bylo to takové dosti vybíravé a kultivované podnikání. Tady někde, z těchto kořenů, v tom krátkém období před šestým rokem života, než rodině tiskárnu sebrali vítězní komunisté, asi přišel ke své vybíravosti a kultivovanosti, vtělované po létech do textů, tak vynalézavě pracujících s rodnou řečí, jejím rytmem, barvami a vůněmi. Karlovy verše vyrůstaly z nejhlubších tradic české poesie, byl v tomto smyslu dědicem Erbena, Máchy, Dyka, jistě i Nezvala z dob, kdy ještě nepsal agitky.
Právě těmi verši vstoupil do nezapomnění, zvlášť když je zhudebnil, či spíše podtrhnul jejich přirozenou melodičnost, aby si je mohl zazpívat každý, kdo porozuměl. A takových bylo velmi mnoho, zejména v době, kdy byl daleko, v německé emigraci, která mu byla tak těsná. Emigrace byla těsná každému, kdo emigroval z nutnosti, a ne pro kariéru. Každému, kdo srdcem zůstal tady, jen jeho tělo žilo jinde. Možná i proto se Karel nikdy nesžil s německým prostředím, ačkoli velkoměsto, v němž bydlel a pracoval, nazýval s něžnou ironií „Mníškem“.
Je svým způsobem zákonité, že ani doma nebyl vlastně skoro nikdy prorokem. Na sklonku 60. let ještě stačilo vyjít jedno jeho elpíčko a zlidovět pár písní, a pak počátkem 90. let, po jeho návratu, zase – po krátkém a možná i trochu naivním nadechnutí svobodného vzduchu – putoval do ofsajdu. Byl totiž nepohodlný, tamtěm tehdy i těmhle nyní. Jeho vybíravost a neohebnost se nehodila k těm všedním dobám obyčejných křiváků a každodenních lumpárniček, na nichž stojí stabilita světa.
Karel se pohyboval v zámezí, kde kvetla poesie a věřilo se na veliká slova. Na to, že pravda není fráze a poctivost není k smíchu. A přitom právě kvůli těmto hodnotám jeho písničky drnkaly ty statisíce lidí u táboráků a po bytových mejdanech. Možná si v nich hledaly vlastní odvahu, které nebylo dost na klinč s nepřející dobou, ale už to vědomí, že odvaha existuje a že ji někdo má, je posilující. A konec konců i ty Karlovy neumělé vybrnkávky zvyšovaly jeho kredit u obyčejných lidí. Není každý virtuóz, ale čtyři akordy, které mu většinou stačily, aby o ně opřel katedrálu slov, zvládl skoro každý. Proto byl skutečným národním umělcem, takovým, který nepotřebuje diplom od presidenta a velké N na začátku. Umělcem milovaným národem, jenž mu rozuměl, navzdory tomu, že mluvil květnatě a psal, jako by mu sami andělé ty rýmy napovídali.
A stalo se, co se stát muselo: mocní naší epochy jej opět vystrčili do předsíně, protože nesnesli, že se jim směje a říká jim nepříjemné pravdy. Nejvíc Václav Havel, však si ho za to taky mnohokrát podal v proslovech i písních. Ten mocnář, co se v onom slovutném listopadu obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška. Toho, který jediný mu smí beztrestně říci cokoli. Toho, jenž stejně, jako v té Karlově písničce, každého krále přežije.
Kdysi se říkalo, že Gustáv Husák vejde do dějin jako nepodstatný politik z éry Karla Gotta. Vím, je to nemístná nadsázka, která konec konců dosti a neprávem ubližuje spíše Husákovi, než by lichotila Gottovi. Ale kdybych se držel té metafory, pak bych řekl, i s vědomím strašlivého zjednodušení, jež vyslovuji, že Havel byl jen hercem v roli krále, ale Karel K. byl tím šaškem, jenž na celé jeviště vykřikoval to, co jsme si my okolostojící mysleli. Tím, kdo zůstal živý v nás, kteří jsme naslouchali. Nemohl najít srozumění se světem prázdných tváří, neboť vzešel ze zvyků a ideálů, jež prázdné tváře nechápou, a proto neuznávají, a proto potírají, likvidují, a s tím i jejich nositele.
Viděl jsem Karla K. naposledy v malém podzemním divadélku, kde bylo tak patnáct věrných posluchačů. V té době ho rádia nehrála, pro oficiální kruhy neexistoval, jako by jej – zase už – předurčili k zapomnění. Když pak, krátce poté, odcházel vyprovázen tisícovým davem, ke svému „šéfovi“, jak půlkacířsky nazýval toho, k němuž dojde jednou každý, a záleží jen na něm, zda rovný jako topol, i když nevelkého vzrůstu, nebo v předklonu či na kolenou, ptal jsem se sám sebe: kde byly ty zástupy, když je Karel nejvíc potřeboval? Krčily se ve strachu, aby se spojenectvím s ním neušpinily. Zapomněly.
Nedávno na světlo světa přišla o Krylovi kniha Karel mezi námi. Sepsal ji Karlův parťák, písničkář Pavel Foltán, jako velmi osobní svědectví o více i méně těžkých chvílích společného putování těch dvou nomádů s kytarou po vlastech českých v posledním období Karlova života. Je obrazem vlastně normálního živobytí normálních kumštýřů na pokraji (zase už) nenormální doby. Možná je to ze všeho nejvíc i trvalá připomínka oné doby.
A tak v tom krylovském roce lze všem, co ještě nezavřeli oči, uši a duši, co nejvíc paměti. Protože paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce.
Petr Žantovský
https://prima.iprima.cz/komentare/komentar-petra-zantovskeho-maly-velky-muz
Okřídlené úsloví praví „lže jako když tiskne“. Máme ještě v živé paměti, jak se toto úsloví proměnilo v lidové tvorbě listopadových demonstrantů na inovované znění „Televize lže, jako když Rudé Právo tiskne“. Pokoušíte-li se dobrat původu a kořenů tohoto rčení, dojdete na časové ose zpětným chodem až do hlubin národního obrození, až kamsi ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Z jeho časů, z půli 19. století, zřejmě pochází toto heslo. Vyjadřuje nepochybně obecnou důvěru či spíše nedůvěru v tehdejší sdělovací prostředky, což byl samozřejmě jen tisk. O elektronických, natož digitálních, internetových médiích se tou dobou ještě nezdálo ani Julesi Vernovi.
Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v knize britského filosofa Johna Graey Slamění psi.Gray se v knize „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.
Britský filosof John Gray ve své knize Slamění psi popsal lidskou existenci pojmem homo rapiens - člověk násilnický. V těchto chvílích si uvědomuji, že dnes má pohřeb novinář Karel Slezák, novinář, kterého za pomoc druhému kolegovi vyloučili ze Syndikátu novinářů a mediálně očernili, a který několik dní poté náhle zemřel. Slezák zemřel jen několik dní poté, co došlo k incidentu mezi ním a novináři ve volebním štábu Miloše Zemana v Top Hotelu Praha. K jeho úmrtí se v kondolenčním prohlášení vyjádřila řada osobností - politologa Zdeňka Zbořila, publicisty Jaroslava Bašty, sociologa Jana Kellera, bezpečnostního analytika Jana Schneidera či ekonoma Radima Valenčíka. Nechybí ani podpis spisovatelky Lenky Procházkové, dokumentaristy Václava Dvořáka, publicisty Petra Hájka, spisovatele Benjamina Kurase, zpěvačky Zuzany Stirské a samozřejmě můj. Tak když se koukám kolem sebe, jak na všech frontách vítězí agresivita a egoismus, jak se vytahují ze šuplíků hesla třídního boje, jak se nálepkují "nepřátelé" a sestavují jejich seznamy, nějak mi přijde mnoho z toho Grayova textu až nemile aktuálně.
Po loňských Otevřených dopisech (knižně zjara vyšly v Ottově nakladatelství) jsem po celý letošní rok, víceméně každý týden, listoval stránkami většinou moderní až zcela nedávné historie v cyklu Příběhy s otevřeným koncem. I tyto texty dostanou knižní podobu, a to relativně krátce po Novém roce v nakladatelství KMEN. Pro rok příští chystám cyklus nový, pod názvem Jak jsem potkal knihy. Provedu vás knihami, které považuji z různých důvodů za důležité a podstatné pro pochopení dnešního světa. Myšlenkami a názory autorů, které obvykle z mainstreamového mediálního prostoru nezaznívají, ale to neznamená, že by neměly být slyšeny. Právě naopak. Předtím však ještě svým čtenářům dlužím poslední letošní Příběh s otevřeným koncem. Zde jest:
Pokud se vám zdá titulek nesmyslný, pak vězte, že dává zhruba tolik smyslu, jako článek pana Slačálka, jímž se laskavě věnoval faktu, že jsem byl navržen do Rady ČTK (celý Slačálkův text zde: http://a2larm.cz/2017/08/muz-budoucnosti/).
„Ondřej Slačálek (* 5. leden 1982) je český politolog, vyučující na FF UK v Praze, levicový anarchista, publicista a překladatel. Od roku 1999 působí v redakci časopisu A-kontra, dále publikuje zejména v denících Britské listy a MF Dnes a v anarchofeministické revui Přímá cesta. Od podzimu 2006 do podzimu 2007 byl redaktorem týdeníku Nový Prostor, později redaktorem kulturně politického časopisu A2.“ To píše o tomto mysliteli Wikipedie. Možná nejzajímavějším faktem je, že tento mladý pán publikoval např. tyto dne knihy: TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: svoboda proti moci. (Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-781-2), SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem. (Praha: Manibus Propriis, 2006. ISBN 80-239-6409-7) Podotkněme, že pan Slačálek není žádný troškař. „Svému“ anarchismu věnoval v první knize 669 stran, v druhé „jen“ 551 stran (trochu to připomíná Marxovy spisy, ale to je jistě jen začátek J).
A bez zajímavosti není ani fakt, že muž, který vetkl do titulu své (zatím) nejtlustší publikace přímý protiklad anarchismu jakožto cesty ke svobodě „proti moci“ (tedy proti systému), působí, dle téže Wikipedie, jako vysokoškolský učitel (na FF UK Praha). Nu, proč by ne, jeho anarchistický kolega Jan Křeček (dnes rovněž VŠ pedagog na FSV UK Praha) býval anarchistickým novinářem, dokonce šéfredaktorem listu Konfrontace. Popis směřování a cílů časopisu je popsán v úvodníku prvního čísla: „ (...) vážíme si každého, kdo se rozhodl měnit stávající systém, uznáváme i právo každého jedince pokusit se stávající systém zničit.“ Pěkné je, že tentýž pan Křeček pak byl v roce 2015 vedoucím diplomové práce Terezy Kořínské, právě na FSV UK s tématem vývoje anarchistického tisku v ČR po r. 1991. Nu, to už chce slušný žaludek, nechat o sobě psát diplomku a ještě ji tzv. vést.
A propos, byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na pražském Hradě, kde „zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.“ (zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=6113).
Tyto skutečnosti uvádím hlavně proto, abychom si udělali zhruba představu, z jakého prostředí pocházejí názory, které vyslovil na mou adresu pan Slačálek. A nyní tedy rovnou k jeho textu a nesmyslům v něm obsažených.
Pan Slačálek mne označil, jako „muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Rozeberme si ty věci postupně:
- lež – nikdy jsem nebyl redaktorem časopisu Melodie (= „normalizátorem“), psal jsem do něj v letech 1984-86 jako student, než mne odtamtud tamní normalizátoři (v tomto se shodujeme) vyhnali za článek protestující proti zmrtvělému jazzovému životu v Praze (tehdy právě zavřeli všechny jazzové kluby – Redutu, Parnas, Metro). A já mladý naiva to srovnal s tím, kolik desítek jazzových klubů působí v jiných městech, např. Tel-Avivu. To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého - nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já, externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem - v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora.
- lež - nebyl jsem nikdy „mediálním pochopem Václava Klause“. Byl jsem pracovníkem Poslanecké sněmovny v letech 1998-2000 jakožto poradce – analytik zákonů týkajících se mimoekonomických sfér (třeba taky zákona o církvích atd.). Václav Klaus měl tehdy, pokud vím, v pozici předsedy ODS tiskové mluvčí, postupně V.Musílka, L.Herolda a M.Maláčovou. Ani jednoho z nich bych však nenazval „pochopem“, byli to profesionálové konající komunikaci s médii. Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé „viny“ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší, či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu.
- lež – nejsem žádnou „postavou parasvěta soukromých vysokých škol“. Soukromé vysoké školy u nás existují od konce předchozího milénia, myslí na ně i vysokoškolský zákon č. 111 z roku 1998. Leda, že by to byl „parazákon“ a u nás se dělala „paralegislativa“. To by ovšem bylo v souladu s tezemi anarchistů, tak milovaných panem Slačálkem. Pravda je, že jsem v roce 2003 nastoupil na soukromou vysokou školu (předchůdce dnešního UJAKu), kterou jsem opustil v roce 2010 poté, co jsem zveřejnil, že na té škole se dějí nepravosti podobné jako na někdejších plzeňských právech – dávají se studijní výsledky a diplomy celebritám nebo prostě lidem, o kterých nelze říci, zda vůbec studují. A protože tehdy UJAK byl pod ochranou Akreditační komise, tam mé oznámení těchto skutečností pustila v červnu 2010 předsedkyně komise Dvořáková do koše. Vyndala ho až po pěti letech, kdy se jí to politicky hodilo, ale to je jiný příběh.
- lež – Slačálek mne dále nazval „mužem, který za podivných okolností získal titul docenta“. Dokonce tvrdí, že „oponentem (mé habilitační práce) se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích“. Ale podívejme se! Moje oponentka, profesorka Danuša Serafínová z bratislavské (veřejné, nikoli soukromé, aby se to panu Slačálkovi nepopletlo) Univerzity Komenského, jedna ze tří největších osobností slovenské mediální teorie a historiografie, je panu Slačálkovi málo. Pan Slačálek patrně též neví, že o udělení titulu docent nerozhodují oponenti, ale vědecká rada a komise, která má cca 15 členů a usedli v ní další osobnosti slovenské médio-vědy (třeba další z té hvězdné trojice, prof. Andrej Tušer). Jak by to ale pana Slačálka zajímalo, když ani neví, na jaké škole se to odehrálo. Panevropská vysoká škola je nejstarší slovenskou soukromou VŠ. Založil ji před více než 11ti lety JUDr. Ján Čarnogurský, jejím vlastníkem se pak stal Akademický holding pana Kurky z Ostravy – ale mnohem později. Já jsem svou habilitaci obhájil totiž už v březnu 2015, a to o žádném Akademickém holdingu v té škole nebylo vidu ani slechu!
- lež – Slačálek též píše, že „díky němu (tomu docentskému titulu) může (Žantovský) propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu. Zde naráží na skutečnost, že jsem krátce (1 akademický rok) působil na Vysoko škole mezinárodních a veřejných vztahů. Nu, na místě majitelky té školy paní Houdkové bych se teď strašně urazil. Předně: legitimitu té škole jsem „nepropůjčil“ já, ale zákon z roku 1998, a hlavně obdivuhodné dílo jejího otce, zakladatele školy Aloise Houdka. Ta škola si vybudovala vynikající pověst, zejména v oblasti mezinárodních studií a diplomacie v době, kdy pan Slačálek zrovna tak zhruba maturoval. A mimochodem, když je pan Slačálek tak principiální, jak to, že mu nevadí, že na stejné škole řadu let působil jeho soudruh z anarchistických kruhů Jan Křeček?
Tak by se dalo pokračovat, ale bylo by to už jen rozpitvávání stále téhož. Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných.
Dlouhá léta (zhruba od dob, kdy pan Slačálek tak zhruba psal bakalářskou práci) spolupracuji s Českým rozhlasem – jako komentátor a autor interview z cyklu Hovory. Dnešní poslanec ANO Martin Kolovratník býval mým kolegou – ředitelem pardubického studia ČRo. Když mi někdy tuším v červnu zavolal, zda bych přijal nominaci do RČTK, neboť na to mám vzdělání a zkušenosti, přijal jsem s podmínkou (a pan Kolovratník to jistě potvrdí), že jedině tehdy, když na mém jménu bude obecnější konsensus. Že za prvé nejsem a nebudu členem ANO a žádné jiné strany, jako jsem nebyl v minulosti, protože mi záleží na zachování mé nezávislosti, a za druhé nechci být beranidlem mezi ANO a zbytkem politické scény. Pan poslanec to akceptoval, a jak jsem pak slyšel z kuloárů, hlasy pro mne padaly i z řad ODS, ČSSD, SPD a KSČM. Pointa: zvolen jsem nebyl. Tak proč si pan Slačálek vůbec třepí pero? Protože se právě hraje téma Babiš. Jiné vysvětlení nemám. Ale musím ho zklamat: Ameriku opravdu neobjevil.
Pokud se vám zdá titulek nesmyslný, pak vězte, že dává zhruba tolik smyslu, jako článek pana Slačálka, jímž se laskavě věnoval faktu, že jsem byl navržen do Rady ČTK (celý Slačálkův text zde: http://a2larm.cz/2017/08/muz-budoucnosti/).
„Ondřej Slačálek (* 5. leden 1982) je český politolog, vyučující na FF UK v Praze, levicový anarchista, publicista a překladatel. Od roku 1999 působí v redakci časopisu A-kontra, dále publikuje zejména v denících Britské listy a MF Dnes a v anarchofeministické revui Přímá cesta. Od podzimu 2006 do podzimu 2007 byl redaktorem týdeníku Nový Prostor, později redaktorem kulturně politického časopisu A2.“ To píše o tomto mysliteli Wikipedie. Možná nejzajímavějším faktem je, že tento mladý pán publikoval např. tyto dne knihy: TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: svoboda proti moci. (Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-781-2), SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem. (Praha: Manibus Propriis, 2006. ISBN 80-239-6409-7) Podotkněme, že pan Slačálek není žádný troškař. „Svému“ anarchismu věnoval v první knize 669 stran, v druhé „jen“ 551 stran (trochu to připomíná Marxovy spisy, ale to je jistě jen začátek J).
A bez zajímavosti není ani fakt, že muž, který vetkl do titulu své (zatím) nejtlustší publikace přímý protiklad anarchismu jakožto cesty ke svobodě „proti moci“ (tedy proti systému), působí, dle téže Wikipedie, jako vysokoškolský učitel (na FF UK Praha). Nu, proč by ne, jeho anarchistický kolega Jan Křeček (dnes rovněž VŠ pedagog na FSV UK Praha) býval anarchistickým novinářem, dokonce šéfredaktorem listu Konfrontace. Popis směřování a cílů časopisu je popsán v úvodníku prvního čísla: „ (...) vážíme si každého, kdo se rozhodl měnit stávající systém, uznáváme i právo každého jedince pokusit se stávající systém zničit.“ Pěkné je, že tentýž pan Křeček pak byl v roce 2015 vedoucím diplomové práce Terezy Kořínské, právě na FSV UK s tématem vývoje anarchistického tisku v ČR po r. 1991. Nu, to už chce slušný žaludek, nechat o sobě psát diplomku a ještě ji tzv. vést.
A propos, byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na pražském Hradě, kde „zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.“ (zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=6113).
Tyto skutečnosti uvádím hlavně proto, abychom si udělali zhruba představu, z jakého prostředí pocházejí názory, které vyslovil na mou adresu pan Slačálek. A nyní tedy rovnou k jeho textu a nesmyslům v něm obsažených.
Pan Slačálek mne označil, jako „muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.“ Rozeberme si ty věci postupně:
- lež – nikdy jsem nebyl redaktorem časopisu Melodie (= „normalizátorem“), psal jsem do něj v letech 1984-86 jako student, než mne odtamtud tamní normalizátoři (v tomto se shodujeme) vyhnali za článek protestující proti zmrtvělému jazzovému životu v Praze (tehdy právě zavřeli všechny jazzové kluby – Redutu, Parnas, Metro). A já mladý naiva to srovnal s tím, kolik desítek jazzových klubů působí v jiných městech, např. Tel-Avivu. To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého - nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já, externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem - v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora.
- lež - nebyl jsem nikdy „mediálním pochopem Václava Klause“. Byl jsem pracovníkem Poslanecké sněmovny v letech 1998-2000 jakožto poradce – analytik zákonů týkajících se mimoekonomických sfér (třeba taky zákona o církvích atd.). Václav Klaus měl tehdy, pokud vím, v pozici předsedy ODS tiskové mluvčí, postupně V.Musílka, L.Herolda a M.Maláčovou. Ani jednoho z nich bych však nenazval „pochopem“, byli to profesionálové konající komunikaci s médii. Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé „viny“ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší, či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu.
- lež – nejsem žádnou „postavou parasvěta soukromých vysokých škol“. Soukromé vysoké školy u nás existují od konce předchozího milénia, myslí na ně i vysokoškolský zákon č. 111 z roku 1998. Leda, že by to byl „parazákon“ a u nás se dělala „paralegislativa“. To by ovšem bylo v souladu s tezemi anarchistů, tak milovaných panem Slačálkem. Pravda je, že jsem v roce 2003 nastoupil na soukromou vysokou školu (předchůdce dnešního UJAKu), kterou jsem opustil v roce 2010 poté, co jsem zveřejnil, že na té škole se dějí nepravosti podobné jako na někdejších plzeňských právech – dávají se studijní výsledky a diplomy celebritám nebo prostě lidem, o kterých nelze říci, zda vůbec studují. A protože tehdy UJAK byl pod ochranou Akreditační komise, tam mé oznámení těchto skutečností pustila v červnu 2010 předsedkyně komise Dvořáková do koše. Vyndala ho až po pěti letech, kdy se jí to politicky hodilo, ale to je jiný příběh.
- lež – Slačálek mne dále nazval „mužem, který za podivných okolností získal titul docenta“. Dokonce tvrdí, že „oponentem (mé habilitační práce) se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích“. Ale podívejme se! Moje oponentka, profesorka Danuša Serafínová z bratislavské (veřejné, nikoli soukromé, aby se to panu Slačálkovi nepopletlo) Univerzity Komenského, jedna ze tří největších osobností slovenské mediální teorie a historiografie, je panu Slačálkovi málo. Pan Slačálek patrně též neví, že o udělení titulu docent nerozhodují oponenti, ale vědecká rada a komise, která má cca 15 členů a usedli v ní další osobnosti slovenské médio-vědy (třeba další z té hvězdné trojice, prof. Andrej Tušer). Jak by to ale pana Slačálka zajímalo, když ani neví, na jaké škole se to odehrálo. Panevropská vysoká škola je nejstarší slovenskou soukromou VŠ. Založil ji před více než 11ti lety JUDr. Ján Čarnogurský, jejím vlastníkem se pak stal Akademický holding pana Kurky z Ostravy – ale mnohem později. Já jsem svou habilitaci obhájil totiž už v březnu 2015, a to o žádném Akademickém holdingu v té škole nebylo vidu ani slechu!
- lež – Slačálek též píše, že „díky němu (tomu docentskému titulu) může (Žantovský) propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu. Zde naráží na skutečnost, že jsem krátce (1 akademický rok) působil na Vysoko škole mezinárodních a veřejných vztahů. Nu, na místě majitelky té školy paní Houdkové bych se teď strašně urazil. Předně: legitimitu té škole jsem „nepropůjčil“ já, ale zákon z roku 1998, a hlavně obdivuhodné dílo jejího otce, zakladatele školy Aloise Houdka. Ta škola si vybudovala vynikající pověst, zejména v oblasti mezinárodních studií a diplomacie v době, kdy pan Slačálek zrovna tak zhruba maturoval. A mimochodem, když je pan Slačálek tak principiální, jak to, že mu nevadí, že na stejné škole řadu let působil jeho soudruh z anarchistických kruhů Jan Křeček?
Tak by se dalo pokračovat, ale bylo by to už jen rozpitvávání stále téhož. Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných.
Dlouhá léta (zhruba od dob, kdy pan Slačálek tak zhruba psal bakalářskou práci) spolupracuji s Českým rozhlasem – jako komentátor a autor interview z cyklu Hovory. Dnešní poslanec ANO Martin Kolovratník býval mým kolegou – ředitelem pardubického studia ČRo. Když mi někdy tuším v červnu zavolal, zda bych přijal nominaci do RČTK, neboť na to mám vzdělání a zkušenosti, přijal jsem s podmínkou (a pan Kolovratník to jistě potvrdí), že jedině tehdy, když na mém jménu bude obecnější konsensus. Že za prvé nejsem a nebudu členem ANO a žádné jiné strany, jako jsem nebyl v minulosti, protože mi záleží na zachování mé nezávislosti, a za druhé nechci být beranidlem mezi ANO a zbytkem politické scény. Pan poslanec to akceptoval, a jak jsem pak slyšel z kuloárů, hlasy pro mne padaly i z řad ODS, ČSSD, SPD a KSČM. Pointa: zvolen jsem nebyl. Tak proč si pan Slačálek vůbec třepí pero? Protože se právě hraje téma Babiš. Jiné vysvětlení nemám. Ale musím ho zklamat: Ameriku opravdu neobjevil.
Základní kámen pro vznik Kulturní komise České republiky, z.s. – IČO: 60456582 položila v
Jeho Eminence Dominik kardinál Duka OP žehná a povzbuzuje všechny občany, kterým není
Tak jako před každými volbami se jedná i nyní o televizních poplatcích. Poplatníci byli
Protože opět začínají naše média zaplňovat zprávy o již páté sérii očkování proti
Prezidentu Trumpovi sice občas uletí některé slovíčko, ale je autentický a úžasný
Požehnané Vánoce a především klidný a pokud možno spokojený NOVÝ ROK 2025 plný Božího
Všude kolem sebe slyšíme líbivé řeči o diverzitě a o respektu k různosti, o respektu k
Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku
NEJOBLÍBENĚJŠÍ ČLÁNKY
Prostor pro Vaši presentaci
VIDEO ZPRÁVY
Klaus - PRAVDA o Ukrajině - Pane Fialo čtěte!!!
Václav Klaus: Nebuďme Blanické rytíře. Probuďme mlčící většinu!
Svobodní zruší článek 10a ústavy činící nadřazenost zákonů EU našim zákonům
Jediná cesta záchrany naší země je vystoupit z EU
Tomio Okamura: Navrhuji CZEXIT!
Trikolora: Nepodporovat konflikt na Ukrajině!
Vnímám svět jinak, přesto v něm žiju s vámi
GENERÁLNÍ STÁVKA za Klausismus 90. let
ZEMĚ ČESKÁ DOMOV MŮJ, ZEMĚ ČESKÁ DOMOV MŮJ...
Redaktor ČT nedokáže odpovědět: "Co vláda udělala pro lidi?"