Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Vydali jsme se na Západ a díky vstupu do EU jsme skončili na Balkáně Doporučený

  • pondělí, říj 13 2014
  • Napsal(a)  Ivana Haslingerová

Revue pro pravicovou politiku Pravý břeh vydalo sborník ekonomicko-politologických textů s názvem „Budoucnost české ekonomiky“ s podtitulem „Jdeme na Západ, anebo na Balkán?“ Editorka sborníku Ivana Pečinková v něm autorům - Stanislavu Balíkovi, Miroslavu Cvrčkovi, Vladimíru Dlouhému, Karlu Dybovi, Pavlu Kohoutovi, Lubomíru Lízalovi, Pavlu Páralovi,  Oto Ryčlovi, Martinu Římanovi, Miroslavu Singerovi, Janu Skopečekovi, Miroslavu  Ševčíkovi, Evě Zamrazilové a Milanu Zelenému - položila otázky, na něž v mainstreemových médiích  ani odborných diskusích (s výjimkou seminářů Institutu Václava Klause) nezbývá, politicky korektně řečeno, prostor. Tato média, řečeno po pravdě, je úmyslně opomíjejí vzhledem k oranžovému eurohujerskému tsunami, které zachvátilo naši společnost. Konkrétně se tázala:

 

Jsme my a další generace odsouzeni k dlouhodobé stagnaci či dokonce poklesu? Anebo porosteme a konečně doženeme Západ?

Existuje nějaká šance vymanit se z životadárné a zároveň vražedné závislosti na exportu, automobilovém průmyslu a Německu?

Je číslo růstu HDP, na němž jsme doslova psychicky závislí, opravdu zrcadlem toho, co se v ekonomice děje?

Stále platí rčení "zlaté české ruce", anebo se máme spolu se zahraničními investory pomalu děsit toho, že začínají chybět kvalifikovaní dělníci a technici?

Vydání sborníku doprovodila konference, která se 8. října 2014 uskutečnila pod patronací děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Miroslava Ševčíka v Rajské budově školy. Neboli dle hodnocení žebříčků EU na půdě nejlepší ekonomické školy ve střední a východní Evropě  a dle žebříčku Hospodářských novin druhé nejlepší fakulty v republice. A nic nemění na tom fakt, že s tím nesouhlasí prof. Vladimíra Dvořáková, jedna veledůležitá paní, které výrok, že naše republika byla vydžusovaná, přinesl takřka nesmrtelnost v získání titulu prof. Džusovaná a moc odebírání licencí všem fakultám vysokých škol v ČR.

S odpovědmi na výše uvedené otázky na ní vystoupili (zleva) ekonomický expert ODS a přednášející na Národohospodářské fakultě VŠE Jan  Skopečekhlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová, děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, mezinárodní poradce investiční banky Goldman Sachs, prezident Hospodářské komory ČR a přednášející na Národohospodářské fakultě VŠE Vladimír Dlouhý, člen Bankovní rady ČNB Lubomír Lízal a politolog a historik Stanislav Balík (přišel později)

Vladimír Dlouhý je toho názoru, že přestože můžeme občas nadávat na ekonomickou situaci, žijeme si v porovnání s jinými zeměmi, které z titulu své funkce navštěvuje relativně dobře. Pod vlivem sdělovacích prostředků, které jsou plné zpráv, že všude kolem je korupce a slovo politik je sprosté slovo, vše ale lidé u nás vidí jinak. Je to dáno tím, že listopadová revoluce byla spojena s vysokým očekáváním obyvatel a postupně nastalo vystřízlivění. Občané své zklamání přičítají pouze vládám, ale měli by si uvědomit, že počátek 90. let byl i počátkem globalizace, kdy se prudce začaly prosazovat rozvojové asijské a africké země. Díky tomu zmizelo mnoho tradičních výrobků a nastala poptávka po jiných, což přineslo problémy našim podnikatelům. V roce 1999 bylo zavedeno euro, čímž v roce 2002 nastaly poklesy ekonomik zemí eurozóny. Do toho přišla v roce 2008 první euro-atlantická ekonomická krize a v roce 2011 druhá ekonomická krize eurozóny.

Od "sarajevského atentátu" Havlistů nastal po zlaté éře naší ekonomiky neustálý růst dluhu veřejného sektoru

Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda ČR 17. ledna 1996, tedy v období první Klausovy vlády, které Vladimír Dlouhý nazval „zlatým obdobím české ekonomiky“. Ekonomika rostla v průměru o necelé 2 % ročně, hrubý domácí produkt v letech 1994-1996 byl kolem 6 %, tedy nejvyšší, jaký jsme kdy dosáhli, inflace byla nízká, nezaměstnanost činila pouze 3 %, a deficit veřejných financí byl pod kontrolou. Měli jsme tudíž založen zdravý transformační vývoj, z nějž česká ekonomika těží dodnes i přes různé chyby následných vlád.  Nebylo to, bohužel, využito ke snižování zadluženosti.  I přesto před první vnější ekonomickou krizí  byla ještě v roce 2007 inflace pod kontrolou, politika ČNB byla dobrá, pouze bylo živo kolem exportérů, kteří nadávali na posilování koruny. Pak nastal krizový rok 2008, v němž HDP na obyvatele klesl na 40 % průměru eurozóny, tedy o 20 % níže oproti roku 2002, kdy byl 60 %,“ zdůraznil předseda Hospodářské komory ČR.

 

Rok 2008 byl opravdu krizový rok!!! Nebyl způsoben ale jen vnější krizí. Od 15. července 2002, kdy skončila vláda Miloše Zemana, se vystřídali v čele vlád do roku 2008 již jen samí ekonomicky naprosto neschopní premiéři - Špidla, Gross, Paroubek a Topolánek. Když v roce 2008 nastala díky špatnému hospodaření USA (Clintonova socialistická vláda přikázala bankám poskytovat hypotéky na bydlení i lidem, kteří neměli na splácení) finanční a ekonomická krize USA, rozšířila se i na podobně altruisticky vedené země EU.  V roce 2009 nastal díky tomu v celé EU průměrný propad reálného HDP o –2 %.  V čele naší vlády stál v té době Mirek Topolánek, který nedokázal krizi zvládat, takže i když jsme neměli zavedeno euro, a tím se mohlo řadě věcí díky plovoucímu kurzu koruny zabránit, za jeho vlády nastal pokles HDP o  -1,1 %.

 

Zbrklé zavedení eura mnohými zeměmi eurozóny vedlo k jejich špatnému hospodaření a v roce 2011 nastala krize eurozóny.  „Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko a Itálie se dostaly do obrovských potíží. V prosinci 2011 byl proto svolán summit EU, na němž státy vážně jednaly o možnosti rozpadu eurozóny. Celou noc o tom hlásil rozhlas zprávy. Nakonec rozhodly, že se euro udrží za každou cenu a Centrální evropská banka začala v roce 2012 vykupovat obligace postižených zemí. Přesto to vše nestačilo k tomu, aby nenastal hluboký propad jejich ekonomik. Ironií bylo, že i přesto, že jsme neměli euro a naše centrální banka mohla hýbat volně s kurzem koruny, nezvládla to a krize eura nám přinesla nejdelší propad mezi všemi zeměmi EU. Propad našeho hospodářského růstu trval bezprecedentně dlouho - 6 za sebou následujících čtvrtletí, zatímco Polsko a Slovenskobyly po krizi o 1-2 % výš než my. Úvěry v domácnostech v Polsku rostly o 34 %, u nás jen o 4 %. A to byla polovina polských úvěrů v zahraničních měnách," uvedl Vladimír Dlouhý a položil si otázku, proč nastal u nás po krizi eurozóny tak pomalý návrat do normálu, a to dokonce přesto, že jsme neměli zavedeno euro? Co bylo u nás příčinou takového dlouhodobého poklesu ekonomiky? 

Odpověď pana Dlouhého zní: „V době krize eurozóny vládl Petr Nečas (2010-2013). Měl sice dobrý program, ale jeho vláda začala vydávat roztodivné signály. Velkou chybou bylo, že neopustil cíl vyrovnaného rozpočtu a zvyšoval daně. Hlavní chybou Nečase ale bylo, že začal vysílat neustále negativní informace, což vedlo k obavám občanů a zastavilo to jakýkoliv vývoj. Podnikatelé neinvestovali, lidé si nebrali úvěry a peníze ležely mrtvé na účtech.“

 

Jaká je budoucnost naší ekonomiky? „Je po této dlouhodobé krizi v EU vůbec možné oživení a je u nás udržitelný stav ekonomiky za těchto podmínek, když máme 35 % exportu do Německa, jehož ekonomika zažila nejhorší výkon od globální finanční krize v roce 2008 a zpomalila loni růst na 0,4 procenta?“   položil na závěr otázku pan Dlouhý. Dospěl k závěru, že ano, ale musíme se dlouhodobě orientovat nejen na Německo a Rusko, ale i na Filipíny, Indonésii, státy Perského zálivu. I přesto bude růst ekonomiky nižší. Nesmíme ale podlehnout zprávám o její úplné stagnaci: „Jsme na počátku příznivého ekonomického vývoje. Naše ekonomika bude mírně nad průměrem eurozóny. Čeká nás období dlouhého růstu ekonomiky. Možná se máme líp, než si většina z nás zaslouží. Jde o zlepšení podnikatelského klimatu. Není tragédií vyrábět subdodávky. V Třebíči existuje například firma na výrobu bot. Vymýšlí na to roboty, které vyváží i do USA. Nejde jen o dávání peněz z rozpočtu, ale o to, jaká je chuť firem inovovat. Postrádám ale energetickou strategii. Nemusejí se dělat podrobnosti, ale vláda by měla jasně sdělit, zda chce jadernou energetiku, či naopak OZE. Velikou chybou je, že díky mediálnímu boji s korupcí se zastavilo zadávání veřejných zakázek a díky tomu výstavba dálnic. Chce to prostě větší sebevědomí a přestat se bát!

Myšlenku, že bychom měli už přestat svádět všechny nedostatky jen na korupci, podpořila i Eva Zamrazilová: Korupce byla i v období 2005-2007 a ekonomika rostla. Pouze korupce problémy tedy nevysvětlí. Proč tak zpomalily investice? Vysvětluje se to tím, že globální krize 2008 oslabila exportéry, kteří tvoří třetinu HDP. Export ale rostl, pouze investice klesaly. Je to dáno tím, že právě v té době byly banky restrukturalizovány a prodány do zahraničí. A protože investice potřebují úvěry od bank, byla invetsiční poptávka dána jen zahraničními investicemi. V roce 2011 zahraniční podniky utlumily investice. Do roku 2008 investovaly polovinu zisku do rozvoje, od 2008 jen 25 %. Ostatní peníze šly na dividendy. V zahraničí jde na dividendy cca 55 %, na investice 45 %. Kdyby tomu tak bylo u nás, bylo by v rozpočtu o 400 mld Kč víc. Dobrý export sám nestačí k investicím do firem. Je nutné začít toto chování zahraničních firem u nás kontrolovat, jinak poroste nezaměstnanost…

       

 

 

Lubomír Lízal se snažil dát odpověď na otázku semináře, kterým směrem půjdeme. Zda na Západ či na Balkán. „Země, které kdysi na Západě bohatly, vycházely z počátečního nízkého zdanění. Postupně zdanění narůstalo z 20 % na 50 % a začalo přerozdělování, čímž se posunuly vyspělé země směrem k Balkánu, kde je vysoká míra přerozdělování. Evropa, zejména střední, potřebovala růst, ale na země v EU byl vyvíjen tlak, aby měly velké veřejné výdaje, které mají negativní vliv na růst HDP. Aby mohly země podmínky EU plnit, začaly se zadlužovat, ale čím větší dluh mají, tím klesá efektivita výdajů. Došlo to tak daleko, že stát je již věřitelem soukromého sektoru. Střednědobě nás tyto implicitní dluhy doženou k tomu, že systém bude neufinancovatelný. Ve světě je snaha snížit veřejné dluhy, v Evropě ale je pesimistický vývoj.

 

Podle pana děkana Miroslava Ševčíka nebylo na konci 80. let lépe než nyní. Uplynulých 25 let bylo nejúspěšnějším obdobím v posledních stoletích. Byla rozhodně lepší než kterýkoliv soubor pěti řízených pětiletek. Nikdo rozumný proto nechce po 25 letech návrat k budování centrální ekonomiky. Mohlo být samozřejmě lépe, kdyby: nedošlo ke zbrzdění a reverzi k socialismu, kdyby EU neomezovala rozvoj oproti růstu, kdyby nedošlo k předání kompetencí do Bruselu, kdyby se neslibovalo nesplnitelné, nač rozpočet nemá, a nemusely se dělat dluhy, kdybychom neměli politiky, kteří prohlašují osobní zájmy za veřejné, kdyby existovala konzistence mezi volebními sliby a vývojem po volbách.

 

Zapomínáme na úspěch transformace, která byla nejúspěšnější v porovnání se srovnatelnými zeměmi. Míra nezaměstnanosti v letech 1990-95 činila např. 3,1, HDP rostl o cca 6 %… Havlisti chtěli ale budovat neufinancovatelný socialistický stát a to vedlo na scestí ekonomiky. I za vlád rádoby pravicových (Topolánek) či středopravicových (Fischer, Nečas) byla sazba snížené DPH nejvyšší v EU. To způsobilo jejich pády.

 

 

Ekonomický růst po vstupu do EU byl financován 350 miliardami Kč jako zadlužení, jen aby mohli eurohujerští vládci říkat, že to bylo dobré rozhodnutí. Dirigismus a regulace EU nás dostalo na kruhový objezd budování socialismu. Přiblížili jsme se balkánským ekonomikám. Socialističtí politici EU jsou silně kolektivisticky zaslepeni vidinou centrálního superstátu. Jejich snaha uspět za každou cenu před voliči, kteří si populistická sociálně inženýrská opatření neumějí propočítat do budoucna - přerozdělování - nepřináší přídavnou hodnotu. Ztrácí se konkurenceschopnost se světem.

 

Z tohoto bludného kruhu dirigismu a regulací EU, které nás dostalo na kruhový objezd budování socialismu, se musíme dostat na jasnou dálnici budování tržního hospodářství. Nelze, bohužel, ale  čekat brzký návrat k tržním principům nejen u nás, ale i v EU. Japonsko to řeší už 20 let a bude to muset řešit i americká ekonomika.

          

Jan Skopeček je přesvědčen, že příčiny, které způsobily ekonomickou stagnaci, jsou systémové. Krizový pokles v roce 2008 nebyl globální, ale euro-atlantický. Asie zasažena nebyla. Naše stagnace nebyla nahodilá ani nevznikla pouze z vnějšku. To nás poškodilo, ale nebyl to její hlavní důvod. Pokles zahraniční poptávky nastartovala euro-americká krize. Nebyl ale důvod, aby ČR měla nejdelší recesi ekonomiky až do druhého kvartálu 2013. Až v roce 2014 se vývoj HDP dostal na předkrizovou úroveň 2008. Jinak byl HDP stále pod ní. Německo mělo větší propad ekonomiky, ale vypořádalo se s ním rychleji. Okolní země se vrátily rychle k růstu a my ne. Růst HDP na hlavu oproti roku 2008 máme 0, Litva 40. Na stagnaci mají vliv kromě velkého státního přerozdělování  i neekonomické příčiny. Varuji jít na Západ za cenu opouštění svých hodnot.

 

Poslední přebytkový rozpočet byl za Klausovy vlády v roce 1995. Dluh přebraný z dob komunismu činil 154 mld. Kč, což bylo pouhých 10,1 % HDP. Nyní činí 1,5 bilionů Kč, což je 46 % HDP. Banka nemá obecně reagovat s fiskální politikou, ale v recesi to nemá dělat především. Velkým problémem jsou složité daně. Sociální problémy se nemají řešit daněmi, ale výdajovou stranou rozpočtu.

Velkým problémem zvyšujícím nezaměstnanost je u nás  vysoké zdanění práce. V zemích OECD (Rakousko, Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Německo, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie a USA, Japonsko, Finsko, Austrálie, Nový Zéland, Mexiko, Česká republika (od 21. prosince 1995), Maďarsko, Polsko, Korea a Slovenská republika ) je v průměru 35,6 %, u nás 42,4 %. Z toho přes 25 % platí za zaměstnace zaměstnavatel, v OECD jen 14,4 %. To zvyšuje nezaměstnanost, protože se kvůli tomu bojí podnikatelé přijímat občany, když je navíc prakticky díky špatnému pracovnímu zákoníku nemůže propustit. Půl milionu lidí je tím postiženo.

Podporujeme také příliš obnovitelné zdroje. Stále slyšíme, že příčiny stagnace jsou korupce, nečerpání dotací EU, málo peněz na vědu. Ano korupce je velkým problémem, ale ne proto, že je, ale proto, že se tím straší politici, že kvůli ní  nevypisují veřejné zakázky, dálnice jsou zastaveny. Tím nechci říci, že ji chválím, ale od toho jsou soudy, aby ji postihovaly, jako je tomu jinde ve světě. Nejde na korupci ale  vše svádět. Mnohem více pokřivují tržní systém dotace. A přesto je vláda chválí.

 

Do EU posíláme volné peníze, ona nám diktuje, na co pouze smíme jí milostivě vrácenou část z nich zvanou dotacemi, použít. Podle významného rekouského ekonoma Schumpetera nositelem inovací je až podnikatel.  Nikoliv tedy nějaký bruselský úředník, který nařizuje, co smíme za dotace udělat. Navíc dotace nejsou tak vysoké, aby vyřešily problémy rozpočtu.  V roce 2012 dělaly např. dotace 4,6 % rozpočtu neboli 73,87 mld. Kč. I kdyby se vyčerpaly všechny, čeká nás velmi nízký růst.

"V ČR jsou prostě uvnitř systémové potíže. V 90 letech se blížila směrem k tržní ekonomice, pak bohužel začala kopírovat trendy současného Západu - regulace, intervence státu do všeho. Jediná cesta, která nás může z tohoto socialistického dirigismu vyvést k prosperitě, je rychle jít k tržní ekonomice," uzavřel Jan Skopeček

Stanislav Balík vysvětlil  nejprve, že Balkán se liší od Západu ideovým střetem. Na Západě existovaly střety stran, z nichž každá něco konkrétního hájila. Na Balkáně byla politika pouze bojem proti vládcům, nikoliv proti správě řešící věci veřejné. Občané si naivně mysleli, že jejich výměnou se vše změní. My měli po listopadu systém západní a dnes máme vládní sílu, která ani sama neví co je zač. Patří ANO k evropským liberálům či konzervtivcům? To nás nyní obrací na Balkán.

Už ale předchozí politika od Tošovského vlády v roce 1997 počínaje s tím začala. V roce 1998 vznikla tzv. čtyřkoalice, která se odkazovala na Václava Havla, že politika je svinstvo. Že má být střetem dobra se zlem a nemá být dána stranami. Vypustila tím z lahve džina. Čtyřkoalice byla nejdůležitější Babišovou porodní bábou. Ani Jiří Paroubek nedokázal setavit většinovou vládu. V roce 2006 se objevili Zelení, v roce 2010 vzniklo z KDU-ČSL 1,5 strany (polovina je TOP 09). Nejde se divit, že v roce 2013 dostaly tradiční strany již jen polovinu hlasů. Další porodní báby  Babiše jsou Topolánek a Nečas, ale i Sobotka. Stali se jimi tím, že nedodržovali volební sliby. Dávali lidem naději, přímo heretickou, co všechno vyřeší. Když to nenaplnili, protože to prostě splnit nejde, lidi byli zklamaní.

Étos a sliby o boji se zlem stačí sice k oblbování voličů, ale nikoliv k řízení státu. Jen to politik před volbami pojmenuje a stejně to nevyřeší. Strany musí reálně prezentovat zájmy a mít jasné programy. To nemůže politika vyřešit. Nestačí jen houfovat lidi kolem morálního pohoršení. Dál se bude krást, rozvádět a uplácet. Bylo to kdysi a bude to i nadále. Nejde z toho dělat dlouhodobé politické téma. Jak pak můžeme říci, že Úsvit či Ano nedodržely program? Krize je v tom, že nové strany jsou vnitřně nezvládnuté. Politika nemá mít náboženský rozměr. Jinak vzniká politický kýč, který je hlavním problémem dneška.

Odklon od stranictví bez nabídnutí jiné alternativy je chybou nejen ČR, ale celé EU. Vede to k regionalizaci politické moci neboli balkanizaci politiky. Na Balkáně si pašové kdysi také rozdali pašalíky jako u nás hejtmani. I když nejsou u nás regionální rozdíly, jako byly tehdy tam,  jsou přesto i uvnitř stran krajské podsložky. Toto tříštění strany oslabuje a nakonec je přerůstají hnutí a nejrůznější spolky, které toto regionální členění nemají. Není v nich potřeba byrokracie, stálá hlášení nahoru a dolu. Jsou prostě jednotná.

"Proč zanikly některé vyspělé civilizace?" položil si otázku docent Balík a hned si odpověděl:  Ranně středověké civilizace mayská či islámská byly sice zpočátku úspěšné, ale měly v sobě uvnitř skrytou zhoubu - hypertrofovanou byrokracii. V jejich čele stáli úředníci, ne šlechtici. Na Balkáně, který ovládl islám, existovala všemoc podobná jako nyní v ČR a EU.  U nás jako tehdy tam již politici nerozhodují ani o tom, kde bude přechod na silnici. Úředníci vše navrhnou a zkontrolují a politici pouze provedou jejich příkaz. Proto směřujeme k Balkánu v důsledku české cesty na Západ neboli vstupu do EU. Místo abychom řešili, co mají úředníci dělat, řešíme jejich definitivu, což je balkánská věc. Instituce jsou silné, když jsou podřízeny zákonu ČR a ne, když jsou ve vleku úřednických postupů. Vydali jsme se na Západ a skončili jsme na Balkáně. 

 ©Kulturní komise ČR

 

 

 

Číst 17260 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v HOSPODÁŘSTVÍ

Související položky (podle značky)

Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku

 Twitter (X)     Facebook  Linkedin   iDNES   

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %