Pozvali mě tuhle do Senátu k debatě o zákazu kouření v hospodách a k petici proti tomu zákonu. Zasedací síň byla plná protestujících, hlavně lidí z branže, na kterou zákaz krutě dopadl. Zajímavost: velká většina z nich byly ženy. Když o něco jde, jsou asi odvážnější. Proti nim seděli panelisté, řečníci. Lidé z ministerstva pro restaurace, které se jmenuje - nevím proč – ministerstvo zdravotnictví. Několik senátorů. Iniciátoři petice. A já. V mediálních zprávách o akci jsem své jméno nenašel, byly tam asi pro novináře zajímavější příspěvky. Přípravu jsem si zapomněl doma, tak jsem tam přednesl tohle, nic lepšího mě z hlavy nenapadlo: Vážené senátorky, senátoři, dámy a pánové, děkuji velice pořadatelům tohoto veřejného slyšení už za to, že ho uspořádali, protože nikdy nebude dost o těchto věcech mluvit. A děkuji i za to, že mám příležitost tady promluvit. Věc, o které se tu dnes bavíme (což není samozřejmě žádný protikuřácký zákon, protože tabák zůstává legální komoditou), je ve skutečnosti krokem, který zavádí sankce na hospody za to, že nabízejí to, co lidi chtějí. A tento problém mě zajímá už pětadvacet let, možná déle. A proč mě tak zajímá? Jsem celoživotním nekuřákem, nikdy jsem nekouřil. Ale tento problém mě zajímá, protože úplně nejzákladnějším principem mého vztahu ke světu a k lidem je to, že si jich cením takových, jací jsou. Nemám dospělé lidi za malé děti, nechci je vychovávat a nechci jim brát právo rozhodovat o svém osudu. A tento nový zákaz je typickým příkladem, kdy jim někdo to právo bere.

To jsme to dopracovali. Aby se člověk dočetl pravdu, musí číst samizdaty. A protože pravda bruselským kolaborantům vadí, už zase jsou samizdaty potírány. Monopol pokrokářů, sociálních inženýrů, bořitelů starých ctností a prosazovatelů kolektivistického znásilňování svobody je ohrožen. Dosud měli vše: téměř celé školství, média, kulturu. O politice nemluvě. A najednou v tomhle monopolu vznikají skuliny, kterýma se šíří alternativní pohledy na svět. Především pohledy konzervativní a ty, které svobodu jednotlivce hájí. A třeba i mnoho dalších, co jich jen v živé společnosti je. Jsou to samizdaty dnešní doby. Využívají internet a další nové komunikační možnosti, protože “velká“ média jdou s proudem a v nich šance na jiný názor není. Držitelé monopolu se s nástupem samizdatů nechtějí smířit. Šíření jiných pohledů se snaží bránit legislativně, ekonomicky, technicky. A dnes přicházejí s orwelovským „ministerstvem pravdy“. Nový úřad při ministerstvu vnitra prý nebude žádnou cenzurou, ale bude jen uvádět „na pravou míru“ (jen pokrokáři vědí, co je to „pravá míra“) údajné desinformace, šířené ve společnosti.