Co chci tímto článkem sdělit?

Kdyby tak čistý a odvážný muž žil, tak by tehdy i v současném novém režimu mohl bojovat svým odhodláním proti rozkradení našeho národního majetku, proti zlovolným politikům, kterým jde jenom o své dobré bydlo a peníze, proti úplatným soudcům, proti všemu, co dnes trápí naše občany. Život ve shodě s pravdou je hrdinstvím. Sebevražda je smrt.

Postavil by se zřejmě do jednoho šiku s Ing. Alenou Vitáskovou, která vší svou energií zamezovala po celých šest let jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu neuvěřitelně sprostému okrádání nás všech v oblasti výroby elektrické energie. Místo díků jí společnost pět let trápila hrozbou 8 a půl letého trestu odnětí svobody. Postavil by se zřejmě po bok další odvážné ženy, PhDr. Ivanky Kohoutové, ředitelky zdravotní školy, která odvážně hájila školní řád, který zakazoval při výuce nosit pokrývky hlavy. Nesklonila před nátlakem neziskovek. Obě dvě musely snášet falešnou interpretaci médií. Nakonec jim odvolací soudy daly za pravdu (i když se kauza zdravotní školy a muslimského šátku ještě bude řešit u vyšší soudní instance). Obě byly po zásluze odměněny prezidentem Zemanem státním vyznamenáním.

Musím ještě uvést, že od června 1968 do konce září 1969 jsem nebyl v ČSR. Tehdy, koncem šedesátých let, se totiž mohlo svobodně cestovat bez jakýchkoliv povolení. Nepocítil jsem tedy pohnutí našich lidí nad zmařením mladého života, nad obětí, kterou tento student pro svou vlast a proti smíření jejích obyvatel s okupací podstoupil. Jak mi dosvědčil jeho starší spolužák z Vysoké školy ekonomické, Ing. Karel Havlík, původně studoval na VŠE a posléze čtyři měsíce na Filosofické fakultě. Byl jsem v té době v závratném víru práce pro špičky tehdejší britské pop music ve vzdáleném Londýně. Pouze jsem si pomyslel, jestli pak Jan Palach myslel na svou maminku, na své příbuzné. Já jsem se vrátil do vlasti v poslední den měsíce září 1969. Nový režim (Husákovo vedení) tehdy vyhlásil, kdo se nevrátí do toho termínu do Československa, už sem nikdy nebude vpuštěn. A já jsem si nemožnost vidět svou vlast nedokázal představit. Navíc mě k tomu ráznému rozhodnutí pohnula hudba Bohuslava Martinů. BBC tehdy hrálo jeho skladbu Lidice. Nechal jsem okamžitě v Londýně rozdělanou práci, příslib slibně se rozvíjející kariéry a vrátil se domů.

 Co se týká hudby, pohnutí našich lidí muselo být skutečně hluboké, neboť skladatel Jan Hanuš, kterého jsem si velice vážil, (o jeho symfonické tvorbě jsem napsal rozsáhlou absolventskou práci) zkomponoval tehdy skladbu Poselství. Já jsem aranžoval a se studiovou skupinou nahrál písně Bohdana Mikoláška, kde doprovodný vokál zpíval tehdy zakázaný Karel Černoch (ten byl právě zakázaný kvůli písni o Janu Palachovi, kterou zpíval těsně předtím).