V osmdesátých letech se báli mluvit o politice lidé, co měli zajímavá povolání, ze kterých by mohli být vyhozeni do dělnických povolání. Ovšem dělníci si servítky s posuzováním něčeho, co se jim nelíbí, hlavu nedělali. I kdyby tam mezi nimi seděla horda Bretschneiderů, tak si hubu na špacír pustil každý, kdo se o své zaměstnání bát nemusel. Ostatně existovala pracovní povinnost, tak nikdo úplně na ulici a bez práce skončit nemohl.A kdyby za každé remcání měli příslušníky pracující třídy zavírat, tak by nestačily věznice.
Dnes je to ovšem jiné. V takové té pravé putyce jsem se pustil do rozebírání situace a můj kamarád, štamgast oné příjemně hlučné hospůdky, mi řekl: »Hele tady se o politice nesmí mluvit!« Dnes se bojí o své zaměstnání i manuálně pracující lidé.
A další zážitek. Čekal jsem zase v jiné vyhlášené typické české hospodě s vynikajícím pivem na můj oblíbená tatarský biftek. Seděl jsem u takového většího stolu, kde seděla skupinka tří mužů a jedné ženy, čtyřicátníci, evidentně nějací úředníci. Za celou hodinu nepadlo ani slovo o politice, a to ani v nejmenším, ani v náznaku. Já jsem se do jejich povídání vůbec nevměšoval, ale zajímalo mne, o čem se tato generace baví. Takže, bylo to lyžařské vybavení, cyklistika, pomlouvání kolegy, který s nimi neseděl, dospívající děti. Ani náznak, že by někdo něco řekl o nebývalé nepopularitě vlády. Nic.
Když jsem v kruhu známých o tomto poznatku hovořil, tak mi bylo řečeno, o politice se prostě nemluví. A pokud se chci bavit o politice já, tak bývám většinou okřiknut, abych tu politiku nechal na pokoji. Základním motem je úsloví: »Já se o politiku nezajímám«.
Lidé se o politiku nezajímají. Pak jdou volit a máme tu to, co tu máme.
Inflaci, nejvyšší ceny energií, neodůvodněné zvyšování vodného stočného a další a další »příjemnosti« současného života. A lidé už se bojí i brblat. Prostě je takové to typické naše ticho po pěšině a čekáme, že všechno vyřeší někdo jiný za nás.
