Atmosféra tlaku spojeného s koncem roku občas vede k pocitu, že „už to přece musím rozseknout“. Ale co když se pak ukáže, že to rozhodnutí bylo zbrklé a unáhlené? Co když k němu přispěla druhá strana svým termínovaným požadavkem? K rozhodnutí, které se v novém roce jen těžko bere zpátky.
Proč tak často končí vztahy právě na konci roku? Což není 15. říjen nebo 3. únor stejně „vhodným“ pro rozbití vztahu? Jako kdyby i tak nebyl závěr roku náročný pro naše peněženky, žlučníky a zejména pro emoce? S koncem roku si mnozí lidé dávají předsevzetí, jež mají také často podobu rozchodů a definitiv. Poslední sklenička, poslední cigareta, poslední sladkost či nezdravý životní styl. Ještě naposledy se rozloučím, naposledy se na Silvestra nacpu kalorickou bombou, naposledy si před televizí zalenoším, a pak už nikdy. Konec. Zítřek bude jiný. Nastane zdravý životní styl, hezké vztahy, lepší práce, ideální život, zářná budoucnost plná sociálních jistot.
Ke konci roku však končívají i mnohé jiné životní a profesní etapy. Jistoty, jež byly dosud součástí našich životů. Zavírají se obchody, pivovary, kavárny, restaurace a společenská zařízení. Na svých cestách po republice, při svém putování Plzeňskem, při svých procházkách městy míjím ty nápisy o uzavření prodejen, vidím ty vyklizené prostory, matná okna a za nimi zhasnutá světla. Prázdná místa, opuštěné provozovny, zkrachovalé obchody, zánik, smutek, smrt.
Některé obchody ještě nevědí, že také brzy skončí. Zatím jen zahájily masivní výprodeje - už na Štědrý den večer namísto obvyklého období po 1. lednu - zatímco malí podnikatelé mění trvalé příkazy a zvyšují povinné zálohy na odvody sociální a zdravotní. Mnozí ještě netuší, že i oni budou v příští roce krachovat, propouštět a bez zakázek rušit své obchodní vztahy, což se promítne do jejich emocí, pocitů, životů a rodinných klimat. Rodina je nakonec nejvíc, takže zpět k rodinám.
Konec roku, konec éry, konec vztahu - myslí si asi ti odcházející manželé, manželky, partneři a ti, co jiné opouštějí. Sní o tom, že od Nového roku bude všechno jinak. Nastane budoucnost jako malovaná. Krásné je věřit, doufat, upínat se, začínat jinde, bez minulosti a bez závaží. Možná i bez odpovědnosti. A všichni potřebujeme v něco věřit. Potřebujeme doufat, že špatní dnové se v dobré obrátí a všechno nakonec jako v pohádce skončí šťastně. Kdo by nechtěl trochu nahlédnout do budoucnosti? Kdo by nechtěl vidět, co krásného ho v příštím roce čeká?
Možná je ale lepší nevědět, nespěchat tolik dopředu, nepoodhalovat, co má být utajeno a skryto. Jak říká Karel Jaromír Erben v baladě Štědrý večer:
„Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“
Kdo vytrvá, kdo vydrží nespěchat, tak se třeba jako v pohádce nakonec dočká i dobrých konců. Třeba ten opouštějící nakonec pozná, že to, za čím odešel, bylo jen pozlátkem, zatímco skutečnou hodnotu, pravou rodinu, děti a vztahy nechal doma. Mnozí opouštějící nakonec prohlédnou a vrátí se na začátek, domů, k těm původně opuštěným. Mnohé podniky, obchody a pivovary nezaniknou, některé vztahy neskončí nebo se obnoví, ba snad i vylepší, jiné vztahy vzniknou a nová hezká místa pro setkání a pro zrod vztahů se otevřou.
Přeji nám všem, aby takových dobrých (ne)konců a počátků bylo v roce 2024 co nejvíc.
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů