Znělo poselství zvonů z věží středověkých evropských kostelů jako varování před tureckou invazí Osmanské říše. Když jsem si nedávno připomněl hovězský kostelíček, v němž jsem jako kluk ministroval, a vybavil si vysvětlení našeho pana faráře, proč se každé poledne rozezní zvony ve věžích všech kostelů, nenapadlo mě, že to budu platit i dnes, na počátku třetího tisíciletí. Na sklonku 16. století totiž začali čeští a moravští šlechtici budovat opevnění mimo hranice vlastní země, jakési vysunuté opevnění, které mělo být rozhodující obranou proti turecké expanzi. A právě do této doby osmanských výbojů spadá nařízení o poledním zvonění. Ze strany Svatého stolce to bylo zdůvodněno tím, že neustále hrozí vpád Turků a tak je zapotřebí, aby všichni křesťané bez rozdílu stavu při vyzvánění klekli na kolena a modlili se za odvrácení osmanské hrozby. Dle historiků se ve stejném ohrožení ocitla Vídeň již v roce 1529, kdy byla též Turky obležena. Moravští stavové tehdy proto vyslali městu na pomoc dalších asi 2000 pěšáků a 1600 jezdců pod vedením zemského hejtmana Jana z Pernštejna. Část vojska byla vyčleněna na obranu jižní hranice u Znojma. A dnes v roce 2017 jsou opět česká vojska vyčleněna na ochranu českých hranic na jihu země, a opět z obav z Turka a jeho běženeckých muslimů. Ještě že jsme tuto bezpečnostní rituální zvonkohru nezrušili; budiž nám navěky mementem turecká genocida více než milionu Arménů.