Je jasné, že tyto podpůrné programy výrazně zatěžují rozpočet státu a do nekonečna to nepůjde, protože jednou státní kasa bez přílivu peněz od pracujících podniků vyschne. Neperspektivní firmy se pak ocitnou bez státních dotací a pokud se jejich vedoucí management nebude starat již nyní intenzivněji o odbyt a jen se bude spoléhat na dotace, tak stejně časem zkrachují. Kdyby byly nuceny se o sebe postarat samy, mnohé z nich by to zachránilo.
Chápu, že stát se bojí, stejně jako kdysi komunisté, protestů a nepokojů propuštěných dělníků. Uměle drží za pomoci podpor neperspektivním firmám nezaměstnanost nízko a jen oddaluje touto politikou fakt, že mnohé z nich v silně zasažených odvětvích stejně zkrachují. Vláda by si měla nalít čistého vína a přiznat si, že nedává smysl je dále podporovat ze státního rozpočtu. Spíše by je měla nechat zkrachovat a uvolněnou pracovní sílu zaměstnat v perspektivních odvětvích.
Že jde i velice zbídačelou ekonomiku vytáhnout bez dotací z červených čísel do vysokého ekonomického růstu 6,4% svědčí zkušenost z let 91-92:
Vzpomínám, jak po pádu komunismu, kdy padly po rozpadu SSSR východní trhy, noví ředitelé zbědovaných a zastaralých fabrik na žádného Godota nečekali a dokázali nalézt za pomoci rad Dybova ministerstva hospodářství nové trhy a investory v západních státech. A to tehdejší federální ministr financí Václav Klaus neměl k disposici liberalizovanou korunu a musel provést tehdy nejriskantnější bod celého polistopadového vývoje - liberalizaci měny. Vzpomínám, jak přiznal, že v očekávání zda se liberalizace koruny povede, nespal: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den."
A po úspěšném provedení tohoto kroku musel ještě provést tehdy za významné pomoci svého náměstka Ivana Kočárníka a již zesnulého tehdejšího náměstka pro ceny Vladimíra Rudlovčáka, ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky Karla Dyby, ministra hospodářství ČSFR Vladimíra Dlouhého liberalizaci zahraničního obchodu, privatizaci a prodej podniků do zahraničních rukou a další kroky, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu. A to v době velké ropné krize a proti protestům reformních komunistů šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem. Ti brzdili jeho ekonomickou reformu v roce 1991, jak jen mohli. V roce 1991 čelila kromě toho naše ekonomika vnějším šokům, neboť se rozpadalo RVHP a NDR a nastal propad vývozu do SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy. I přesto od roku 1991 převýšil export na západ export do socialistických zemí.
Podniky byly tehdy navíc ve státních rukou a bylo nutné je privatizovat novým majitelům. Náměstek ministra financí odpovědný tehdy za privatizaci Dušan Tříska na to v našem listu zavzpomínal: "Zatímco Klaus nespal kvůli uvolněným cenám, já nespal z obavy, zda systém následné privatizace bude konvergovat. Nechtěl jsem se dožít 30 privatizačních kol ukončovaných Zemanem. Protože konec roku 1992 znamenal i konec federace, měli jsme na první vlnu kuponové privatizace neboli na to, abychom prodali 1491 podniků, pouhých 6,5 měsíců, což byl nepochybně světový rekord v privatizaci. Když si uvědomíme, jak dlouho trvá současné vládě prodat jeden Unipetrol, tak při tomto tempu bychom to prodávali do konce dalšího století. Scénář ekonomické reformy jsme měli k disposici 3.9.1990 a 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci. Předkolo nastalo 17.2 - 26.4. 1992 a 18.5.-30.6.1992 první kolo kuponové privatizace a vše jsme nakonec zvládli."
A k tomu všemu bylo nutné opravit i ústavní zákony. Marián Čalfa, v roce 1991 předseda vlády ČSFR k tom našemu listu sdělil: "Vláda byla postavena před historicky jedinečný úkol - převést komunistický systém na systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání. Dohodli jsme se, že vše bude probíhat na principech demokratických i za cenu změny ústavního rámce. V dubnu 1990 tudíž byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva začala fungovat na principu dobrovolnosti."
Kromě vnitřních problémů bylo nutné okamžitě vyřešit zásobování ropou a mnoho dalších praktických otázek. Toto vše komplikovaly emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik. Občané začali uplatňovat navíc do toho všeho restituční nároky s odůvodněním, že jsou nejpřirozenější formou privatizace, což je sice pravda, ale vzhledem k tomu, že byla nejasná vlastnická práva, vznikaly dlouhodobé spory, z nichž některé se vedou dosud. Privatizaci to oddálilo.
Přes to všechno dokázala po volbách v červnu 1990 zavést vláda novou hospodářskou strategii, jejíž klíčové body byly liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu a privatizace.
Aby mohla vše provést, musela vytvořit Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu, který měl přebytek 5-6 mld. A již na podzim 1990 předložit scénář ekonomické reformy Parlamentu. V roce 1991 vše vypuklo naplno a 1.1.1991 byla liberalizovaná koruna a 26.2 1991 byl předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby".
Neumím si představit, co by si počala s touto pyramidou problémů současná vláda, která má vše výše popsané již nachystané. Přesto si stále zoufá a dumá, jak nebohým firmám pomoci když vypukne chřipková epidemie. Přitom je i dětem ve školce jasné, že nekonečné dotace těm nejneschopnějším stejně nic nevyřeší, jen prohloubí ožebračování národa. Stačí, když všem jejich šéfům přestane "komunisticky" nakazovat co smějí či nesmějí dělat a nechá je volně a samostatně dýchat. Tím je přinutí projevit vlastní iniciativu jako to udělala vláda Mariana Čalfy a po ní Václava Klause v devadesátých letech.
(
Facebook 
Linkedin
TruthSocial
