I když církev ustanovil Ježíš Kristus, dle naší víry dokonalý Člověk i Bůh, je církev výtvorem lidským, kterému se nevyhýbají patálie, tak charakteristické pro světskou moc - spory o vládu nevyjímaje. V historii tak známe několik případů, kdy byl zvolen vzdoropapež, o němž byli jeho stoupenci přesvědčeni, že bude církev řídit lépe. Asi nejkřiklavější moment je pak období tzv. papežského schizmatu na přelomu 14. a 15. století, který svou obratnou politikou pomohli vyřešit (dnes nespravedlivě umenšovaní) čeští králové - Václav IV. a jeho bratr Zikmund. Nutno také dodat, že jednou z obětí řešení církevního schizmatu se stal i český Mistr Jan Hus, nicméně to už je jiný příběh, o kterém je možno napsat několik monografií, nikoliv však blog. Dnes bych se tu ale chtěl zastavit nad vývojem současného papežství a jeho reflexí ve společnosti

Po celou dobu od listopadu 1989 se setkáváme s pozitivními i negativními reakcemi, které doprovázejí ty, kterým jsou udělována státní vyznamenání. Nejvyšším státním vyznamenáním v naší zemi je Řád Bílého lva. Ne, nebudu se vracet k těmto událostem, ale přesto seznam těchto vyznamenaných vypovídá také o politice našeho státu, o prioritách hlavy našeho státu. Nejenom současné, ale musíme se vracet i do začátku vzniku moderního Československa, čili musíme začít s TGM.

V poslední době se na svých cestách do regionů setkávám s otázkou, nakolik je oprávněna obava z vývoje demokracie nejenom v našich zemích, ale v Evropské unii a světě celkově. Takovou otázku si logicky pod vlivem mediálních výstupů musí klást každý, komu není lhostejný osud jeho rodiny a společnosti, ve které žije. V prvé řadě tu vidím jakési institucionální selhávání médií: velká část médií otevřeně dává najevo nejenom své sympatie k jedné či oné straně, ale zároveň nabízí dané straně své služby ke zneužití pro politický zápas, namísto aby řešení zůstalo na demokratickém státě a jeho demokratických nástrojích, tedy Ústavě, zákonech, institucích parlamentní demokracie, mnohdy pak i s přihlédnutí k určitým tradicím a zvyklostem. Mé životní zkušenosti jsou takové, že svoboda může být velmi často manipulována, v důsledku se pak proměňuje v nátlak a následný lynč. Proto považuji za morálně nepřípustné nástroje, kdy se stále více prosazuje provokace a následná skandalizace politiků, jak jsme tomu byli nedávno svědky v Rakousku. Nejde jen o selhání politika, ale i autorů celého „podvrhu“, protože tohle není (a nemůže být) způsob, jakým se v demokratickém státě provádějí demokratické změny.

Vážený pane nuncie, otče arcibiskupe Mons. Danieli Balvo, děkuji Vám za vedení eucharistické liturgie a za podnětnou homilii v naší české řeči. Děkuji vám všem, kteří jste přijeli na letošní svatováclavské oslavy, nebo je sledujete z televizní obrazovky či rozhlasového přijímače. Je to devadesát let od milenijních oslav mučednické smrti svatého knížete Václava, které znamenaly smír v našem státě a uzdravení po bouřlivých událostech, které vedle radosti z nabyté svobody a smíru, znamenaly také hledání kompromisů a společných kořenů v mnohonárodnostním státě, kterým byla Československá republika.

V reakci na nehorázná slova pražského primátora Zdeňka Hřiba ,kterými srovnává úsilí o obnovení historické barokní památky Mariánského sloupu s  úsilím komunistické strany o znovupostavení Stalinova pomníku na Letné,  zaslal kardinál Dominik Duka 20. června 2019 panu Hřibovi dopis s žádostí o vysvětlení tohoto barbarského příměru. Uvádíme dopis v plném znění: