Pro lidi mého typu byla před šesti lety volba bývalé trockistky Anny Šabatové do funkce ombudsmanky jasnou prohrou. Víme, že do této funkce nepatří (a celou dobu jejího fungování to jen dokazovalo), ale neřekli jsme ani slovo. Nedělali jsme žádné hrubé útoky na integritu její osobnosti. Výsledek volby jsme – neradi – respektovali. Dr. Křeček byl dlouholetý poslanec sociální demokracie, tedy strany, které jsem nikdy nebyl přívržencem, ale přesvědčil jsem se, že na tuto funkci má nesporné profesní a – jak ukazuje svou častou publicistickou aktivitou – i odborné předpoklady. Přeji mu, aby se mu v práci dařilo.

Něco jiného je můj názor na instituci ombudsmana. V tomto ohledu plně souhlasím s názory svého syna. I já jsem v 90. letech proti zavedení instituce ombudsmana vždy rezolutně protestoval. Vždy jsem tuto instituci, o které se v klasických učebnicích demokracie nikdy nemluvilo, chápal jako pokus oslabit systém parlamentní demokracie. Ombudsmanem je ve skutečnosti každý významný politik, lidé se na něho se svými stížnostmi nepřetržitě obracejí. Kancelář prezidenta republiky za rok řeší o řád více stížností, než které se dostanou do rukou ombudsmana. Ombudsman podle zákona každý rok předává zprávu o své činnosti do rukou prezidenta republiky – my jsme mu vždy na oplátku předávali naši podobnou zprávu o řešení stížností, které přicházely do našeho úřadu. Bylo jich daleko více.

Absurdní souboj o tento zbytečný úřad a následná hysterie pokrokářů však prokazuje, že v jejich plánech na rozbití normální společnosti a na vnucení nám všech zhoubných migračních, genderových a antidiskriminačních projektů, které rozvracejí společnost za oceánem a v západní Evropě, měla a má tato instituce zásadní roli. Proto ten řev, a proto ta neskrývaná nenávist. Nevyšlo jim to. Zatím.

(publikováno též na iDNES.cz )