Milan Kundera v projevu na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 hovořil o "Nesamozřejmosti českého národa“ a dospěl k závěru, že právě to, že český národ si musí svou existenci stále připomínat, může českému národu přinášet prohry. A prohry, jak známo, vedou k tomu, že jsme stále někým řízeni. Proč se ale tak náš národ chová, když myšlenka češtství v něm vždy byla a nadále je přítomna. Proč nejsme na svůj národ dlouhodobě hrdí jako třeba Poláci, Maďaři a příslušníci dalších evropských národů. Odpověď panelistů zněla, že je to proto, že český národ se skládá z různých národních vrstev, do nichž se myšlenka češství promítá různě.
Je to zřejmě dáno tím, že žijeme vedle velkých národů s jejich vlastní kulturou. Proto si někteří z nás říkali, a dodnes říkají, proč to od nich nepřevzít a jiní jsou absolutně proti tomu. A to nejen z důvodu česko-německých či česko-ruských vztahů. Již v roce 1886 řešili naši předci například otázku: „Nedali bychom světu víc, kdybychom se připojili k národu s větší kulturou?" Poblém ale byl, že jedni chtěli přpojit pod tehdejší Ruské dubisko, jiní pod Rakousko-Uhersko. (viz. Palacký "Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.").
A každý takto nejednotný národ samozřejmě vzneužije někdo třetí. Teta Kateřina ze Saturnina by připomněla přísloví: "Když se dva hádají, třetí se směje." A to se také mnohokrát v našich dějinách stalo. Vezměme jen minulé století. Zastánci Rakouského císařství se tvrdě přeli s českými vlastenci. Dokonce i Masaryk tvrdil, že kdo by mluvil o samostatnosti českého národa, tomu by se vysmáli. A než se politici dohodli, nastala první světová válka.
Po chvíli nadšení z pádu císařství a shazování rakouských orlic z budov se opět začali politici velké pětikoalice hádat o moc, což vždy oslabí prestiž ve světě, a využil toho Hitler. Nastala německá okupace a národ opět nevěděl kudy kam. Beneš řešil otázku jak zachránit, navzdory zrady Francie a Anglie, náš národ. A zase tu byly dva směry, jak to udělat. Někteří plukovníci, včetně Emanuela Moravce, chtěli okamžitě obsadit hraniční opevnění a bojovat, jiní o boj s Němci nestáli. Jak to dopadlo je známo.
Nastala druhá, dosud nejstrašnější světová válka. A po ní místo radosti z porážky bestiálního nacistického režimu vypukly po válce opět boje mezi Čechy o moc. Vyhráli komunisté, což byl nejstrašnější výsledek obou světových válek.
Ale ani po pádu komunismu si již druhá generace Čechů neváží vydobité svobody a života v demokratické kapitalistické společnosti. Politikům, až na několik vyjímek, nejde již vůbec o nějaký národ, ale pouze o jejich moc.
A co je nejhorší, že ani po dvou strašlivých válkách nejsme schopni jednotně vyřešit nejen otázku, jaký má náš český národ být, ale v poslední době vše vyvrcholilo děsivou, ohromující a hrůznou otázkou, zda má náš národ vůbec existovat.
Tohle i přes všechny rozmíšky v minulosti ještě nikoho, kromě současné vlády, v tisíciletých dějinách našeho národa nenapadlo.
Pozor proto pane Fialo, aby se neobjevila v sídle vlády ruka s tajemným a naléhavým varováním a nenapsala na stěnu stejnou větu jako starozákonnému králi Belsazarovi "Mene mene tekel ú-EU".
(Mene znamená, že Bůh Vaše kralování sečetl a ukončil, Tekel, že jste byl zvážen na vahách a shledán nedostatečným a ú-EU, že Vaše království bude rozděleno mezi regiony EU. V běžné mluvě je výstraha Mene Tekel překládaná slovy Pamatuj na smrt, neboť král po jejím přečtení zemřel.)
