Z mého rozhovoru s Josefem Škvoreckým vyjímám pár dalších otázek:
“Mají snad lidé, kteří se sem přistěhovali, zapomenout na svoji rodnou kulturu?”
“V Kanadě nikdo nikomu nebere jeho národnost, ani kulturu, ale protože jste se dobrovolně přesunuli do této země, musíte se přizpůsobit jejím pravidlům,” říká Josef Škvorecký důrazně. “Pokud někdo chce být Kanaďanem, musí se prostě stát jeho novou mateřštinou angličtina. A když chtějí rodiče, aby se jejich děti učily rodnému jazyku, mohou tak činit po škole třeba tak, jak to dělají české děti, jež mají vyučování češtiny v sídlišti Masaryktown.”
Snímek: Břetislav Olšer
“A jaký je tedy váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?”
“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,” zakroutí nechápavě hlavou.
Svatá slova, ještě že se laskavý Josef Škvorecký nedožil těch zhoubných skutků, jimiž je hyzděn počátek třetího tisíciletí; svět 21. století s šokující rozbujelou rakovinou běženeckých invazí a exodů. Jedním z tragických důkazů je i nedávno odsouzený romský gang v Anglii, jehož zhůvěřilost jakoby se tam z Kanady přenesla, jak nevyléčitelná nákaza…
Vůdkyně gangu Růžena Tancošová... Foto: Daily Mail
Drsnou českou famílii Romů odhalili v Británii, která do země pašovala migranty z východní Evropy, ty poté zotročovala, nutila pracovat a to bez mzdy. Před rokem rodinu soud poslal do vězení. Hlavou bezcitné skupiny byla paradoxně žena, Růžena Tancošová (36), která dostala u soudu nejvyšší trest. Zvrhlou bestií s baseballovou pálkou se stal její bratr Petr Tancoš (37) spolu s partnerkou Nelou Dzurkovou (28); ty doplňoval bratranec Růženy a Petra - Martin Tancoš (37) a jeho přítelkyně Kateřina Kuriová (37).
(Růžena byla odsouzena k 6,5 letům ve vězení stejně jako její bratr. Martin Tancoš si vysloužil tři roky ve vězení a jeho partnerka Kateřina Kuriová dva roky. Nela Dzurková dostala trest ve výši 2,5 roku…)
Gang „rekrutoval“ zoufalé muže, kterým sliboval lepší život v Plymouthu. „Vybírali si lidi ve městech a na ulicích v České republice a slibovali jim nový život ve Spojeném království,“ řekl pro BBC vyšetřovatel Stuart Cavin. Ti všichni se měli podílet na zotročování mužů, které pašovali do země... Ty poté nutili pracovat, aniž by jim dávali mzdu. Muži museli spát v garáži, a to přímo na podlaze, jedli pouze instantní nudle a zbytky jídla po svých mučitelích; policie jich v garáži osvobodila osm zcela zbídačených...
Martin Tancoš a jeho přítelkyně Kateřina Kuriová zajišťovali obchodování s lidmi.
Rodina původem z okolí Nového Boru naslibovala svým „otrokům“ pohádkovou práci ve Velké Británii, realita však byla naprosto odlišná. Oběti musely pracovat v místních továrnách nebo myčkách aut, své výdělky pak dávaly gangu. Tito podvedení jedinci sice nebyli podle soudního vyšetřování zamčeni a mohli utéci, jenže se kvůli financím i jazykové bariéře cítili být v pasti, navíc bez jejich otrokáři jim zabavených cestovních dokladů... http://eurodenik.cz/zpravy/gang-z-ceska-zotrocoval-krajany-ve-velke-britanii-nyni-si-odpyka-trest
Je otázka, odkud se v těchto zvrhlících vzala ta nelidská zvlčilost? Možná nám víc napoví, když se blíž podíváme na výchovu dětí Romů, těch, kteří uprchli z Česka do Anglie, když mnozí to vzali přes Kanadu. Také ve Velké Británii provází však Romy zlá pověst. Tak se třeba stalo, že na protest proti přijetí romských dětí do základní školy v anglickém městě Gloucester přestali někteří „bílí“ rodiče posílat na výuku své děti. Do lavic tak neusedalo zatím na 50 žáků, další rodiče o bojkotu školní docházky uvažovali a chystali protestní akce.
“Obáváme se, že naše děti budou zbity a že je děti kočovníků okradou, bude-li jim povolen vstup do školy,” svěřila se jedna matka. Rozruch propukl poté, co se hned vedle školy utábořila romská rodina s šesti dětmi. Právě z nich mají rodiče obavy. Do školní budovy museli malí Romové chodit s doprovodem. A přitom právě ve Velké Británii se dle pilotní studie britské organizace Equality romské děti bez problému zapojují do tamních základních škol.
Průzkumu se zúčastnilo 61 žáků, které český školní systém ve většině případů poslal do tzv. škol praktických, dříve zvláštních. Britský školní systém je nicméně na děti z jiného kulturního prostředí lépe připraven a počítá s tím, že prvních pět let se učí hlavně anglicky. Zázrak?
Omyl. Na anglických základních školách jsou požadavky na žáky daleko nižší než u nás. Vezmou tam téměř kohokoliv. Zajímavé na celé věci navíc je, že autorkou výzkumu, jenž prokázal prosperitu romských dětí v Anglii, je někdejší spolupracovnice Společenství Romů na Moravě Lucie Fremlová. Kým je tato šlechetná aktivistka?
S činností organizace Amnesty International (AI) se Lucie Fremlová (24) poprvé seznámila v roce 1995 při svém studijním pobytu v Anglii. Oslovila ji především myšlenka univerzality lidských práv, jejich nezcizitelnosti a nedělitelnosti, stanovená Všeobecnou deklarací lidských práv. Jak vysvětluje vlastními slovy: „Žádná vláda ani instituce nemůže nikomu odpírat práva, která mu coby lidskému jedinci náleží. Rovněž nemohou být jedinci či skupině lidí přiznávána pouze některá lidská práva, protože každý má nárok na všechna práva, odvíjející se z podstaty jeho lidství.“
Semináře pořádané britskou nevládní organizací Equality, Britským velvyslanectvím a vládní Agenturou pro sociální začleňování v romských lokalitách navázaly na pilotní studii nazvanou “Od segregace k inkluzi”. Tu zpracovala organizace Equality v roce 2011 s cílovou skupinou Romů z ČR a SR. Ze závěrů studie vyplývá, že romské žáky lze bez větších problémů zařadit do běžných britských škol, přestože předtím 85 % z nich navštěvovalo ve svých domovských zemích školy praktické.
Britská velvyslankyně Sian MacLeod k seminářům řekla: “Pevně věřím, že každému dítěti by měla být dána šance, aby plně využilo svůj potenciál. Doufám, že tato série seminářů napomůže informované debatě o daném tématu, a že svým skromným dílem přispěje k lepší budoucnosti dětí ze sociálně znevýhodněných komunit. Je v zájmu všech, aby tyto děti usilovaly o co nejvyšší vzdělávací mety a aktivně pak přispívaly k existenci zdravé, tolerantní a prosperující společnosti.“
Jen patetické multikulturní a plané řeči. Proč si tedy rvali lidé v Anglii vlasy, když předměstí Sheffieldu na severu Anglie zažívalo před několika lety velký příliv českých i slovenských Romů, což tam vyvolávalo velké napětí. Přistěhovalci říkají, že v Británii chtějí dát svým dětem šanci na lepší život, ale chováním, hlukem, gangy mladých lidí i krádežemi se dostávají do střetů s ostatními obyvateli, jak to uvedl britský deník The Guardian.
Nespokojenost s Romy v předměstí Page Hall vedla k vytvoření sdružení místních obyvatel, které monitoruje chování romských přistěhovalců a snaží se situaci zklidnit. Podle sdružení jde o sud se střelným prachem, který hrozí explozí. Sdružení odmítá označení domobrana. Úřady v tom období odhadovaly, že v Sheffieldu žije kolem 1500 těchto Romů, z nichž asi tisícovka v malé čtvrti Page Hall.
Jeden z mála realistů - britský vicepremiér Nick Clegg tehdy vyzval romské přistěhovalce, aby brali ohled na britský způsob života. Konkrétně hovořil o čtvrti Page Hall v Sheffieldu, kde se někteří chovají, jako by žili "v zanedbané vesnici nebo v lese". Někteří z nich pocházejí z míst, kde nejsou zvyklí používat WC nebo vyhazovat odpadky tam, kam patří.
Otevření Británie po roce 2004 bez omezení občanům nových členských zemí EU byla dle něj "spektakulární chyba"; vláda počítala s nejvýše 13 tisíci novými imigranty ročně a nakonec jich bylo přes 200 tisíc za rok jako v multikulturní Kanadě.
Snímek Břetislav Olšer...
Vzpomínám si na období let 1997 až 2000, kdy jsem při svých cestách do Kanady psal o romském vystěhovalectví a v Torontu jsem pak poznal spoustu romských uprchlíků z Česka. Mnoho z nich se po neúspěchu při požadování statusu uprchlíka, když kanadské imigrační úřady včas pochopily, že většině Romů jde za oceánem jen o snadný život se sociálními dávkami a bez práce, vydali zpět přes oceán, ale napřed se zastavili mj. v Belgii a Londýně.
V Kanadě jsem se setkal se zcela opačnými zkušenostmi, které tam na rozdíl od zmíněné Anglie měli s romskými školáky. Deník Toronto Star napsal, že romští adolescenti vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisovali jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožovala své spolužáky, byli neuctiví k učitelům, nedělali domácí úkoly a často i na několik dní nedodržovali školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje.
Možná byla chybou a nedomyšlenou snahou po vlastním živobytí původních občanů, když v Kanadě měli rovněž dokonale fungující prospektorskou organizaci a agenturu, která zprostředkovává kromě tlumočení též konzultace s odborníky na téma, jak získat azyl či status of refugee - status uprchlíka. Stačilo jen přistát v Torontu, říct několik anglicky naučených a účelově zformulovaných frází, hlavně dojemně o tom, jak se v Česku bojí o životy svých upalovaných dětí a je „vymalováno“...
Hlavně bylo třeba vědět, co a jak mluvit o rasismu a xenofobii Česka, přidat pár údajů z “hrozivé” statistiky, jak správně brečet na správném hrobě. To už dnes umí romští zájemci o zemi zaslíbenou od Janova po Chánov, Varnsdorf až po Ostravu. Všichni mají zájem o tlumočníky z angličtiny. K tomu slouží dobrovolníci z řad Čecho nebo Slovákokanaďanů. Jeden inzertní dopis za všechny z torontských krajanských novin:
„Dobrý deň, píše Vám Mariana. Práve som si prečítala Váš článok o prekladaní pre Rómov. Pracujem na telefónnej linke pomoci, kde dávame informácie o vládnych programoch, sociálnych službách a neziskových organizáciách a radíme cez telefón. V poslednom čase máme narastajúci počet žiadateľov o azyl, ktorí sú zúfalí, keďže nehovoria anglicky a nevedia si vyplniť žiadosť ani o OW (Ontario Works - sociálna podpora, welfare). Podľa toho, čo mi hovoria, nájdu sa v komunite ľudia, ktorí s nimi ochotne pôjdu na sociálku, ak im zaplatia. Nechcem súdiť, nikto dnes nemá čas na nič. Títo Rómovia žijú len z podpory a všetci vieme, čo to znamená a aká je ich životná úroveň. Ak budete takí láskaví, prosím dávajte ľuďom naše telefónne číslo. Je veľmi jednoduché: (...).
Robím na smeny, takže som tu v rôznom čase, ale môžem im poradiť kde a ako žiadať o OW/ODSP, ako prihlásiť deti do školy, aká finančná podpora je k dispozícii, kde je lacný/zadarmo zubár, kde sú potravinové/nábytkové banky a banky na oblečenie, kde je obed/večera zadarmo, kde sú kurzy angličtiny ESL, aké majú práva, ako postupovať pri žiadosti o azyl, kde požiadať o Legal Aid Certificate, aby mali právnika zadarmo atd...
Linka (...) je zadarmo z domáceho telefónu, je otvorená non-stop celý rok a podľa reakcií to môže byť často (aspoň na začiatku) jediná šanca hovoriť v rodnom jazyku. Stačí, keď povedia “Czech” lebo “Slovak” a budú prepojení na mňa. Telefoné číslo (...)Toronto je vysoko profesionálna charitatívna organizácia, ktorú spravuje Findhelp. Vopred Vám ďakujem a prajem pekný deň..."
Snímek Břetislav Olšer...
Samozřejmě, že tito tlumočníci měli v té době „malin nezralých“ jistě ty nejšlechetnější úmysly, jak pomoci bližnímu svému, ale už jejich existence v Kanadě byla pro potenciální exulanty motivující. Vhodné bylo též dávat lákající inzeráty do českých novin a internetových serverů. Je to legální a nikdo s tím nemůže nic udělat... (Název firmy neuvádím z pochopitelných důvodů)
Své inzeráty lákající na svoji "klienty před imigračním soudem obhajující práci" dával do českých novin i torontský advokát G. J. Kubeš s pomocí Josefa Klímy, který mnou inspirován přispěchal do Toronta, aby prostřednictvím svých romských „herců“ v dokumentu ČT lákal jejich české soukmenovce slovy: Pořádáme si pikniky u Niagarských vodopádů a létají nám tady pečení holubi do huby…“
Něco na tom bylo pravdy; čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl, pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl bezplatné jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla opět zdarma skromnější ubytovna, tomu přidali ještě dva doláče. Pořídil jsem si pak snímek toho, co šlo za zmíněnou sumičku pořídit...
“Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.
Poměrně dost dlouho trvalo, než kanadští imigrační úředníci přišli na to, že jim v Česku nehrozí nebezpečí ze strany neonacistů, a že u nás nejsou diskriminováni většinovou populací, jak uvádějí, ale že je to spíš naopak. Pravda nebylo ani tvrzení, že je je český stát nedokáže ochránit a zajistit jim rovnoprávnost v rámci tzv. multikulturního zákona.
Paradoxně tento systém pomáhal spustit v letech 1986-87 Čechokanaďan Jiří Corn, předseda zdejšího Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Zasloužil se o prosazení legislativní změny - Zákona č. 93 na ochranu kulturního pluralismu, o tzv. multikulturalismus. Ten dodnes zajišťuje pohodlný azyl, a mnohdy i celoživotní bezpracnou pohodu, všem utečencům, které jejich vlády neuměly, nebo nechtěly ochránit před rasovým či domácím násilím a diskriminací; od homosexuálů až po ženy s domácím násilím...
Inu, v současné době, kdy Evropu drží ve smrtících kleštích již desítky milionů běženců hlavně z Afriky a Blízkého východu, je vzpomínka na romský exodus jen kapkou v moři dnešní beznaděje; a jak jsem kdysi na téma běženců napsal, že si jednou i přes hrůzu výše zmíněných běženeckých tragédií s láskou vzpomeneme na spolužití s některými našimi nepřizpůsobivými a sociálně vyloučenými romskými spoluobčany… http://www.rukojmi.cz/clanky/4511-romove-sli-do-kanady-cikani-do-nebe-jeden-z-nich-hral-skorapky-a-okradal-sedlaky-ale-pak-z-neho-byl-pocestny-ochrance-zakona-proste-z-kozla-zahradnikem-pardon-prokuratorem
Bude z Romů „horký brambor“ Evropy aneb Máme nejvíc ghett…
Ty gadžo, tady máš moje děcko; vychovej ho a žádná diskriminácija
Má většina Romů na to, aby chodila do běžných základních škol ČR…?
