Církev se vždy s láskou starala o postižené a nemocné lidi ^Doporučený

středa, říj 13 2021
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY

Tisk Email

Domov Svaté rodiny archiv Arcidiecézní charita Praha

Za komunismu nebylo obecně možné integrovat lidi s viditelným postižením do běžné společnosti. Natož pak, aba práce církve byla viditelná v očích veřejnosti. její práce nesměla být na očích veřejnosti. Přesto školské sestry i v té době pomáhaly dětem s mentálním postižením, ale protože jejich práce nesměla být na očích staraly se o své svěřence v pohraničním domově v obci Horní Poustevna ve Šluknovském výběžku. A to i přesto, že většina dětí pocházela z pražských rodin. Teprve nové svobodné poměry otevřely možnost pro změnu a bylo možné tuto činnost konat otevřeně lidem na očích. První domov svého druhu v Praze založila s pomocí Arcidiecézní charity Praha, pražského arcibiskupství v čele s kardinálem Miloslavem Vlkem a díky podpoře mnoha českých i zahraničních dárců a rodičů postižených dětí sestra Akvinela Loskotová z Kongregace Školských sester de Notre Dame již v roce 1991 v pražských Petřinách. Nazvala jej Domov svaté Rodiny. Šlo o první pobytové zařízení v hlavním městě s celoroční péčí o děti s mentálním a kombinovaným postižením.

Domov se velmi rychle zaplnil a byl proto roce 2000 rozšířen o druhý objekt v Liboci. To co bylo před 30 lety průkopnickou vizí, integrovat lidi s postižením do života běžné společnosti, je dnes naštěstí běžnou praxí. Domov svaté Rodiny pokračuje v naplňování vize svých zakladatelů a poskytuje láskyplné zázemí lidem s mentálním a kombinovaným postižením. Viz. Videoreportáže. Záměr sestry Akvinely byl v té době průkopnický. Vybudovat zázemí pro sedm desítek mnohdy těžce mentálně a fyzicky postižených dětí nebylo ani po pádu komunismu snadné. Ještě těžší bylo udržet jeho chod. „Domov je svědectvím velké Boží lásky k našim „dětem“ a naší nezlomné důvěry v Boží pomoc. Dům je zároveň ukázkou lidské dobroty, s níž se setkáváme při své práci. Jsou to známí i neznámí dárci, kteří se často uskrovňují, aby svým přispěním zajistili řádný chod Domova,“ uvedla sestra Akvinela v jednom z rozhovorů.

Jak žijí obyvatelé Domova svaté rodiny po třiceti letech

V Domově žije 70 obyvatel, řada z nich je tu od svých dětských let. Bydlí v jednotlivých domácnostech, kde žije nejvýše osm osob. Členové domácnosti se podle vlastních možností podílejí na jejím chodu. Když to jejich schopnosti dovolí, pravidelně docházejí za prací do terapeutických dílen či do kavárny. A potřebují-li asistenci, je stále nablízku.

Mezi zaměstnance, kteří tu pomáhají sedmdesáti obyvatelům domova, patří Ludmila Uhrová, která zde pracuje jako zdravotnice od samého založení Domova. Jejím úkolem je vést zdravotní tým. Ve čtyřech lidech, včetně rehabilitačního pracovníka, musí zajistit zdravotní péči všem obyvatelům. Vzhledem k základním diagnózám a vyššímu věku potřebují pravidelnou zdravotní péči prakticky všichni.

„Děláme vše pro to, aby se zde obyvatelé cítili jako doma. Mají tu hezké prostředí, chodí v oblečení, které si sami vyberou, pokud jim to schopnosti dovolí, dobře se tu vaří a nejdůležitější jsou dobří lidé kolem nich,“ zdůrazňuje Ludmila Uhrová.

Lidé v přímé péči i pracovníci v terapeutických dílnách musejí znát individuality obyvatel a respektovat je. „Stejně jako doma nemáme všichni stále dobrou náladu, někdy jsme smutní, naštvaní, někdy nás něco bolí; je důležité se respektovat a prožívat, co život přinese se vším, co k tomu patří,“ líčí život v Domově svaté Rodiny Ludmila Uhrová.

Článek zpracován na základě informací Arcidiecézní charity Praha