Domácí scénu kultivuje IVK vydáváním měsíčníku Newsletter, publikováním stanovisek a článků na svém webu i v odborném a denním tisku, vydáváním odborných knih a pořádáním množství seminářů a přednášek. Jen v loňské roce vydal 8 knih. A nejde o knihy ledajaké. Pominu-li světový bestseller Václava Klause Modrá nikoli zelená planeta, který vyšel již celkem ve 22 000 exemplářích a v překladu dokonce i do čínštiny, pak i kniha Václava Klause a Jiřího Weigla týkající se tématu článku „Stěhování národů s.r.o. - stručný manuál k pochopení současné migrační krize“ byla po úspěchu doma vydána v Německu, Belgii, Švédsku a připravuje se její vydání v Rusku a ve Francii.  A nová kniha právníka a publicisty JUDr. PhDr Tomáše Břicháčka, Ph.D., Unie ve víru migrační krize, jíž byl věnován stejnojmenný seminář, o němž přinášíme stručnou informaci, se podle zájmu o ní k nim zřejmě brzo zařadí.

Prezident Václav Klaus uvádí přednášku JUDr. PhDr Tomáše Břicháčka, Ph.D. k jeho nové knize Unie ve víru migrační krize

 Kniha "Unie ve víru migrační krize" předkládá účet Evropě bez hranic 

Je mi jasné, že čtenář si nyní řekne, že už o tomto problému všechno podstatné ví, ale ujišťuji ho, že po jejím přečtení zjistí, že se mýlí. Na rozdíl od knih psaných politiky či ekonomy, kniha Tomáše Břicháčka je psána s detailní pečlivostí právníka. Navíc právníka, který zastupuje jako zaměstnanec Ministerstva spravedlnosti naší republiku v expertních pracovních skupinách Rady Evropské unie pro oblasti soukromého práva. Na základě těchto osobních zkušeností doktor Břicháček ví z bezprostřední blízkosti, jaké problémy přináší do života občanů po právní stránce stále se prohlubující evropská integrace do superstátu EU.

Hlavní myšlenku knihy jde vyjádřit jednou větou: Kniha "Unie ve víru migrační krize" předkládá účet Evropě bez hranic. Jednoznačně dospívá k závěru, že za současnou apokalypsu EU, která se díky megalomanské politice kancléřky Merkelové na ni přihnala přílivem milionů orientálních přistěhovalců, je vinen Schengen, jehož špatnost bohužel pohodlní lidé po celé Evropě stále ještě nechápou. Vidí jen pohodlné cestování bez pasu, ale nedomýšlí, jakou ztrátou bezpečí je tato drobnost vykoupena. Tématem knihy je schopnost, či lépe řečeno neschopnost a bezradnost států EU na tuto katastrofu reagovat. Dozvíme se z ní, jaký je podíl Schengenského neuváženého projektu na této katastrofě,  jak probíhají  jednání o ní v institucích EU, a jaký je účet za Evropu bez hranic z pohledu práva.

Na základě vlastních zkušeností zachycuje autor sled událostí od počátku roku 2015 až do října 2016, tedy od pozvání migrantů v srpnu 2015 matkou Merkelovou až do jejího jednání s Tureckem v březnu 2016, které jí slíbilo zbavit jí za bezvízový styk pro Turky jejích nebezpečných hostů. Bez emocí, pouze na základě suchých statistických údajů se dozvíme, že migrační toky, které dosud zasáhly Evropu díky otevřeným hranicím, nemají obdobu od druhé světové války. Že středoevropské statistiky přiznávají to, před čím varují seriózní politici již roky, že nárůst počtu nelegálních překročitelů hranic od roku 2013 do 2015 překročil milion,  že v roce 2015 bylo podáno jeden a čtvrt milionu žádostí o asyl, přičemž skokový nárůst nastal po německém pozvání v srpnu 2015. Sice po dohodě s Tureckem v březnu 2016 se situace zklidnila, ale jde jen o přechodný oddychový stav. Přesto nastal masivní pohyb migrantů mezi státy. V roce 2015  bylo v Německu podáno 890 000  žádostí o asyl, v Řecku jen  11 000 a v Itálii 83 000. Málokdo z nich tam ale stejně zůstal, většina odešla do Německa, Švédska a Rakouska.

Zastánci přistěhovalců zpochybňují, že  vesměs přijíždějí nezbědovaní mladí muži místo toho, aby se starali doma o válkou postižené rodiny. Statistiky uvedené panem Břicháčkem to ale nemilosrdně potvrzují: v roce  2015 přijelo 42 % mladých mužů ve stáří 18-34 let, 11 % ve věku 14-17  % a jen dvě procenta dětí. A i když zbytek  mužů nad 34 let byl zařazen do společné statistiky starých mužů a žen, aby to tak nebilo do očí, je jasné, že jich bylo i tak většina. Agentura Frontex potvrdila další odporný fakt, který popírají obhájci přistěhovalců, že k tomu, aby mohly jejich davy projít přes hranice, posílaly děti a rodiny vpředu. A tito bezcitní lidé mají zlepšit poměry v Evropě! Bezpečnostní dopady jejich přílivu jsou obrovské.

Kolektivní neodpovědnost je pro EU mocným nástrojem, pro národní státy, s výjimkou Německa, nástrojem smrtícím 

Dokud neexistoval Schengen, byla migarce problémem každého státu, který se proti nelegálním přistěhovalcům dokázal bránit svými hranicemi, nehledě k tomu, že by žádného soudného politika nenapadlo je zvát i ze zemí, kde jim nic nehrozí. Protože Evropa je kvůli Schengenu průchozí, přesouvají se problémy, které způsobila německá kancléřka svou touhou získat Nobelovu cenu za mír, do všech zemí a zejména do těch na její periférii. A bruselští mandaríni pokrytecky tvrdí, že problém imigrace je sdílený problém všech států EU, protože migrace nastala  jen proto, že v arabských státech je poválečná krize. Doufají, že občané zapomenou, že hosté paní Merkelové nepřicházejí jen ze zemí, kde nastalo tzv. Arabské jaro, ale že přišli a nadále přicházejí na pozvání Němců i z afrických států, v nichž je zvalo Německo prostřednictvím agentury EUROMED, aby přijeli do Německa a aktivně destabilizovali neposlušné národní státy. Tuto skutečnost pomáhá nyní Německu Arabské jaro zapírat a proto zve například Syřany, aby mohlo tvrdit, že před takovým návalem přistěhovalců není Unie schopna vykonávat ostrahu hranic a svádí vše na "kolektivní vinu" všech států EU.

Kolektivní neodpovědnost je pro EU a Německo, které ji fakticky po odchodu Velké Británie řídí, mocným nástrojem, i když pro ostatní jednotlivé státy je nástrojem ničícím. O to ale vládcům v Bruselu jde, aby dostali státy na kolena a ony je nakonec byly nuceny prosit o pomoc v jednotném superstátu.  Schengen je proto Bruselem veleben víc než dříve a špičky EU dělají vše pro to, aby nezanikl. Pohodlí s ním spojené kladou výše než zastavení migrace.

Pro vládce EU existuje jediný cíl, stále větší centralizace Evropy pro posílení unijních struktur

Na oko sice  převaděčům hubují za to, že sem přistěhovalce vozí, ale ve skutečnosti je to pro ně nový kýžený proletariát, který potřebují k formování nového člověka. Německo si pokrytecky stěžuje, že návratový systém nefunguje. Konstatování, že návratový systém nefunguje, je výmluvou, aby nemusela matka Merkelová přiznat, že o své hosty nestojí. Proto je chce poslat do Turecka, aby to udělali Turci za ní. Otázkou jen je, jak chce dostat tyto přistěhovalce z Německa do vlaků či letadel, když tam nechtějí. Pod hlavněmi samopalů jako při odsunu Židů do koncentráků?

"Nehledě k tomu, že žádnou dohodu s Tureckem na odsun nechtěných přistěhovalců nepotřebuje. To, že nám sem Turecko bude nechtěné migranty posílat, nezáleží na něm, ale na ochotě zemí EU je přijímat. Je to stejně naivní jako kdyby Mexiko začalo vyhrožovat USA, že jim bude posílat lidi z Peru či Venezuely. Jde o to, že je USA nepřijme, a je vymalováno. Stejně tak EU měla a má exekutivní nástroje na to, že Turky nepřijme, pokud nechce. Řecko má jednu z nejvyzbrojenějších armád světa a dokáže plně kontrolovat jakýkoliv pohyb v Egejském moři. Kdyby byla skutečná politická vůle chránit vnější hranici Schengenu, tak to Řecko ochrání a Turecko k tomu nepotřebujeme. Potřebujeme ho pouze k tomu, aby EU nemusela přehodnocovat svoji politiku vůči pozvaným hostům. Aby špinavou práci s jejich návratem udělalo v mezičase  urecko za ní a pak EU mohla dál hlásat svoji politiku beze změny. Kdyby si kancléřka Merkelová vzala čestně na své triko, že chce přehodnotit migrační politiku, nepotřebovala by k tomu Turecko jako zástěrku. Za smlouvu s Tureckem se schovává jako Eva v ráji za fíkový list,"doplnil Ladislav Jakl.

Za každého nepřijatého běžence přikázaného přijmout EK na základě nového zákona EU zaplatí ČR 6,5 milionů korun.  

Když narazila paní kancléřka na hromadný odpor národních států přistěhovalce přijímat a na odpor samotných migrantů odejít z Německa, potřebuje zoufale vymyslet, co s těmito nebezpečnými lidmi dělat. Doufá, že se stávajícími cca 2 miliony jí pomůže Turecko, ale uprchlíků stále přibývá. Když narazila na odpor rozdělovat své hosty podle kvót do všech zemí EU, nevyšlo to, pak se snažila vnutit zemím rozdělování podle tzv. dobrovolných závazků, a opět nic.  V září 2015 přerozdělila EU podle kvót a dobrovolných závazků pouhých 120 000 migrantů. Vše zkrachovalo na neochotě členských států a v současné době se neplní ani jeden model. V únoru 2017 přesunula EU jen asi 12 000 osob.

Evropská komise (EK) chce proto nyní zavést nový trvalý mechanismus a prosadit ho jako definitivní standardní zákonnou součást systému. Na každý stát by připadla přesně určená referenční hodnota běženců. Pokud by stát překročil 150 % z tohoto nutného počtu, pak by nemusel dál nikoho přijímat a musel by se o běžence podělit jiný stát s nevyčerpanou kvótou 150 %. Na nás konkrétně EK vypočetla 2 % z příchozích. Kdyby tedy například požádalo jako loni 300 000 běženců o azyl, na nás by připadla referenční hodnota 6 000 a když ji překročíme na 9 000, pak další převezme jiný stát, který na překročení své kvóty nedosáhl. Pokud státy nebudou chtít tyto trojské koně přijmout, musejí se vykoupit příspěvkem solidarity na běžence v hodnotě 250 000 eur (6,5 milionů korun) na hlavu. Konkrétně tedy zaplatí ČR, pokud se vzepře tomuto nedemokratickému diktátu EK, za 9000 běženců 2 252 000 eur = 58 500 000 Kč. Demokracie jako vyšitá!

EU si vzala zřejmě příklad z Fantomase, který ve filmu Fantomas vs. Scotland Yard přepadá boháče a dává jim na vybranou buď zaplatit daň z práva na život nebo zaplatit životem. Brusel je krutější než Fantomas, neboť přichází s daní z práva za život přerozdělených migrantů. Ani ne na ten náš. 

EU hledá jak rozšířit legální cesty pro migraci, neboli jak migraci zlegalizovat a nikoli zastavit

Z výše uvedeného je jasné, že jediným receptem na řešení tzv. krize EU je levičáctví, které se projevuje jedinou základní levicovou myšlenkou - přerozdělovat, přerozdělovat a přerozdělovat. Jen tak si totiž splní bruselští mandaríni sen o zničení národních států a vybudování svého megastátu. O tom, že to není jen strašení, svědčí nejhrozivější třetí část knihy pana Břicháčka pojednávající o přerozdělování migrantů a harmonizaci asylové politiky. Kapitola, z níž zejména zatrne, se nevinně jmenuje rozšiřování legální cesty migrace. Nikoli tedy hledání cest, jak migraci zastavit, ale jak ji zlegalizovat! 

Je jasné, že jde o to, jak realizovat a nikoliv zastavit fatální myšlenku matky Merkelové - pozvat do zemí EU miliony běženců, aby rozředili neposlušné státy, zastrašili atentáty obyvatele a přinutili je spojit se pod všeobjímající křídla Bruselu.

Prezident Václav Klaus k debatě, jaký model pro přijímání přistěhovalců přijmout, rezolutně prohlásil, že nechce vymýšlet žádný model legální migrace: "Nechci žádný model pro legalizaci migrace. Normální je neemigrovat, neemigrovat a neemigrovat se třemi vykřičníky.  Jsem proti vymýšlení jakýchkoliv prostředků, jak to dělat, proto je mi naprosto ukradeno, zda australským modelem či americkým. Navíc jsou to  modely migrace do prázdných zemí a odlišujme proto migrace do prázdných zemí od tohoto evropského modelu. A kromě toho si uvědomme, že při emigraci do Ameriky byla zem prázdná také proto, že přistěhovalci prakticky vyhubili původní obyvatele. A to, že imigranti dovedou vyhubit původní obyvatelstvo, bychom si měli zapamatovat! Zdá se mi navíc urážlivé i vůči emigrantům, aby nějaký pitomec rozhodoval o tom, koho přijme či ne. Já k nám nechci emigranta ze Sýrie ani z Matfyzu ani kopáče kanálů. Nechci, aby se tu dělo něco, jako se děje dnes a denně v Německu, kdy brutálním způsobem oznámí starostovi 16tisícového města, že dostane klidně 800 migrantů, a on je musí někam umístit, i když chce skočit z okna!"

Integrace migrantů do společnosti  - Boj proti invazivním druhům

I přes tato vážná sdělení je kniha psána čtivě a s humorem. Bezvadný vtípek se povedl autorovi například v kapitole Paradoxy na pozadí tím, že za podkapitolou Integrace migrantů do společnosti zařadil podkapitolu Boj proti „invazivním nepůvodním druhům“. Jen jakoby mimochodem podotýká se svým anglickým suchým humorem, že ve stejnou chvíli, kdy se k nám hrnou nepůvodní invazivní druhy obyvatel z Afriky a Arábie, velcí evropští politici vydali 13. července 2016 vražednou černou listinu Konečného řešení o povinnosti států EU vyvraždit (pardon, podle eurospeaku eradikovat) všechny nepůvodní invazivní druhy nejen rostlin, ale zejména roztomilých zvířátek na ní uvedených, které k nám migrují díky globalizaci stejně jako oni.  (Podrobně jsme proti tomuto bestiálnímu zákonu psali např. v článku: BRUSELŠTÍ MOCIPÁNI PŘEROSTLI VELIKOST VELKÉHO MAA, kde jsou i fota odsouzených zvířat.) Doktor Břicháček popisuje na čtyřech stranách s důsledností jemu vlastní, o jaké rostliny a zvířata jde, a jak je mají státy, samozřejmě „humánně“, vyvražďovat. Konec konců Sarajevo bombardoval Západ také podle humanisty Václava Havla humánně, tak proč ne zvířata. Je příznačné pro pokrytecké evropské politiky, že na seznamu Konečného řešení těchto nebožáků, kteří se k nám dostávají díky globalizaci, chybí invazivní nepůvodní druh negroidních migrantů z Afriky a Arábie. V neomarxistickém pohledu jde holt dělat vždy úkroky stranou ve vztahu k chráněným menšinám.

Člověk nemůže při tomto smutném čtení nevzpomenout na to, že pojem „nepůvodní druhy“ byl prvně uveden v zákonní formě v Göringově ekologickém nacistickém  zákoně, kde byly jako osoby určené k likvidaci označeny nepůvodní osoby – Cikáni, Židi a Slovani. Je příznačné, že Brusel, který je pod nadvládou Berlína, naplánoval pro zvířata konečné řešení podobně jako to dělali nacističtí pohlaváři s lidmi podřadné rasy. Je rovněž příznačné, že humánní europolitici používají pro vraždění zvířat výraz eradikace, která většině neodborníků nic neřekne a ve zprávách a v tisku ji přehlédnou. Lékaři ale vědí, že eradiakce znamená úplné vymýcení neboli likvidaci například choroby z populace včetně jejího původce. U zvířat se při postupné eradikaci (eliminaci) vyřazují z chovu všichni nežádoucí jedinci.

A pokud se příměr s nacismem zdá někomu nadsazený, nechť si uvědomí, že  dnešní postoj Bruselu vůči politikům v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Rusku je podobně nadřazený jako nordické rasy nad slovanskou… Nejsme my vlastně nepůvodní Evropané? Nemusí s námi EU něco udělat? Vždyť oni jsou ti správní Evropané a my ne, alespoň podle toho, jak se nás dnes a denně snaží převychovávat, starat se například o to, jaké okurky máme jíst, čím svítit, jak luxovat byty… A pozor. Vylidňování některých států EU již nastalo. V Bulharsku chybí například již 3 miliony původních obyvatel, v Rumunsku se zase místní Cikáni vydávají z velké části za Turky. A nejen balkánské, ale i jiné státy EU jsou v katastrofálním stavu. Cenou za Schengen se vylidňuje  periférie EU směrem do centra. Státy ztrácejí nejvzdělanější občany, kteří odcházejí díky chudnutí států na hranicích za prací do vyspělejších států EU. Co se například odehrálo v Pobaltí, to nedokázaly s Lotyšskem a Litvou provést díky volnému pohybu osob v Schengenu ani největší čistky Stalina. Nejde předpokládat, že za čas začnou bruselské elity o obyvatelích těchto států uvažovat, že nejsou již domorodými Evropany a měli by se eradikovat jako nepůvodní druh?

 A pozor. Příkaz EU k lividaci nepůvodních druhů nebude možné ignorovat jako jakýsi úlet. Nařízení EK stanoví pro uplatňování eradikačních opatření členským státům, že zaručí, že požité metody k likvidaci umožní dosáhnout úplného a trvalého odstranění populace dotčeného invazního nepůvodního druhu. Pokrytecky přitom píší, že zvířata mají být humánně ušetřena zbytečných bolestí, úzkosti a utrpení. Jako by to při hromadném vyvražďování, v praxi vesměs odchycením a pak vystrašená vraždit výfukovými plyny, šlo. Členský stát, který nechce toto vše provádět se může sice odvolat ke Komisi, ta však může odvolání zamítnout. Kdyby bruselští „nadlidé“ ovládali kdysi Evropu, nepoznali bychom dodnes například brambory, papriky, rajčata, slunečnice, kukuřici, dýně, tabák, fazole, o cizokrajných okrasných rostlinách  či o lvech nemluvě…

I přes všechny popsané hrůzy může EU podle doktora Břicháčka přežít, pokud ovšem zruší EK a EP

Vyvrcholením knihy je v závěru předvedený nástin reforem, které by mohly udělat z EU opět přijatelnou organizaci, jakou bylo Evropské hospodářské společnenství (EHS) a státy by v ní zůstaly nadále sdružené jako společenství rovnocenných svobodných států.  A od této chvíle používá autor pro EU mnohem příjemnější název Společenství.  Skromně a pokorně popisuje na mnoha stranách detailně všechny kroky, které by k této systémové přeměně EU vedly. Netroufá si přímo říci cokoli o exitech, ale píše, že by se měly zrušit všechny nadnárodní instituce s nepřímou legislativou a neurčitou odpovědností, především EK a EP, to je v knize nakonec napsáno jako samozřejmost. Stejně tak konstatování, že rozhodující procesy by měly být ponechány výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy, tj. Radě a Evropské radě.

Podivně suchým právnickým jazykem  oznamuje doktor Břicháček jen tak mezi řečí na straně 254 jako naprostou samozřejmost, že „Evropská komise a Evropský parlament by měly být zrušeny. Legislativní proces a přijímání rozpočtu by zcela převzala Rada a jí podřízené pomocné orgány. Legislativní iniciativu by měly jednotlivé členské státy nebo skupiny států. Předložily by odůvodněný projekt, který by musel být nejprve Radou připuštěn k dalšímu projednání… Rozpočtový výbor složený z expertů členských států by byl pomocným orgánem Rady. V citlivých oblastech , jako jsou daně, by byla zachována jednomyslnost. Funkce stálého předsedy Evropské rady by byla zrušena  a vrátil by se princip rotujícího předsednictví“.  Prezident Klaus v roli moderátora to s úsměvem doporučil využít jako rezoluci ze semináře.

A protože autor je právník, podává na straně 256 představu, jak by mělo být vykládáno právo: Tribunál a Soudní dvůr by přejmenoval na Stálý soudní dvůr a zachoval ho v základních rysech. Ovšem došlo by k několika změnám: Výběr soudců by byl činěn pouze z vnitrostátních soudců a jejich mandát byl časově omezen, což by zamezilo vzniku dinosaurů zakořeněných v slonovinové věži nadnárodního prostředí. Soudce by jmenovala Evropská rada. Vrchní soudní dvůr Společenství by vykládal kompetence Společenství a řešil kompetenční spory. Roli zrušené Komise jako strážkyně Smluv by nahradily jednotlivé členské státy Společenství.

Pokud jde o ideologii, měla by být zachována ideologická neutralita Společenství. Kontroversní témata by měla být ponechána rozhodování co nejblíže občanům, neboli členským státům Společenství. Výkladní skříň moderní levice, Listina lidských práv EU, by měla být zrušena. Společenství by mělo vycházet pouze z Evropské  úmluvy o lidských právech. Rozhodující procesy by měly být ponechány výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy, tj. Radě a Evropské radě.

Je to krásné čtení, ale bohužel EU se reformovat nechce a model pro její záchranu na přeměnu ve Společnenství svobodných národů, jakým kdysi byla, je zatím jen krásným modelem. Pan Břicháček ale na to optimisticky říká: "Unie se svou současnou politikou upadne do chaosu a pak uvidíme!"  A výraz prezidenta Klause po této větě doktora Břicháčka  není potřeba komentovat.