Pročištění trhu se nekoná

Jedním z hlavních dopadů nového zákona mělo být zvýšení kvality práce makléřů. Dnes může makléře dělat každý, jde o volnou živnost. Návrh zákona o realitním zprostředkování počítá s novelizací živnostenského zákona tak, že se realitní zprostředkování převede mezi živnosti vázané a že k jeho vykonávání bude třeba splňovat určité kvalifikační požadavky – mít určitou úroveň vzdělání, praxi, odbornou zkoušku… Potud dobře.

Většina dnešních makléřů si ale s kvalifikací nebude muset lámat hlavu, plně jim postačí tři roky dosavadní praxe. Nečeká je tedy žádné síto v podobě zkoušky, jak to mají jiné oborové organizace nebo komory. Poskytovat realitní služby budou moct i nadále „makléři“, kteří mají realitní činnost na přivýdělek – můžou to být taxikáři, barmani, může se jednat o matku na mateřské dovolené, studenta… Ti všichni mají společné to, že to s realitami nemyslí vážně, kvalita jejich služeb bývá otřesná a zprostředkování dělají, protože si tím občas na nějakou tu kačku přijdou. Nedávno jsem se zájemcem o prodej bytu za zhruba deset milionů seděl v jeho restauraci a při probírání prodeje mi s vážnou tváří říká, že u něj pracuje realiťák a že s ním věc taky probíral – a ukázal na mládence, který nám nesl kávu…

Pokud se někdo bude chtít stát nově makléřem nebo už makléřem je, ale nemá dostatečně dlouhou praxi či vzdělání, bude muset složit zkoušku odborné způsobilosti. Bude ale zkouška byla na úrovni? Když se podíváme, kdo bude zkoušky provádět, najdeme už teď 21 autorizovaných subjektů, po účinnosti zákona jich bude pravděpodobně ještě mnohem více. Ministerstvo pro místní rozvoj se dušuje, že si kvalitu zkoušejících subjektů pohlídá, podle mě je to přílišný optimismus. Stát nedokáže ohlídat ani úroveň vysokých škol, natož lidi pracující v realitách, kteří jsou velmi vynalézaví; nakonec některé subjekty budou fungovat jako dávačky.

Říká se, že široko daleko máme v Česku nejvíc makléřů na hlavu, aktuálně živnost provozuje 14 tisíc osob. Jeden makléř dokáže každý rok, pokud se jedná o jeho hlavní práci, prodat 14 a víc nemovitostí. Ročně se prodá zhruba 270 tisíc nemovitostí, z toho zhruba polovina jde mimo makléře: prodává se mezi známými, kolegy v práci, sousedy, příbuznými… Pro realitní makléře zbývá druhá polovina, tedy zhruba 135 tisíc nemovitostí. Plyne z toho, že pokud by zákon nastavil jemnější síto a přísnější kritéria pro provozování živnosti, určitě by nehrozil nedostatek realiťáků, deset tisíc by pohodlně trh obhospodařilo. Tuhle ambici bohužel autoři zákona nemají.

Přísnější pravidla pro úschovu peněz neprošla

V návrhu nového zákona byla asi jediná zásadní změna, která mohla mít velmi pozitivní dopad. Totiž omezení možností úschovy kupní ceny nemovitosti pouze na úschovu notářskou, advokátní nebo bankovní. Část realitních kanceláří, a patří k nim i některé z největších, uschovávají kupní cenu nemovitosti na svých účtech. Problém je, že úschovy peněz v realitkách nejsou pod dohledem, stejně tak pro ně neexistují pravidla zacházení, na rozdíl od úschovy peněz u notářů nebo advokátů.

Odstavec, který s uschováváním peněz na účtech realitních kanceláří mohl skoncovat, ale ze zákona při projednávání vládou nakonec vypadl. Podle informací z Ministerstva pro místní rozvoj realitky vlastní úschovu jen nebudou smět výslovně nabízet. Takže to bude vypadat nějak tak, že makléř klientovi řekne něco jako Advokát vám to uschová za pět tisíc, banka za deset – a pak je tu ještě možnost, kterou vám nesmím přímo nabídnout… Realitní kanceláře provádějící úschovy se zřejmě dostatečně nahlas „obávaly“, že přesun úschov mimo ně zdraží služby, což nakonec odnese chudák spotřebitel. Samozřejmě je to hloupost, úschova mimo realitní kancelář není až tak drahá, aby tento náklad nemohl být hrazen z provize.

Rezervy nového zákona

Zákon mně připadá v mnohých částech velmi obecný. Jedním z takových případů je informační povinnost, kterou má makléř vůči zákazníkovi. Podle navrhovaného znění zákona bude mít makléř povinnost předložit zájemci list vlastnictví. Ovšem vzhledem k tomu, co je potřeba o nemovitosti před koupí vědět, je to dost nedostatečný požadavek. Například u bytu je to kromě listu vlastnictví nabývací titul, prohlášení vlastníka, přehled záloh, vyúčtování za poslední rok, stavebně technický stav bytu, potvrzení společenství vlastníků jednotek (SVJ) o bezdlužnosti, průkaz energetické náročnosti, údaje o hospodaření SVJ, provedené úpravy a plánované opravy v domě. Dokázal bych si představit, že v zákoně budou přehledy informací, které má makléř za povinnost získat a předat zájemci před koupí, a to pro různé druhy nemovitostí – byt ve vlastnictví, členská práva a povinnosti v družstvu, rodinný dům a pozemek.

Dál se zákon vůbec nevěnuje rezervaci nemovitosti. V dnešní praxi jsou běžné naprosto nedostatečné rezervační smlouvy, které zájemcům o koupi negarantují, že nakonec nemovitost budou moct koupit, stejně tak tyto smlouvy neřeší podstatné aspekty převodu, které je potřeba si předem mezi kupujícím a prodávajícím vyjasnit. Tak se často stane, že kupující už s obchodem počítá, prodávající ale nemovitost prodá někomu jinému, nebo že jsou prodávající či kupující z průběhu prodeje zklamáni, protože předem nebyly vyjasněny všechny podmínky.

Možná vylepšení zákona

Je nakonec možné, že část dnešních hobby-makléřů s novým zákonem odpadne, protože budou mít nový náklad ve formě povinného pojištění, který se jim kvůli občasnému přivýdělku nebude chtít platit. Je také možné, že část zájemců bez dostatečně dlouhé praxe nebude chtít absolvovat makléřskou zkoušku, celkově ale zákon propásl šanci na podstatnější změnu realitního prostředí a nastavení laťky pro vyšší standardy.