Po příchodu do paláce po podepsání pamětních listů byli příchozí dekorováni „pamětní šálou P. Dostála“. Slavnostní večer byl uveden filmem Břetislava Rychlíka „Bílá labuť Pavla Dostála“, v němž Renáta Kalenská v rozhovorech prožívá s Pavlem Dostálem významné okamžiky během jeho nemoci.

Od naděje a síle bojovat se zákeřnou „sviní“ (tak říkal pan ministr rakovině) chemoterapiemi v brněnském onkologickém ústavu až po verdikt lékařů, že nic nepomůže. O beznaději, bezmoci a přesto obrovské síle Pavla Dostála snažit se do posledních chvil být pro okolí tím zábavným a skvělým společníkem jako před nemocí a vysmívat se hroznému údělu. Tento film charakterizuje jeho lidskost a velikost jako nic jiného a nebylo proto jeho osobnost zapotřebí ho přítomným dále přibližovat. Všem bylo jasné, že v osobě Pavla Dostála odešel člověk, který miloval život a lidi a v každém dokázal, podobně jako kdysi veliký Leonardo da Vinci při hledání Jidáše mezi zločinci, vyhmátnout něco dobrého a nebyl díky tomu konfliktním politikem. On vlastně pouhým politikem nikdy nebyl, vždy při každém setkání s ním z něj vyzařovalo, že patří mezi umělce, a do politiky šel proto, aby pro ně získal peníze a umožnil jim tak svobodně pracovat po letech komunistické totality. Proto také není divu, že na něj ani po deseti letech nezapomněli, zatímco ostatní páni ministři jim mizí z myslí tak rychle, že by je již ani neuměli vyjmenovat natož pro ně s dojetím vzpomínat.

Po působivém dokumentu o velikosti Pavla Dostála a zaslouženém potlesku celého sálu zapíval P. Hanzlík za klavírního doprovodu moderátora večera Víta Fialy  píseň Pavla Dostála a R. Pogody  z divadla Skumavka „Chtěl bych ti…“

Málokdo si uvědomoval, že ministr Dostál byl velice pracovitý textař a hudebník. Richard Pogoda vzpomínal, jak ho za komunismu bombardoval stále novými texty ke zhudebnění. Pracoval pro čtyři soubory, které založil v Olomouci, hrál a režíroval… Komunistům byl trnem v oku a musel proto pracovat v dělnických profesích. Po rehabilitaci v roce 1990 mu bylo nabídnuto působení na Ministerstvu kultury, v jehož čele nakonec stanul.

Malá divadla 60. let, o nichž vydal těsně před smrtí ministr Dostál knihu: „Divadla z krabičky“ mapující jejich scény, zastupoval na slavnostním večeru jejich nestor, ředitel divadla Semafor Jiří Suchý s bratrem Ondřejem.

O křtu výše zmíněné publikace, který pojal Pavel Dostál, jak se později ukázalo, nejen jako vyvrcholení své práce, ale především jako poslední rozloučení s přáteli, píšeme v článku: Pavel Dostál s přáteli zpíval písničky šedesátých let. Pan Ondřej Suchý obdivoval pana Dostála pro jeho uměleckou minulost a to především jako zakladatele divadélek malých forem v Olomouci v 60. letech. Vzpomínal, jak s ním jako ministr vystupoval v pořadu Nostalgické muzeum zábavy v rozhlase Praha a navštěvoval v Šemanovicích jeho centrum Nostalgická myš, kterému věnoval dvě ze svých šál. Jsou prý v něm dosud navěky přibity, aby je nikdo neodcizil.

A při vzpomínce na Pavla Dostála nemohla chybět zpěvačka a herečka divadla Semafor Zuzana Stirská se svým Fine Gospel Time. Zazpívali jeho oblíbenou píseň Jidáš. Vybavilo se mi, jak ji kdysi společně zpívali v Semaforu a také, jak na posledním vystoupení paní Zuzana zpívala spolu s ním „Jednou bude líp.“

Pavlu Dostálovi přišli poděkovat za to, co pro jejich divadlo udělal, i pan Spejbl vedený M. Kláskem se svým synkem Hurvínkem pod vedením Michala Bartáka. Když pan Spejbl vysvětlil Hurvínkovi, že je pan Dostál nyní v nebi andělíčkem, vznesl tento nezbeda dotaz: „Proč jsou andělé vždycky mužského rodu?“ Spejbl se mu snažil vysvětlit, že je to proto, aby se nepřemnožili. Ten se ale nedal a odvětil: „Ale pan Dostál je přece také anděl a takoví by se mohli přemnožit. Cha, chá!“ Připomnělo mi to rozhovor Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem o Shakespearovi (parafrázuji). Když se Wericha Horníček ptal, kdo byl tento spisovatel, odpověděl: „Shakespeare byl zámek plný spisovatelů“. „Ale on už umřel,“ na to Horníček. „Bohužel a moc tu chybí, zatímco po tomto světě chodí miliony lidí, kteří tu již dávno nemuseli být“ na to Werich. Podobně bychom mohli hovořit o Pavlu Dostálovi.

Členové Městského divadla Brno zavzpomínali blokem jeho písniček v podání M. Sedláčkové, Z. Junáka, J. Uličníka a S. Slováka.

Děkovali, že Pavel Dostál podpořil výstavbu Hudební scény, kontroloval průběh stavby, koordinoval a navyšoval rozpočet, jak jen bylo možno. Jeho nadšení pro tuto věc infikovalo i mnoho dalších, vzpomíná Stanislav Mošna, ředitel a režisér. Pan ministr se podle jeho slov těšil jako dítě na první premiéru a na to, až pověsí politiku na hřebík, vrátí se ke své režisérské profesi a předvede dobré a dobrodružné divadlo, které dělal před vstupem do politiky. Bohužel se jeho snu postavila do cesty nemilosrdná nemoc, které po statečném boji se vztyčeným hledím podlehl. „Budeme provždy vzpomínat na jeho obrovské lidské zaujetí spojené s možností dobrým věcem pomáhat a přivádět je na svět,“ zakončil svou vzpomínku pan ředitel.

Místopředseda senátu Zdeněk Škromach uvedl, že Pavla Dostála vnímal jako politický elév. Nejvýrazněji prý na něj působilo, jak se pral o každou korunu na kulturu. V tom, že byl nekompromisní a žádný usměvavý pán s krásnými šálami, který dovedl pěkně zvýšit hlas, když šlo podle něj o dobrou věc. Obdivoval na něm schopnost vyjádřit své názory před širokým plénem a stát za nimi třeba proti všem. V tom, že je mu dodnes vzorem politika.

Významný slovenský herec a politik Milan Kňažko přednesl opravdu krásnou a působivou vzpomínku. Bylo vidět, že byl pro něj opravdu přítelem a nelenil proto přijet na setkání až ze Slovenska, zatímco řada pozvaných českých hostů neoželila ani den ze své dovolené v cizině.

Podle slov ministra kultury Mgr. Daniela Hermanna byl Pavel Dostál nezapomenutelný muž.  A rozhodl se proto ocenit ho rezortním vyznamenáním MK Artis Bohemiae  Amicis. I když každý bojoval v církevních restitucích za jinou stranu, nezanechala v něm setkání negativní dojem. Vedli prostě dialog s cílem přesvědčit druhého o své pravdě, ale slušně bez ponižování toho druhého. Protože šlo o hodně a oba cítili, že napětí narůstalo, snažili se alespoň trochu situaci před televizními kamerami odlehčit. On sám vyzval všechny své spolubojovníky, aby přišli do televizní debaty se šálou. K jejich šoku, Dostál vstoupil do studia bez ní a s údivem se ptal, proč mají v létě šály. Odlehčil tak atmosféru a jednání probíhalo přátelsky. Je vidět, že také chtěl nějak vše zmírnit a dal si práci, že zjistil, co chtějí provést, a převezl je.  

Starostka Hronova H. Nedvědová, ředitelka Nipos Praha L. Lázňovská, ředitelka festivalu Jiráskův Hronov M. Kollertová spolu s ministrem kultury D. Hermannem odhalili Cenu Pavla Dostála Jiráskův Hronov. Podle nich by bez něj tento festival s velkou pravděpodobností zanikl.

Večer byl zakončen Labutí písní R. Pogody a P. Dostála v podání B. Řeháčkové a P. Hanzlíka za doprovodu V. Fialy a J. Růžičky.

Každý účastník si odnesl jako poděkování za účast sborník „Vzpomínka na Pavla Dostála“ a CD s jeho písněmi „Hledá se srdce člověčí“.

A co se neslo v kuloárech Senátu při pohoštění s „ďábelským“ welcome drinkem podle receptury Pavla Dostála? Dalo by se to shrnout do poznatku, že Pavel  Dostál se zastal každého, kdo se na něj obrátil s prosbou o pomoc. Nezaslechla jsem, že by někoho odmítl nebo že by mu snad někdo nestál za to, aby se alespoň jeho problémem nezabýval, to už vůbec ne.  „Byli jsme s Pavlem Dostálem velmi dobří přátelé od roku 1991, kdy jsme se poznali. Vzájemně jsme si rozuměli a naše vztahy byly opravdu přátelské,“ sdělil našemu listu pan exministr průmyslu Doc. Ing. Miroslav Grégr, CSc.

Dalo by se uzavřít, že i přes ten hrozný konec odcházel Pavel Dostál ze světa spokojený s tím, co pro tento svět udělal, jak v kumštu, tak pro umělce v politice. Že věděl, že nežil nadarmo. Že se mu podařilo naplnit přání Johanna Wolfganga von Goetha: „Stát se nesmrtelným a potom zemřít“.

© Kulturní komise ČR, 2015