Zásadně a zcela rezolutně protestujeme proti rozhodnutí EU zahájit s Českou republikou řízení kvůli tzv. nerespektování přijímání migrantů na základě Bruselem nadiktovaných kvót. Protestujeme proti snaze trestat nás a přinutit nás k poslušnosti. I těm, kteří to ještě nevěděli, ukázala tímto svým krokem Evropská komise, jaké je postavení České republiky v Evropské unii a jaké s námi její vrcholní představitelé mají úmysly. Odmítáme pokračující bagatelizaci toho, co se v úterý 13. června 2017, stalo. Jde o novou, dosud nevídanou věc. Odmítáme záměr povinně dosídlovat území našeho státu cizinci. Odmítáme dopustit přeměnu naší země v multikulturní společnost nepřizpůsobivých komunit, jaké vidíme v současnosti ve Francii či Velké Británii. A to ještě nezmiňujeme s masovou migrací spojený dnes už téměř každodenní terorismus. Odmítáme argument, že musíme „být u toho“, že musíme „být přítomni“ rozhodování, že musíme být v tak zvaném „tvrdém jádru“ unie. U rozhodovacích procesů v EU sice dnes jsme, ale my nerozhodujeme. Naše přítomnost nemá fakticky žádný význam.

Mnozí, a já osobně to cítím velmi silně, považujeme za zcela mimořádné, v podstatě za unikátní a za dlouhou dobu více než potřebné, že se nám podařilo přivést bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara do Prahy a pozvat ho k veřejnému vystoupení. Naším záměrem je touto formou připomenout 25. výročí výjimečně přátelského, pečlivě a zodpovědně organizovaného a na kooperativní bázi koncipovaného rozdělení Československa. Všechna tato adjektiva jsou důležitá. Většina dělení států v dávné i nedávné historii byla děleními nepřátelskými, neorganizovanými a nepřipravenými, a proto nevyhnutelně chaotickými. Proběhla s vysokými náklady, často i se ztrátami lidských životů. Jsem přesvědčen, že to bylo proto, že k nim docházelo bez plnohodnotné, druhou stranu plně respektující spolupráce a vzájemného pochopení. Z doby nedávno minulé stačí vzpomenout rozpad (nikoli rozdělení) Jugoslávie nebo zcela nekooperativně proběhlé ukončení existence Sovětského svazu. I současné úsilí Velké Británie o vymanění se z Evropské unie je až dosud také zcela nekooperativní (ne náhodou se používají slova hard a soft brexit), velmi nekooperativní bylo a je jednání Madridu s Katalánskem. V této terminologii musíme říci, že naše rozdělení bylo mimořádně soft – zejména z hlediska mezilidských vztahů.

Když jsem v sobotu po sedmé hodině večer pronášel na iDnes.cz svůj první komentář po zveřejnění výsledků našich parlamentních voleb, podvědomě jsem jako první tezi řekl, že volby byly vítězstvím demokracie, že volič promluvil a že ti, kteří nevyhráli, by měli jejich výsledky respektovat. To byl z mé strany zcela automaticky a spontánně vyslovený výrok. Žádné – s výsledky voleb nespokojené – politiky a komentátory jsem v tu chvíli ještě neslyšel. Ukázalo se to být prohlášením téměř prorockým. Vynechám komentáře u nás doma, aby mé dnešní věty nebyly považovány za domácí politický souboj. Bál jsem se reakcí ve světě. Proto jsem hned v pondělí rád přijal výzvu napsat komentáře pro německou Junge Freiheit a pro švýcarské Weltwoche. Impuls k napsání tohoto textu však přišel až při úterní snídani ve vídeňském hotelu. Číšnice mi přinesla rakouský Kurier a já nevěřil svým očím. Nadpis na titulní stránce: „Tschechien, von der Demokratie frustriert“ (Česko – frustrace z demokracie) mne ohromil. A pobouřil. Je to nesmírně nebezpečná interpretace našich voleb a je to velmi nemilý pokus znevažovat naši zemi v Rakousku.

Vlastenectví je vydáváno za šovinismus, demokratický stát za překonanou instituci. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.