Už více než dvě desetiletí jezdím na velmi kvalitní, tzv. Athénský seminář, organizovaný Minosem Zombanakisem a jeho syny. Byl založen v roce 1979. Minos se v průběhu letošního semináře dožil v úžasné kondici 90ti let. Seminář má striktně daných 40 účastníků (trochu po řecku, genderově nevyváženě v poměru 38:2, tedy jen 2 ženy), zhruba dvě třetiny účastníků přijíždějí už řadu let. Je to značně kosmopolitní společnost – od USA po Saudskou Arábii. Jen dva účastníci byli letos z bývalého komunistického světa – prorektor moskevského MGIMO a já. Přesto už je to politicky korektní a multikulturální – jména účastníků (s několika řádky o nich) jsou už bez národnosti. Dovolte, abych s epodělil o to jaké byly mé poznatky, nebo možmá spíše zážitky z letošního Athénského semináře:

První pobrexitovský víkend jsem mluvil na konferenci v Monte Carlu (a bydlel v Cap Ferrat). V nadpisu konference byla otázka „Je představitelná alternativní Evropa?“. Hlavní řečníci byli tři – bývalá francouzská ministryně pro Evropu, dnes předsedkyně zahraničního výboru francouzského parlamentu, Élisabeth Guigou, bývalý britský ministr financí z éry Margaret Thatcher Nigel Lawson a já.

Třikrát jsem byl v Izraeli na oficiální státní návštěvě, teď poprvé jako (skoro) privátní osoba. Byla to nejdříve má návštěva ve funkci předsedy vlády u tehdejšího předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina, potom kratičká smutná cesta na událost tragickou – na pohřeb izraelským fanatickým atentátníkem zavražděného Rabina, a do třetice návštěva prezidenta republiky u izraelského prezidenta Kacava.

Na kongresu AfD ve Stuttgartu jsem promluvil tak, že to Deutsche Welle označila za nejemotivnější projev kongresu. Mluvil jsem však tiše, ani jednou jsem nezvýšil hlas. Působit mohl jen obsah projevu. Viděl jsem tam také 1500 po zuby ozbrojených policistů, kteří i s vodními děly „bránili“ účastníky kongresu před extrémní levicí (v Německu zvanou ANTIFA). Kongres přijal desítky stran programového prohlášení, ale přesto se v médiích mluví, a to velmi nepřesně, jen o jediné věci: o odmítnutí islámu, což bylo politickým establishmentem v Německu okamžitě rezolutně odmítnuto a označeno za populismus. AfD ale pouze řeklo, že islám není kompatibilní s tradiční německou kulturou, pojetím civilizace, křesťanskými hodnotami.

Přiznám se, že na konferenci Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů „Evropa v imigrační krizi: jaká jsou východiska?“ jsem přicházel s určitými rozpaky. Je to hlavně proto, že na téma migrace už bylo řečeno vše podstatné, že potřebné argumenty jsou známé. Kdo je slyšet chtěl, ten je slyšel. Seriózní dialog na toto klíčové téma naší současnosti bohužel stále ještě nenastal. Není kde ho realizovat. Jsou organizovány pouze monology. Jsou to setkání těch, kteří mají stejný nebo velmi blízký názor. Obávám se, že i výběr dnešních řečníků na tomto fóru probíhal stejným způsobem. Nevytýkám to organizátorům. Připouštím, že ti, kteří mají názor jiný, zájem sem dnes přijít nemají.

Veřejnost si musela všimnout, a i my v IVK jsme si toho všimli, že ODS 25. výročí svého založení příliš neoslavuje, resp. že se na něj dívá s nemalými rozpaky. Má to řadu příčin. Některým rozumím, některým nikoli. Projevuje se prodlužující se časový odstup od jejího založení, projevují se důsledky změn ve struktuře členské základny, došlo k výrazné generační obměně. Svou roli hraje i síla nepřetržitého mediálního ataku. Narůstá ale i odlišnost ideová, což nevyhnutelné není. Podle mne to není ani žádoucí, ani prospěšné. V mnohém ohledu se již jedná o jinou stranu. Mé setkání s vedením ODS, které se uskutečnilo minulý týden, to jen potvrzuje.

Otázka, zda přežije Evropa současnou migrační vlnu, kterou vybrali studenti jako název mého vystoupení na Vysoké škole finanční a správní, je nejen plně legitimní, ale je naprosto na místě. Není nadsázkou. Zkušenost mi říká, že si ji lidé v celé Evropě, myslím běžní, normální lidé, kladou dnes a denně. „Neběžní“ lidé, tzv. evropské elity, si ji bohužel nekladou. Ti v dnešní masové migraci nic nebezpečného nevidí nebo se alespoň tváří, že nevidí. Pokusím se vysvětlit, že se mýlí a proč se mýlí. Je třeba jim sdělit, že je tato migrační vlna, a masová migrace vůbec, pro Evropu osudovým nebezpečím. Nepodaří-li se to, je třeba tyto elity, což je pozice za jakou se považují, co nejrychleji vyměnit.

Tématem imigrační krize a jejích ekonomických konsekvencí se v poslední době intenzivně zabývám a zabývá se jím celý náš institut, jak dokazují naše četné publikace, články a rozhovory. Vyvrcholením našich aktivit byla kniha Stěhování národů, vydaná v prosinci loňského roku. Přijal jsem název Imigrační krize, přesnější by ale bylo mluvit o krizi Evropy, resp. Evropské unie, nikoli způsobené, ale pouze zesílené a zviditelněné masivní migrační vlnou, ke které došlo v průběhu loňského roku.