V Moskvě jsem byl naposledy v prosinci 2014. Čekal jsem „mráz jako v Rusku“ (jak se u nás často říká), ale v Praze bylo ráno minus 14 °C a v Moskvě – jak hlásil kapitán letadla při startu – jen minus 6 °C. Nic není, jak bývalo, už i ten mráz putuje opačným směrem. I ta Mlynářova kniha Mráz přichází z Kremlu (z roku 1978) by možná zasloužila trochu přepsat. Někteří u nás, kteří trochu zaspali pár desetiletí, by ji však bez váhání aplikovali i na dnešek. Dvakrát jsem vynechal, ale letos jedu opět na Gajdarovské fórum. Zjišťuji, že už u nás nové generace neznají jméno Jegora Gajdara[1], jednoho z prvních postkomunistických předsedů vlády Ruska, na počátku 90. let, které každoročně přivádí do Moskvy kromě tisíců ruských účastníků i desítky nebo spíše stovky řečníků ze zahraničí. Na panelu, ve kterém jsem mluvil, byl např. hlavní komentátor Financial Times Wolf, místopředseda Evropského parlamentu Lambsdorff, ale i bývalý rakouský eurokomisař F. Fischler.

Zápis z desátých Rozmluv na Hanspaulce: tématem byla zahraniční politika a EU

DOKUMENTY, 27. 4. 2017

Ve středu 26. dubna 2017 se v hanspaulském zámečku, sídle IVK, uskutečnily již desáté Rozmluvy, tato neveřejná, velikostí největší místnosti na zámečku limitovaná akce. Jsou to skutečné rozmluvy bez předem připravených referátů. Tématem bylo – podle pozvánky – „Na co si dát v evropské politice po německých volbách pozor v období našich volebních a povolebních nejistot – jaké jsou naše zájmy?“. Rozmluv se zúčastnilo dvacet účastníků – teoretiků, bývalých politiků, velvyslanců bývalých i současných, jen tří v dnešní době aktivní politici. Obáváme se změn po německých, francouzských, ale i našich volbách a nebezpečného vakua, které po nich může vzniknout. Obáváme se, že zejména německá politika může – s využitím slabosti dalších evropských hráčů – tohoto vakua využít k dalším radikálním krokům k „utáhnutí šroubů“ evropské integrace a k urychlenému vytvoření německé Evropy. Důvodem by to mělo být k zásadnímu zamyšlení právě u nás, v České republice, kde dlouhodobé koncepční zahraničně-politické uvažování více méně absentuje.

Měl jsem málo času, a proto jsem si myslel, že z cesty na Maltu na konferenci  Institutu Borise Mintse věnované především problému vody, sucha a desertifikace, nebudu psát žádné zápisky (ač jsem tam ještě nikdy nebyl), ale motivovalo mne čekání na letišti ve Vídni. Malta má předsednictví EU (nejmenší státu EU, který má jen necelého půl milionu obyvatel), a proto tam právě teď cestuje z EU kde kdo. Jen moje konference nemá s EU nic společného, ač na ní mluví i maltský ministerský předseda. Na letišti ve Vídni se setkávám s rakouským vicekancléřem Mitterlehnerem a ministrem zahraničí Kurzem, kteří jedou na Maltu na zasedání EPP (European People´s Party), frakce Evropského parlamentu. (V průběhu svého pobytu jsem pochopil, že na Maltě byli ve stejnou dobu Juncker, Merkelová, Berlusconi a mnoho dalších.) Mysleli si nejdříve, že já tam jedu na stejnou akci jako oni – ale já tam už nepatřím. V tomto seskupení evropských lidovců není v současnosti už ani ODS. Je tam jistě ale KDU-ČSL a také „lidovecká“ TOP 09. Proto mne už potom ani tolik nepřekvapilo, že v letadle potkávám člověka, který neletěl z Prahy, ale ze své Vídně – Karla Schwarzenberga. Vidím delegaci ze Slovenska, prezidentku Litvy a zástupce dalších zemí evropského východu. Sedím v business class, rakouský vicekancléř a ministr zahraničí v běžné economy class. Už jsem na tyto lidi trochu zapomněl, ale tyto delegace jsem na vídeňském letišti zpozoroval až v okamžiku, kdy se kolem mne začaly „hemžit“ ustaraně, nevyspale a vyčerpaně se tvářící mladé dámy v tmavomodrých kostýmcích, tak se odlišující od běžných leteckých pasažérů. Ještě horší jsou ale mužští adjutanti.

Egypt je místo, kde jsem byl – mimo evropský kontinent (s výjimkou USA) – v cizině nejvícekrát. Prvně dokonce již v mém předpolitickém životě (v roce 1967 jsem tu hrál basketbal). Naposledy jsem v Káhiře byl před šesti lety. Z historického hlediska je šest let nic, ale tentokráte jsem tam jel s vědomím, že jedu do jiného Egypta, do Egypta změněného „Arabským jarem“, z vnějšku importovanou „revolucí“, která v sobě měla – snad jako všechny revoluce – nemalý kontrarevoluční prvek. Možná dominující. Bylo „bořením“ státu, ale – jak jsem se snažil říci na konferenci ARADO (Arab Development Organization), kde jsem byl spolu se svým dlouholetým dobrým přítelem Amre Moussou, v 90. letech ministrem zahraničí Egypta, v minulé dekádě generálním sekretářem Ligy arabských států hlavním řečníkem – rozbourání státu většinou nezvyšuje svobodu lidí a demokracii v zemi, ale vyvolává chaos, anarchii, „disorder“.

Po celou dobu mého působení v prezidentském úřadu byl Jindřich Forejt jedním z mých nejbližších spolupracovníků, a i proto mě zacházení s ním lidsky velmi zasáhlo. Po dobu deseti let jsem s ním byl na Pražském hradě v každodenním osobním kontaktu a to, co se s ním dnes děje, je zcela nezasloužené. Je to nedůstojné i těch, kteří štvanici na ředitele protokolu Kanceláře prezidenta republiky rozpoutali. Rezolutně proto odsuzuji nucený odchod z jeho funkce a jeho profesní i lidskou diskreditaci.

 Z krátkých cest do ciziny „Zápisky“ nepíšu. Nemám dostatek zážitků, které by stály za zaznamenání. Pár hodin a jedna noc v Curychu mezi takové cesty patří. Proto jsem nic psát nechtěl. Přesto mne k tomu jedna věta vyprovokovala.

Je o mne známo, že jsem přísným kritikem EU. Nijak to neskrývám, nijak se za to neomlouvám. Dříve jsem byl více osamocen. Dnes už to navíc není postojem až zas tak výjimečným. Přesvědčených a přesvědčivých apologetů dnešní reality evropské integrace je už dnes strašně málo. Chtěl bych ale předeslat, že mi vždy šlo a jde i teď o kritiku konstruktivní, ne destruktivní.