Přitom Kinkel byl tak silně proti tvorbě deklarace, že odcházel s práskáním dveřmi z místnosti, až musel kancléř Kohl převzít iniciativu do svých rukou a jako jeho nadřízený se rozhodl jednat sám se svým protějškem, tehdejším předsedou české vlády Václavem Klausem. A Václav Havel se nejen neustále sudetským Němcům omlouval za odsun, ale nabízel jim dokonce v dopise panu Kohlovi dvojí občanství, aby mohli v privatizaci žádat o navrácení majetků. Jen díky moudrosti tehdejšího kancléře Kohla se věc nerozjela s dalekosáhlými následky. Podobně vyznívají i relace ČT, kde je říkáno, jak je ze smlouvy šťasten pan premiér Bohuslav Sobotka, ale nikde nezaznělo, že tento horlivý europeista  jako tehdejší poslanec při ratifikaci v parlamentu hlasoval spolu se svým současným prvním poradcem Špidlou proti jejímu přijetí. To již nehovořím o tom, že prohavlovská europeistická televize se vůbec nezmínila o skutečném tvůrci tohoto pro nás tak závažného dokumentu, prezidentu Václavu Klausovi.

Jak to bylo doopravdy s tvorbou Česko-německé deklarace

    Zanechme již povzdechů nad neobjektivitou ČT a poslechněme si autentické vzpomínky tvůrců deklarace, tehdejšího premiéra ČR, který deklaraci spolu s kancléřem Kohlem vyjednal a podepsal, Václava Klause, tehdejšího šéfa poradců premiéra a nynějšího výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla, který byl zmocněncem k vyjednávání, profesora Právnické fakulty UK, který deklaraci upravoval po právní stránce, Václava Pavlíčka, tehdejšího dlouholetého velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka a analytika IVK pro Německo Aleše Valentu. Seminář moderoval tehdejší mluvčí vlády Ivo Strejček. 

Vzhledem k obsažnosti referátů, přinášíme informace rozdělené do tří článků. První informuje, jak to viděl tvůrce Deklarace Václav Klaus, druhý jak na vše vzpomíná tehdejší zmocněnec Jiří Weigl a třetí jak se situace jevila očima právníka Václava Pavlíčka, velvyslance Rudolfa Jindráka  a analytika Aleše Valenty. 

 Česko německá deklarace očima právníka, analytika pro Německo a velvyslance ČR v Německu

Václav Pavlíček, právní expert na Benešovy dekrety je přesvědčený, že pro pochopení, proč musela deklarace vzniknout, je nutné se vrátit do tehdejší doby, protože  rozpad SSSR a sjednocení Německa vytvořilo novou situaci v Evropě i ve světě. Nastala obrovská euforie,  že je konec s totalitní komunistickou minulostí. Lidé si neuvědomovali, že spolu s tím nastalo mnoho praktických problémů jinde. Neposlouchali varování Margaret Thatcherové o destabilizaci Evropy. Sjednocení Německa znamenalo změnu geopolitické situace a aktivizaci politických kruhů v Německu, které byly do té doby v defenzívě. Sudetoněmecké sdružení začalo hlásat nepravdy k prosazování se. A rozpad sovětského bloku znamenal hledání prostoru pro obchodování nově vzniklých států.

 „U nás byl zpočátku klid doprovázený velikým nadšení většiny lidí z pádu komunismu. První velký odpor u nás vyvolala až omluva politika Havla Němcům. I když se snažili politici i novináři projev Havla mírnit vysvětlením, že byl chápán jako morální gesto a ne jako právní akt, z úst prezidenta vyvolal neoprávněné iluse a nastala veliká destabilizace česko-německých vztahů. Bavorská vláda chtěla posudek profesora veřejného práva  z Vídně na to, jak mají sudetští Němci postupovat, aby se domohli svých majetků, když prezident Havel není proti. Ten doporučoval, aby se pokusili prosadit neuznání Postupimské dohody jako právního aktu a získat pro ni  status pouhé politické deklarace. Dále aby se pokusili o uznání, že odsun Němců byla genocida, čímž by se problém stal nepromlčitelným. Varoval ale, že v mezinárodním právu není šance to prosadit. Jediné možné je, aby tlačili na českou vládu, aby to uznala. Ministr Kinkel na sudetoněmeckých shromážděních tyto návrhy podporoval. Proto si naše vláda uvědomila, že musí i ona jednat a premiér Klaus se do toho pustil,“ uvedl pan profesor Pavlíček

Zdůraznil, že nešlo o pouhé morální apely, jak si mnozí mysleli a proto věc bagatelizovali, ale o opravdu vážné státní vztahy. Případ obrazu Vápenka zapůjčeného do Německa, na který si činil nárok Lichtenštejnský kníže, potvrdil na soukromoprávním soudu zásadu o nezměnitelnosti vztahů před válkou. Naštěstí USA Postupimskou dohodu jako právní akt nezpochybnily. Nechme proto historii historikům, dívejme se do budoucnosti. Deklarací bylo dosaženo mnoho dobrého. Můžeme se díky ní dívat se kupředu, nikoli zpět.

Aleš Valenta přiblížil politickou situaci v té době v Bavorsku z hlediska nejsilnější strany CSU. Bavorsko převzalo patronát nad Sudetoněmeckým sdružením, které požadovalo právo na vlast a zrušení Benešových dekretů, a zastupovalo ho. Již  23.12.1989 se Václav Havel poprvé omluvil za odsun a jako prezident  to vícekrát zopakoval. To byla morální i politická podpora. Sudetští Němci se dostali do našeho tisku a televize. Franz Neubauer, předseda Landsmanschaftu, sice tvrdil, že nechtějí majetky a jsou mírumilovní, ale když v roce 1991 začala malá privatizace, vzkázalo sdružení, že kdo nabídne sudetoněmecký majetek do dražby, musí počítat s jeho zastavením u soudu z jeho strany. V červnu 1993 poslalo oficiální požadavek zastavení dražeb.

Smlouva mezi Československem a Německem z roku 1992 potvrdila nulitu Mnichova, ale ostatní otázky šly stranou. Kancléř Kohl chtěl jako vstřícné gesto odškodnit finančně oběti nacismu. Sudetští Němci byli rozčarovaní. Chtěli, aby odškodnění obětí nacismu i jejich bylo pokládáno za rovnocenné. Kancléř Kohl pak raději v supervolebním roce stáhl ze stolu i odškodnění pro oběti nacismu.  

Křesťansky zaměřená Ackerman Gemainde požadovala, aby Češi uznali odsun za akt bezpráví.  U nás si redaktoři neuvědomovali, že jde o supervolební rok a měli by tudíž vše brát s rezervou, protože stranám šlo o 2 miliony hlasů Sudeťáků a Stoiber se obával, že ztratí absolutní většinu CSU v parlamentu v Mnichově. Landsmanschaft chtěl jednat s naší vládou jako rovný s rovným a nechtěl se Čechům omluvit. Zesílily resentimenty a protiněmecký radikalismus, který u nás využívala ve volbách Republikánská strana a KSČM.

CSU nakonec obhájila absolutní většinu a posílený Stoiber vyzval v roce 1995 českou vládu zrušit Benešovy dekrety a amnestijní zákon a požadoval, aby jednala se Sudeťáky jako rovný s rovným. Navrhl společný fond na odškodnění obou stran obětí násilí.

Kohl to pokládal za impuls, aby CSU souhlasila s Deklarací a Spolkový sněm ji schválil. Dne 12.12.1996 prohlásili ale  Sudeťáci, že deklarace popisuje pojetí dějin svévolně a částečně a právo na vlast pro ně je v ní nezmíněno. Místo o obětech že má mluvit jako o nevinných obětech. Kohl na to prohlásil, že majetkové otázky zůstaly otevřené a že deklarace není tlustou čárou za minulostí. Že má pouze sloužit k tomu, aby obě strany nezatěžovaly své vztahy minulostí. Není o právu na vlast, ani o odškodnění českých obětí nacismu. Pro oběti vyhnání to bylo přesto nepřijatelné. Stoiber hrozil, že bude proti vstupu ČR do NATO.

Po roce 1998 se dostali v Německu k moci Sociální demokraté a Zelení. Distancovali se od Deklarace. Otto von Habsburg požadoval, aby poslanci CSU prosadili přezkum Benešových dekretů. Vyhrálo ale české stanovisko a byla potvrzena trvalá platnost dekretů. Socha prezidenta Beneše byla vztyčena před Černínským palácem a Sudeťáci se museli smířit s tím, že Deklarace vedla k marginalizaci otázky sudetoněmecké politiky. Položila tak dlouhodobý základ pro normalizaci česko-německých vztahů tím, že osud Sudetských Němců byl odeslán do historie. Zbývá doplnit, že Václav Klaus nikdy nepřipustil, aby Sudetoněmecký Landsmanschaft jednal s ním jako s premiérem suverénní země. Jednal pouze s německým kancléřem.

Rudolf Jindrák uvedl, že tvorba Deklarace byla velké dobrodružství, na které vzpomínky ho budou doprovázet celý život. Deset kol jednání po dobu dvou let nebylo prý jednoduchých. I první nedokonalou verzi udělat nebylo jednoduché. Atmosféra, v níž Deklarace vznikala, za podmínek, kdy cílem zájmových skupin bylo přehodnotit historii. Tyto skupiny se domnívaly, že ČR je po rozdělení slabší, a chtěly využít situace. ČR byla ale naopak silnější: „Německo nebylo schopno udělat čáru za minulostí. Deklarace je proto dvojtečkou. Minulost nejde opravovat. Deklarace byla proto jediná správná cesta. Bez ní bychom si do nekonečna něco vyčítali nebo slibovali.

Do Bavorska byly odsunuty 2 miliony vysoce kvalifikovaných lidí a 40 % tamních poslanců jsou sudetští Němci či jejich potomci. I manželka tehdejšího šéfa Stoibera  Karin je sudetská Němka. Proto Bavorsko v roce 2010 Deklaraci nepřijalo a CSU byla proti vstupu ČR do EP. Dnes jsou ale vztahy mezi ČR a Bavorskem velmi dobré. Máme s nimi mnoho společného.

Pokud jde o Deklaraci, dostal jsem prvních 8 bodů v únoru 1994. V srpnu mně u Černínského paláce informoval o jejím znění podroušený zástupce Polského velvyslanectví. Německo tedy informovalo o všem Poláky a Němci s námi nejednali ve všem na rovinu. Nicméně tento politický dokument otevřel cestu k odškodnění obětí. Musím ocenit odvahu Klause a Kohla. Neměli to snadné, Kinkel odcházel ostentativně z parlamentu, ale oni to ustáli.

Měli bychom z tohoto dokumentu vycházet,  nezpochybňovat minulost a  poučit se z ní," uzavřel moudře pan velvyslanec.