Zdálo by se tedy, že je institut vrácení zákona jen zbytečnou formalitou. Ale není. Je součástí demokratické diskuse o podobě naší legislativy a o trendech jejího vývoje. Postoj (jakéhokoli) prezidenta může být (včetně zdůvodnění takového postoje) reflektován veřejností, odbornou obcí i politickou scénou. A může tedy ovlivnit bázi, na které se budou příště rodit další změny právního řádu.

Přesně tak postupoval po celých deset let svého úřadování na Pražském hradě prezident Václav Klaus. Vracel zákony i tehdy, kdy naděje na změnu postoje Poslanecké sněmovny byla nepatrná nebo skoro žádná. Byl ale přesvědčen, že pokud jsou jeho výhrady k zákonu vážné, zaznít touto formou musejí. Dokladem toho může být i právě vycházející kniha IVK Veta prezidenta Václava Klause, obsahující jejich kompletní výčet včetně doslovných zdůvodnění.

Náš právní řád se už mnoho let nevyvíjí směrem k omezení působnosti státu a jeho institucí či k posílení svobody jednotlivce, Vyvíjí se směrem přesně opačným, a to i pod vlivem unijní legislativy, která k nám přichází formou direktiv, doporučení a závazných norem. K tomu si naše vlády a parlament s téměř každým dalším zákonem přidávají svůj podíl na nových zákazech, příkazech, regulacích, kvótách, limitech, na dalším a dalším omezování svobody lidí.

Václav Klaus vždy tento trend nesl s nelibostí a hlasitě jej kritizoval. Dá se dokonce říci, že pokud by byl v dotyčné dekádě seděl v poslanecké lavici, zvedl by svou ruku možná pro nějakých pět procent všech tehdejších návrhů zákonů. Poslanecké sněmovně jich ale nevracel 95 procent (což by bylo realistické číslo, pokud by bylo vycházelo z jeho podpory či odmítání jednotlivých zákonů), ale pouhých zhruba pět procent.

Byl totiž přesvědčen, že vrcholné ústavní instituce nemají žít v permanentním vzájemném střetu a napětí. Zvláště u vědomí, že je prezidentem voleným nepřímo a odvozujícím svůj mandát od parlamentu. Proto vracel Poslanecké sněmovně jen takové zákony, u nichž byl jeho nesouhlas zvláště výrazný, nebo takové, které nesly určitou symboliku, které byly vhodnou demonstrací rozporu mezi legislativním trendem a jeho úsilím o větší svobodu lidí.

Samostatnou kapitolou, vlastně novou a velmi výjimečnou, byly případy, kdy prezident Klaus zákon ve lhůtě 15 dnů sněmovně nevrátil, ale svůj podpis k němu nepřipojil. Tato forma určitého distancování se od normy bez využití práva „veta“ je vlastně jistou obdobou varianty, při které se Senát ve lhůtě 30 dnů zákonem nezabýval, nezaujal k němu žádné stanovisko a podle ústavy se tak mělo za to, jako kdyby byl zákon schválil. U Senátu však veřejnost dobře rozuměla, že takový krok demonstruje spíše nezájem se normou zabývat pro její nepodstatnost, nekonfliktnost či zdánlivou samozřejmost, zatímco marné uplynutí prezidentské lhůty k vrácení a současně odepření podpisu bylo správně chápáno jako „budiž, ale beze mne“.

Pravomoc vracet Poslanecké sněmovně zákony (a připojit k takovému postoji i patřičné zdůvodnění) patří mezi zásadní a sledované prezidentské pravomoci, a to i přes slabé postavení prezidenta v této věci oproti Poslanecké sněmovně. Jejich knižní výčet včetně těchto zdůvodnění je přehlednou ilustrací postoje prezidenta k některým zásadním společenským problémům. Můžete jej uchopit i jako svého druhu kroniku nejen uvažování jednoho z našich nejvýznamnějších polistopadových politiků, ale i jako možná ne zcela veselou kroniku vývoje politického myšlení a právního řádu v letech 2003 – 2013.

Institut Václava Klause