IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY
Šéfredaktorka revue Fragmenty:
RNDr. Ivana Haslingerová, CSc., ředitelka Odboru pro styk s veřejností KKČ, (*21.08.1946 v Praze)
Vystudovala SVVŠ v Humpolci (1960-64) a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor fyzika pevných látek (1964-69). V letech 1970-71 absolvovala tamtéž postgraduální studium za účelem získání titulu RNDr., v roce 1977 tam obhájila disertační práci v oboru fyziky pevných látek a získala titul CSc. Výsledky její kandidátské práce byly využity mj. v Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy při studiu slitin kovů tvořících povlaky jaderného paliva v jaderných reaktorech, které jsou vystaveny extrémním teplotním a dalším podmínkám. Pracovala tam jako odborný asistent v letech 1973-74. V letech 1975-93 působila jako vědecký pracovník v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského ČSAV. Během své vědecké působnosti publikovala 39 původních vědeckých prací a příspěvků na vědeckých konferencích z oboru studia krystalické struktury a vlastností pevných látek a teoretické kvantové fyziky a chemie. Dvakrát jí byla udělena mimořádná Cena Akademie věd. Od roku 1994, po nedobrovolném odchodu z AV ČR po bezprecendentním zákroku tehdejšího předsedy Akademie věd ČR Rudolfa Zahradníka se věnovala publicistice a od 1997 je šéfredaktorkou revue Fragmenty. Prostřednictvím revue Fragmenty jsou zajišťovány granty a umělecké projekty, neboť je zasílána významným osobnostem ze světa kultury, podnikání a politiky. Náplní revue jsou převážně původní články a rozhovory s významnými osobnostmi. Nikdy nebyla členkou KSČ, neboť komunizmus pokládá za největší neštěstí lidstva. Jejím koníčkem je malování, politika, psaní článků a esejů, počítače, četba, turistika. Je vdaná, manžel Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., syn Michal Haslinger. Je dcerou Libuše Pamětnické, básnířky a spisovatelky kraje Vysočina.
Jeho Eminence Dominik kardinál Duka OP žehná a povzbuzuje všechny občany, kterým není osud našeho národa lhostejný, aby vytrvali v boji za jeho existenci, a zve je každého 28. dne v měsíci v 16.15 hodin na Modlitby za národ do Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha ke hrobu patrona naší země sv. Václava. Po modlitbách přejdou za zpěvu chorálu V zemi věrných Čechů do baziliky sv. Jiří k hrobu jeho babičky sv. Ludmily, kde se budou modlit Modlitbu za náš národ. Nejbližší již 64. modlitba se bude konat 28. ledna 2022. Vydavatel naší revue Kulturní komise ČR, z.s. se za tento počin pana kardinála Duky plně staví, a prosí všechny občany, i nevěřící, kterým není osud naší země lhostejný, aby přišli otce kardinála podpořit v této mimořádné bohulibé službě naší zemi. Prosím, přijďte všichni, kterým není osud naší vlasti lhostejný, do památné Svatováclavské kaple pronést modlitbu za svou zem, dokud ještě existuje.
Před třiceti pěti lety, 26.4.1986, došlo v 1 hodinu 23 minut v Černobylské jaderné elektrárně k explozi 50 tun jaderného paliva, což je desetkrát více než obsahovala jaderná bomba svržená na Hirošimu. Tato havárie pochopitelně způsobila obrovskou vlnu strachu z jaderných elektráren. Byli jsme tehdy právě v Řecku a přivezli jsme známým ozdobnou modrou vázu a ti hned běželi detekovat Geigerovým-Müllerovým počítačem ionizační záření gama, beta alfa... Zkrátka zjistit, zda není radioaktivní. Tak se bála rodina fyzika, který do té doby byl zastáncem využití jaderné energie. Natož pak běžní Řekové. A totéž se dělo po Evropě ve všech zemích. Panika bohužel ale neskončila ani když lidi mimo dosah katastrofy zjistili, že se jim nic nestalo. Strach z jaderných elektráren přetrval. Lidi se neptali proč se to stalo, ale vyvodili si, že se to může stát s každou i nejmodernější a nejlépe hlídanou jadernou elektrárnou. A protože těchto obav využívají výrobci drahé elektřiny z nejaderných zdrojů, rozhodla jsem se nyní, kdy je již známo proč nastal výbuch v Černobylu, popsat i pro laickou veřejnost proč se tehdy stalo ono neštěstí, aby se již konečně otevřely oči pochybovačům o bezpečnosti jaderných elektráren.
Tuto neděli začalo krásné snové předvánoční období – ADVENT. Jeho označení pochází z latinského slova "adventus", což znamená PŘÍCHOD. Advent ale není pouze doba zklidnění za dlouhých prosincových nocí spojená s přípravou na příchod Vánoc, ale něčeho mnohem hlubšího. Je to především očekávání příchodu doby, kdy oslavíme na konci Adventu po Štědrém večeru slavnostní půlnoční mší svatou "Zjevení páně – Epifanie" narození Ježíše Krista. Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se v průběhu Adventu vžívají lidé do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň jeho příchod do svého vlastního života. Advent je proto nejen krásné a klidné předvánoční období. Advent je oslavou víry a především symbolem naděje.
Nastal Advent, doba očekávání z příchodu spasitele Ježíše Krista a s ním i naděje do budoucna. I když život v komunistickém duševním marasmu se zákazem víry v Boha mnohé ve víře zviklal, přesto i pohané kupují adventní věnce a rozsvěcují na nich svíce, při jejichž světle se zamýšlejí nad uplynulým rokem, nad svým životem a s napětím přemýšlejí nad tím, co přinese rok budoucí. Ti, kteří ve víře vytrvali, věří, že s příchodem Krista přijde i naděje na lepší zítřky. V každém případě je doba adventní dobou zklidnění, zamyšlení a očekávání krásných vánočních svátků. Já jsem si při zapalování první svíce na adventním věnci vzpomněla na nezapomenutelné adventní rozjímání s někdejším vicekancléřem prezidenta republiky Petrem Hájkem na Pražském hradě. Nalistovala jsem si proto tehdejší článek Petr Hájek: „Velký třesk nebyl inspirován stvořením, ale vyhnáním,“ a po jeho přečtení se rozhodla podělit o některé myšlenky s vámi. Zejména nyní, kdy nás očekává mnoho starostí a změn k horšímu proti šťastné době, když jsme článek natáčeli, budou snad i pro Vás povzbuzením a vírou do budoucna, byť vzdáleného.
"Okolo Panny Marie v závějích bílé hostie. Je to tak správně, jak to je. Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna, pod vodou bílá břicha ryb. Zbav nás, ó Pane, našich chyb. Ukonči naše trápení. Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení. Třpytí se slunce kosám na ostří. Třpytí se slzy na řasách vás tří. Pán Bůh nás nenechá v starosti, Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát." Ivan Martin Jirous.
Pokud si pustíme v posledních dvou letech jakékoliv zprávy v rádiu či televizi, je zprávou dne zpráva o koronaviru, takže člověk může nabýt dojmu, že tato potvůrka je jedinou zdravotní pohromou lidstva na naší planetě a že ke zdraví národa stačí zásobit naše zdravotnictví respirátory a naučit se očkovat obyvatele proti nemoci, kterou působí. Dovoluji si proto kacířsky připomenout, že v naší republice umírá přes 50 procent obyvatel na mnohem prozaičtější a neinfekční srdeční choroby, které jsou zejména v druhé polovině života velkým postrachem všech občanů. V roce 2018, tedy před koronavirovou panikou, zapříčinily téměř 49 000 případů úmrtí, čímž se podílely na celkové úmrtnosti mužů 40 % a žen 47 %. Dokonce i tolik obávané zhoubné nádory jsou co do počtu úmrtí na druhém místě. Na celkovém počtu úmrtí se podílely 27 % u mužů a 22,0 % u žen. Třetí nejčastější skupinou příčin smrti byly nemoci dýchací soustavy, v jejichž důsledku zemřelo více než 8 000 osob, což je 7,8 % ze všech úmrtí u mužů a 6,9 % úmrtí u žen. O něco méně četnou skupinou byla úmrtí v důsledku vnějších příčin smrti, na které zemřelo 3900 mužů a 2000 žen, dále pak úmrtí v důsledku nemoci trávící soustavy, na něž zemřelo 2800 mužů a 2 000 žen. Zatím jsem nikde nečetla ve sdělení ministerstva zdravotnictví na kolikátém místě se v úmrtnosti umístila koronavirová infekce, která uvedla naše hospodářství prakticky do záporných čísel.
Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 