Díky tomu, že pokřtili moravského knížete Bořivoje a jeho choť sv. Ludmilu, byli tito naši panovníci přijati za rovnocenné mezi ostatní křesťanské státníky té doby a náš národ přestal být považován za nevzdělané pohanské barbary. V té době bylo totiž přijetí svátosti křtu nejen církevní, ale přímo státnické gesto. Pohané byť sebebohatší nesměli ani sedět u jednoho stolu s křesťanskými panovníky. Teprve po křtu knížete Bořivoje se jeho moravská říše stala uznávaným státním útvarem Velkomoravskou říší a on i jeho následovníci mohli nárokovat královskou korunu. S odvoláním na význam a důležitost státnosti Velké Moravy nastala idea přemístění velkomoravské státnosti do Prahy, k čemuž se váže legendární Palladium země české.
Tento převratný význam příchodu soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, z kterého vyrostla naše duchovní, kulturní a státní tradice, si na rozdíl od nevzdělaných komunistických vládců uvědomili po roce 1989 naši současní politici a 5. červenec vyhlásili státním svátkem. Náš stát se tím po půl století komunistického duševního marasmu znovu hrdě přihlásil k jejich odkazu a ke křesťanské tradici.
Palladium země české bylo vysvobozeno ze mříží Státní bezpečnosti, do nichž bylo v roce 1950 potupně vzpupnými a nevzdělanými komunistickými vůdci uvrženo a zbaveno všech ozdob i korun. Biskupská konference dala pro něj zhotovit repliky svatováclavských korunek a v roce 2015 při návštěvě Věčného města zvané Ad limina požehnal jeho novým korunkám sám papež František.
Potvrdilo to vizi autorů dostavby katedrály sv. Víta, kteří v hlavním chrámovém oknu Nejsvětější Trojice představují Pannu Marii se Svatováclavskou korunou na hlavě. Autor vitráže Max Švabinský tímto způsobem po skončení války v roce 1945 symbolicky znázornil návrat svobody a suverenity po nacistické okupaci. Politici a církev tím tehdy chtěli vyjádřit trvalou suverenitu naší země po éře nacistické a po té komunistické zvůle. Věřme, že ji díky těm současným opět neztratíme a vymaníme se z okovů novodobého neomarxistického protektora EU.
Desetitisíce občanů se schází každoročně na památném Velehradě k uctění památky sv. Cyrila a Metoděje (snímek převzat z www.velehrad.eu)
Velký dar svatých Cyrila a Metoděje spočívá tedy kromě seznámení do té doby barbarského pohanského národa s vírou v Boha a smyslem svátosti křtu i v tom, že jsme se po jejich příchodu stali státním útvarem rovnocenným okolním státům.
Solunští biskupové Cyril a Metoděj naučili tehdy naše do té doby nevzdělané barbarské předky chápat, že víra a rozum se navzájem potřebují a jsou motory růstu životního rozvoje člověka i celé společnosti. Vysvětlili jim, že víra je světlo, které jim dává nový pohled na svět a nedovoluje jim rezignovat, propadat pesimismu, ale umožňuje jim v každé situaci mít naději. A mít naději i v těch nejtěžších chvílích je ten největší dar. Není nic horšího, než když člověk zjistí, že je konec, že zemřela poslední jiskřička naděje. A toto poselství soluňských bratrů bychom si měli i my lidé 21. století neustále připomínat.
Dědictví víry, které našemu národu předali, je stále živý dar od živého Boha, je stálou formou života.
Je to Boží dar, ne pouze nějaké pro moderní lidi přežité náboženství. Biskupové Cyril a Metoděj přinesli díky písmu cyrilici i nám Slovanům možnost se s tím, co o Víře stojí v Písmu svatém, seznámit v našem jazyce. Byl to obrovský dar, který nyní ani neumíme dostatečně docenit. Národ bez možnosti psát a číst ve své řeči není národem, ale žije na úrovni podobné zvířatům.
