V letech 1948—1989 bylo z politických důvodů v naší zemi odsouzeno k nepodmíněnému trestu odnětí svobody 248 tisíc nevinných čestných lidí. Tyto stateční mučedníci prožívali v komunistických lágrech nepředstavitelná týrání, zimu, nemoci a nakonec smrt. Málokdo si při vzpomínce na ně ale uvědomí, že trpěli nejen tyto oběti politických komunistických procesů, ale také jejich rodiny, zoufalé manželky a děti. Nejen byli nešťastné kvůli zavraždění otců, ale byly jim ještě ukradeny rodné domy a majetek, takže se ocitly bez střechy nad hlavou a bez prostředků. A pokud nakonec nějakým zázrakem toto vše za pomoci slušných přátel ustály, byly ještě k tomu vystaveny k celoživotní perzekuci, pronásledování tajnou policií a diskriminaci. Děti odloučené od otců byly často odloučeny i od matek, čímž byly zpřetrhány tradiční společenské vazby a pošlapána ta nejzákladnější lidská práva. Podrobně jsme o tom psali například v článku KOMUNISTÉ PÁCHALI NEJVĚTŠÍ STÁTNÍ MASAKR V DOBÁCH MÍRU, ROZBÍJELI PROMYŠLENĚ RODINY. Velmi dojemným dokladem toho bylo čtení opuštěných a nešťastných dětí jejich vězněným rodičům v průběhu mše svaté.

Bohužel až na výjimky současná politická reprezentace na tyto mučedníky v honbě za osobním úspěchem a postavením zapomíná. Ve školách chybí výuka o tomto období, které poznamenalo půl století našeho národa. Jako reakce na nezájem společnosti o osudy politických vězňů vznikl projekt proti zrůdné komunistické totalitě Mene Tekel. Jeho název není jen samoúčelným, ale znamená vážné memento všem pyšným, samolibým a rouhačským diktátorům typu biblického krále Belsazara. Mene Tekel jsou první dvě slova tajemného Božího varování pyšnému a arogantnímu králi, který zneuctil zlaté a stříbrné posvátné nádoby z Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Rozkázal přinésti toto posvátné nádobí na hostinu a dovolil, aby z něho pili on, pozvaná knížata i jeho ženy. Poté se objevila z temnoty ruka, která napsala na stěnu paláce varování: מְנֵא מְנֵא תְּקֵל וּפַרְסִין  neboli Mene mene tekel ú-parsín, což ve volném překladu znamená  Zčetl jsem králování tvé, zvážil a ke konci ho přivedl.(Mene znamená, že Bůh jeho kralování sečetl a ukončil, Tekel, že byl král zvážen na vahách a shledán nedostatečným, a Peres, že bude jeho království rozděleno Peršanům a Médům.) Král téže noci skutečně zemřel a jeho království se rozpadlo. Nejen komunističtí, ale i mnozí současní panovníci by proto toto Boží varování Mene Tekel měli mít na paměti.

 Nádherně umělecky ztvárnil zděšení přítomných, když se na stěně Belsazarova paláce objevilo Boží varování, malíř Rembrandt van Rien. Bylo ale již pozdě na záchranu. Bůh trestá pýchu a rouhání neúprosně  

Při čtení dopisů opuštěných a nešťastných dětí jejich vězněným a mnohdy vražděným rodičům v průběhu mše svaté jsem si říkala, co asi prožívá Jeho Eminence Dominik kardinál Duka, který tato zvěrstva komunistů zažil na vlastní kůži.  Vyrůstal totiž v rodině vojáka z povolání, který se účastnil zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s pomocí P. Jiřího M. Veselého OP do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. Když si uvědomíme, jak těžké rozhodnutí to muselo pro něj tehdy být odejít od ročního synka a jak se asi těšil v zahraničí na návrat, tak o to strašněji zní správa, že po návratu domů byl spolu s důstojníky západní fronty namísto poděkování za pomoc při porážce nacistů a za osvobození nás všech mučen a uvězněn. O tom, jak muselo být jeho sedmiletému synkovi, když místo přivítání se s hrdinou ho navštěvoval v obávané pověstné StBácké mučírně zvané "Loretánský domeček". Pan kardinál na tuto hroznou dobu dodnes nezapomněl: „To, co jsem slýchal při návštěvách tatínka v Loretánském domečku o mučení při výsleších estébáky, mi stačilo. Na rozdíl od moderní doby inkvizice nepostavila ani koncentrační tábory ani tábory nucených prací ani gulagy. Jestli mi jeden jediný historik dokáže, že inkvizice byla krutější než nacistická či komunistická zvůle, tak mu daruji aukční obraz baroka." (viz článek Inkvizice vyrůstala ve 13. století ze strachu před společenskou změnou). 

Tatínka mohl s maminkou navštěvovat jako osmiletý na Mírově. A persekuce rodiny neustala. Z kádrových důvodů mu bylo po maturitě zamezeno další studium. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ, kde se vyučil strojním zámečníkem. Po dlouhých průtazích byl na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a 5. ledna 1968 vstoupil tajně do, na území Československa zakázaného, dominikánského řádu. A opět zasáhla StB a byl mu odňat „státní souhlas k duchovní správě“ a v roce 1981 byl dokonce odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi na patnáct měsíců v Plzni-Borech. Jak mohl všechna ta životní příkoří přežít se zdviženou hlavou, to vysvětluje slovy:  „Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Bůh nám pomůže, abychom došli z otroctví ke svobodě, která je nejen krásným snem, ale také náročnou skutečností, v níž se svoboda musí snoubit s odpovědností a úctou."

Ano, pan kardinál nalezl ve svém srdci Boha a tím získal takřka nadpozemskou vnitřní svobodu.  A Bůh se mu zato odměnil mírou vrchovatou. Pověřil ho nejvyšší funkcí Primase českého, který má poslání navrátit obyvatelům s dušemi poničenými životem v zločinném komunistickém  režimu opět víru v Boha a tím se stát opět svobodnými bytostmi. A jak je možno sledovat počínání pana kardinála, žehná mu v jeho počínání mírou vrchovatou. Nezbývá, než panu kardinálovi poděkovat a popřát hodně sil do nesmírně těžké ale nádherné práce pro kultivaci naší společnosti. Ať mu dál Bůh žehná. 

© Kulturní komise ČR