Kdyby se nevysmívali víře v Boha a znali jako křesťané slova Bible, rozpoznali by, že islám je totálním popřením Kristova učení. Kdo jiný, než ďábel, který podle Bible slíbil, že učiní, co bude moci k svedení lidstva k jeho záhubě, by přišel s plánem vydávat se za Boha a prohlásit se za proroka, jak to učinil Mohammed. Křesťané věří ve svého proroka Ježíše Krista a nikdy by nemohli podlehnout svodům muslimských kněží. Pohané, kteří se věřícím posmívají, jsou ironií osudu nejvíce ovlivnitelní stát se muslimy nebo alespoň považovat za srovnatelné náboženství islám s křesťanstvím. A toto rozpoznali křesťané již ve středověku. Mohamed mohl proto zmást tehdy jen pohanské nevdělané arabské beduíny, kteří mu uvěřili, že v Alláhovi uctívají Boha, který jim poručil dobývat v jeho jménu celý svět a slíbil jim za to „všechna království země“. A oni dobyli království mocné Byzance, Persie, Indie a nyní se rozhodli dobýt Evropu.

Brusel  dopadne jako hlavní město mocné Byzantské říše Konstantinopol

Pokud se začteme do situace, jak zanikla velice mocná křesťanská Byzantská říše díky islámským Turkům zaplavujícím postupně její provincie, pak analogie se současnou EU až mrazí: Ta byla pokořena 8. července 1453 vojsky osmanského Turka, sultána Mehmeda II. Fátiha. Zpráva o tom tehdy šokovala křesťanskou Evropu stejně jako nyní šokují bestiální teroristické útoky naivní evropské politiky. Představa ovládnutí islámskými dobyvateli tehdy křesťanskou Evropu vyděsila. Zdráhala se uvěřit, že by tak veliké, silnými hradbami opevněné město, jako Konstantinopol, mohlo být dobyto. Stejně jako nyní nechce EU připustit, že ji může dobýt Islámský stát.

Pro představu, jak mocný byla tehdy Konstantinopol

Město Konstantinopol, nazývané slovansky Cařihrad, bylo postaveno Římským císařem Konstantinem I. Velikým na místě starověké řecké osady Byzantia jako hlavní město říše Východořímské neboli město řecké a křesťanské. V době svého největšího rozkvětu v 10. století mělo město asi 750 000, podle některých pramenů až 1 000 000 obyvatel. Počtem obyvatel se mu snad mohla rovnat některým městům v Číně, ale mohutné opevnění z něho dělalo nejsilnější město světa. Občas se  Byzantinci dostali do konfliktu s kočovnými Araby.  Byzantská říše se postupem staletí po mnoha bojích s kočovnými Araby oslabovala, ale stále vítězila a držela se u moci.  Zničili ji až osmanští Turci, kteří začali zaplavovat evropské provincie Byzance. 

Turecká vlna začínala tehdy zaplavovat Evropu, jako ji nyní zaplavují bojovníci Islámského státu:

V bitvě u Varny v roce 1444 Turci porazili koalici křesťanských států, což mělo významný podíl na pasivitě Evropy při konečném útoku osmanských Turků na Konstantinopol. Nicméně Mehmed II. Fátih před vyslanci byzantského císaře Konstantina XI. slavnostně přísahal na korán, že bude respektovat nezávislost zbytku Byzance. Slib ovšem nemínil respektovat. Věděl o marné snaze Byzantinců domoci se nějaké pomoci a již v roce 1452 Mehmed II. hrozil opět válkou. (Věděl dobře, že Angličané a Francouzi byli vyčerpáni stoletou válkou a problém vzdálené Byzance je příliš nevzrušoval. Císař Fridrich III. neměl podporu mezi svými leníky. Vládcové Portugalska a Kastilie bojovali s muslimy na svém vlastním území. Alfons V. Aragonský, od roku 1443 král Neapolský, sice nadšeně horoval pro křížovou výpravu, ale fakt, že se sám chtěl stát byzantským císařem, ho v očích Konstantina pochopitelně diskvalifikovalo.)

V dubnu 1452 začali dělníci, na rozkaz sultána Mehmeda II., na evropské straně, v neužším místě Bosporu, stavět jakousi pevnost Boghaz-kesen a 31. srpna 1452 byla stavba přetínače úžiny dokončena. Prohlásil, že každá loď proplouvající Bosporem se musí podrobit turecké kontrole v této stavbě. O tom, že to myslí smrtelně vážně, se zanedlouho přesvědčily benátské lodě proplouvající úžinou. Jedna z nich byla potopena, posádka pobita a kapitán naražen na kůl. Byzantští poslové, kteří proti stavbě protestovali, byli popraveni.  Výhodou pro obránce Konstantinopole byly již jen mohutné, asi 20 kilometrů dlouhé městské hradby, což bylo solí v očích Mehemeda II.Prohlásil, že Osmanská říše nebude nikdy bezpečná, pokud bude mít ve svém srdci nedobytou Konstantinopol, a že on nehodlá vládnout říši, která nemá kontrolu nad tímto městem. Stoupenci tvrdé linie v čele se Zaganem Pašou Mehmedovi II. nadšeně aplaudovali, odpůrci se, z obavy o svůj život, neodvážili vznětlivému sultánovi odporovat. Pro válku nakonec hlasovali všichni ministři. Nebylo totiž pochyb, že brzy začne válka.

2. dubna 1453 se ke Konstantinopoli začaly přibližovat první oddíly turecké armády. Císař Konstantin nařídil uzavřít městské brány a strhnout mosty přes hradební příkopy. Vjezd do zálivu Zlatého rohu byl uzavřen těžkým řetězem. O tři dny později dorazil ke Konstantinopoli i sám sultán Mehmed II. a rozbil svůj, elitními janičáry chráněný, stan asi půl kilometru od nejzranitelnější části hradeb, Mesoteichia. Hradby byly rozbity tueckými děly. Turecké loďstvo, které bylo při prvním útoku na řetězem chráněný zlatý roh také neúspěšné, obsadilo ostrovy v Marmarském moři.Zajatí obránci tvrzí, které odmítly kapitulovat, byli pro zastrašení konstantinopolské posádky naraženi na kůly.

Analogie je jasná. Tehdy alespoň s Osmanskou říší občané Byzance bojovali, nyní jim na příkaz omezených a historicky nevzdělaných politiků EU tiskneme víza a zveme je s otevřenou náručí do zemí EU.

Probudí se konečně Brusel než z něj vznikne díky choromyslným Junckerům a Merkelovým Istanbul?