A protože seminář v Obecním domě moderoval sám profesor Klaus, není divu, že nejen Grégrův sál, ale i přilehlé chodby byly nabité k prasknutí. Všichni totiž byli zvědaví, co na euro řekne po dvaceti letech. Zda bude stále tak zásadním jeho odpůrcem. A nezklamali se. Byl!
Svůj projev uvedl větou: "Již před deseti lety jsem napsal článek k deseti letům zavedení eura končící větou: „Euro v praxi prokázalo, že učinit ekonomicky nehomogenní Evropu homogenním státem je politickým inženýrstvím par excellence a ani zdaleka všem zemím neprospívá. Nic nemusím dodat ani nyní po dvaceti letech."
Podle něj ze zavedení eura neuvěřitelně těží Německo, i když si to nahlas odmítá přiznat. Málokdo si už vzpomene, že před vznikem eura byla v Německu velká krize. Tehdy Německo nebylo na špici a muselo 4x revalvovat. Naproti tomu Řecko muselo 5x devalvovat. Obě země vstoupily do eura s nadějí, že se nebude minulost opakovat. "Napsal jsem o tom článek "25 let 1974-1999 před vznikem eura v Německu a Řecku." Pro Německo to bylo výhodné, protože bez eura by už nejméně 5x revalvovalo. Ale Řecko to přivedlo k bankrotu. Nechápu, že to někdo ekonomicky uvažující nevidí," zdůraznil profesor Klaus, který dále připomněl, že ekonomicky vzdělaní němečtí profesoři přesto tehdy euro nevítali, protože viděli dopředu:
"Nezapomenutelným životním zážitkem pro mne je vzpomínka na slavnostní atmosféru na universitě v Pasově v roce 1966, když jsem tam dostával čestný doktorát. Měl jsem pocit, že moje vystoupení kritiky eura bylo na německé poměry až příliš ostré a od pana děkana jsem čekal určitou distanc. K mému naprostému šoku před desítkami televizních kamer a rozhlasových stanic řekl, že s mou kritikou společné evropské měny souhlasí sto procent profesorů a docentů jeho fakulty a 80 % profesorů a docentů ekonomických fakult celého Německa. Byla to nezapomenutelná věta v aule s tisíci lidmi. A neřekl to jako okrajovou větu. Lidé v Německu to bohužel asi dodnes nevědí a politici, jako byl Helmut Kohl, bohužel tyto ekonomy už vůbec neposlouchali. Mysleli, že postačí ke kontrole měnové politiky, když posadí výborného ekonoma, mého dobrého přítele profesora Otmara Isisnga do role hlavního ekonoma Evropské Centrální banky (ECB). Nechápali, že měnová politika ECB sice může leccos pokazit, ale samotné myšlence eura žádná měnová politika pomoci nemůže. Fatální defekt systému jednoho měnového pnutí pro velmi odlišné ekonomiky žádná měnová politika, ani ECP, překonat nemůže."
Člověk by si myslel, že se již žádný soudný ekonom po bezmyšlenkovitých takřka fatálních dvacetiletých zkušenostech se zavedením eura v tak odlišných zemích jako Řecko, Litva, Itálie, Německo a dalších nebude pokoušet tento nešťastný krok EU pochválit. Přesto se naleznou stále věčně nechápající ekonomové, jako například bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer. Ovšem je nutné zdůraznit, že se v současné době vrhl na kariéru politickou a propaguje euro jako současný europoslanec. Jinak by asi nemohl napsat do Hospodářských novin 15. ledna 2019 ke dvaceti letům eura, které přineslo tak obrovské problémy mnoha zemím EU: „K dvaceti letům eura si dovoluji proti převažující logice, že euro přijmeme, až zbohatneme, postavit výrok: zbohatneme rychleji tím, že euro přijmeme. Mezi eurem a námi stojí hlavně málo odvahy politiků korigovat justifikace a lidem správnost tohoto kroku vysvětlovat.“ Václav Klaus jeho výše uvedený výrok komentoval slovy: „Dát tolik nesmyslů do dvou vět je téměř umělecký čin!“
Vlastně bychom neměli pana Niedermayera kritizoval, ale obdivně pochválit, protože se stal nejen z bankéře politikem, ale dokonce umělcem. Ale profesor Klaus si to nemyslí: „Nejnebezpečnější je víra pana Niedermayera, že díky euru zbohatneme. Naopak řadu zemí přijetí eura nesmírně ochudilo a to zejména ty země, pro něž měnový kurz eura nevyjadřuje jejich ekonomické parametry. Žijí nyní na dluh eurozóny. Tragická je i Niedermayerova teze, že všechno špatné je způsobeno neodvahou politiků. Já to vidím opačně. Ponechání si koruny je dáno naopak zodpovědností politiků a zejména odpovědností těch občanů, kteří politickou stranu pana Niedermayera postavili na okraj volitelnosti. A to i přes názory našich europeistických redaktorů nadměrně zastoupených zejména v ČT, že máme euro přijmout, až nebudeme chtít svobodu a ani svůj vlastní stát.“
Mojmír Hampl, bývalý viceguvernér ČNB, otočil otázku semináře na „Co nám 20 let eura nepřineslo?“. A odpovídal si: "Eurozóna není ekonomickým úspěchem. Roste nejpomaleji s výjimkou Japonska, neprobíhá v ní slibované sbližování životních úrovní uvnitř států. Naopak roste jeho oddalování. Nenastal slibovaný ekonomický zázrak." Neúspěch společné evropské měnové unie (EZ) přičítá tomu, že na rozdíl světových měnových unií nemá hegemona, protože její vyhlašovatel EU není státem: „V celém světě měnové zóny nejen vznikají, ale i zanikají. Jen od počátku války vzniklo a zaniklo kolem 70 zón. I v Evropě máme víc než jednu měnovou unii: Lichtenštejnsko a Švýcarsko, Monako a Angolu, Kypr a Turecko. Typickým znakem každé dosavadní světové měnové unie ale je, že má jeden stát jako hegemona a okolo něj jsou jím ovládaní hráči, kteří se přizpůsobují. Eurozóna je ale první měnovou unií jejíž zakladatelé utvořili měnovou unii bez tohoto hegemona. EU není totiž stát. Nastala proto naprosto nová a odlišná situace než v ostatních měnových uniích.“
Na první pohled znělo vytvoření EZ demokraticky, až komunisticky. Všichni budou mít společnou měnu a společně budou bohatnout bez nadřízeného hegemona. Ekonomicky neznalí politici na tuto vidinu skočili jako vosy na cukr. Těm vzdělaným bylo ale jasné, že všechny státy sdružené v této evropské měnové unii bez oficiálního hegemona se budou snažit nejsilnější stát v ní, neboli svého faktického hegemona, o jeho status připravit. Místo toho, aby se mu snažily přizpůsobovat jako v ostatních uniích. I laikům bylo jasné, že tímto hegemonem je i přes všechna slova o rovnoprávnosti Německo, které bylo od počátku nejsilnější a bez něhož se žádný měnový projekt EU neobešel. A opravdu se nyní snaží ostatní státy EZ o to, jak dostat hegemona Německo pod kontrolu. Když postavení hemegona je v jakékoliv měnové unii v nesouladu, pak vznikají napětí a horší stav než před vznikem měnové unie. Nespokojené podřazené státy většinou měnovou unii opouštějí. V EZ nastala ale naprosto nová situace. V EZ nejsou nespokojení pouze hegemonem ovládané státy, ale ani sám hegemon.
Hegemon (Německo) sice posílil, ale jeho občané mají pocit, že ztrácejí. Německým diskursem nepochopíme to, co tam uvidíme my. Němci, přestože se stali hegemony, jsou nespokojeni. Malé státy, až na Holandsko, ztrácejí všechny. Ale i velké státy jako Italové také. Šéf finančního výboru italského senátu komentoval situaci v Itálii až úsměvně: „Střední třída hodiny sedí v hospodě či doma a permanentně jen nenávidí projekt eura, že je připravil o jejich živobytí, o budoucnost, o jejich ekonomické základy a že příliš přísná ekonomická politika jim podělá celý život. Jste-li z bohatého Janova, spadne tam most, máte pocit, že země chátrá kvůli euru. Stane se Vám, že poprvé v dějinách ECB zažijete nucenou správu v italské bance a je všem jasné, že to je důsledkem projektu eurozóny, který nemáte rádi. To je ta nerovnováha, která zvyšuje jakékoliv dobré náhledy eurozóny příštích časů.“
Dá se uzavřít, že nikdo v EZ nemá pocit, že je vítězem, a není to dobré. Národní politici říkají, že už nemají dostatek pravomocí na řešení a bruselští, že ještě nemají dostatek pravomocí na řešení situace. Je to velice nezdravý základ pro posun EZ dál. Velkou ránu to neudrží.
"Bolest projektu je, že náklady špatných časů budou větší, než jsme si mysleli, a uměli si představit. Proto jsem stoupencem nepřijímat euro a to ne kvůli vadám měnové unie, ale že naše domácí měnová politika je dobrá. U nás díky udržení koruny zažíváme od roku 2008 pocit rozvoje. Dokonce nás Americká ambasáda zařadila mezi Němce,“ uzavřel pan Hampl.
Mojmír Hampl má sice pravdu, že díky tomu, že jsme si udrželi vlastní měnu a ČNB může korigovat výkyvy koruny v náš prospěch, jsme si udrželi vcelku dobrou ekonomiku, ale už nezmínil, že mohla být ještě mnohem lepší, kdyby nedělali její guvernéři chyby. A to chyby v měnových intervencích, které prosazoval s obrovským úsilím právě on se třemi dalšími kolegy. Vzpomínám na konferenci na VŠE, kde se za ně doslova bil proti děkanovi Miroslavu Ševčíkovi a dokonce až neomaleně i proti tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi. Není divu, že moderátor semináře Václav Klaus mu to připomněl: „Pan Hampl si dovolí říci, že naše měnová politika je dobrá a přitom nás nutí přijímat jeho měnové intervence. Neodvážil bych si to říci na jeho místě!“
Profesor Klaus naopak pochvalně konstatoval, že když prohlásil pan Hampl EU za nejpomaleji rostoucí oblast světa, v sále to ani nezašumělo a vzali jsme to všichni jako triviální komentář k něčemu, s čím již dávno souhlasíme: „Když jsme řekl tuto větu na přednášce v Cáchách či ve Vídni, vzbudilo to údiv, kroucení hlavami a dokonce nesouhlas. Rakouský europoslanec protestoval, že EU je ekonomický obr. Oni si to snad opravdu myslí. Přitom můj přítel ministr financí USA v rozhovoru o ekonomice USA hovořil o Asii, Arabských státech, Číně, ale nezmínil Evropu. Ptal jsem se ho proč? Odpověď zněla: Ta pro nás není ekonomicky zajímavá.To že je Benelux hegemonem v zóně a roste je dáno tím, že byla zkonstruována k obrazu jeho. To, čím ale pomáhá malým státům, je prkotina."
Hana Lipovská z Masarykovy university a z IVK si položila otázku, jak funguje eurozóna, zda je po 20 letech lepší měnovou unií než při svém vzniku? A kam by ČR patřila kdyby vyhrál děkan jejich university profesor Dědek a stali jsme se členy eurozóny? Nesouhlasí rozhodně s jeho názorem, že funguje dobře, protože kdyby dobře nefungovala, tak už tady nejsme. Podle ní je to projekt politický, který má sloužit k ničení národních států a každý dobrý ekonom by z ní měl v tom případě odejít. Po pádu berlínské zdi se obávali Němci, že spojení Německa se společnou markou nebude dlouhodobě udržitelné. Proto se Německo snažilo, aby EU na státy uvalila Maastrichtská kritéria, které splňovalo tehdy pouze Německo a Lucembursko. K tomu si EU musela založit centrální banku ECB a posléze přijmout euro.
Otázku sladěnosti obchodních cyklů přirovnala vtipně paní Lipovská k jízdě v autobuse Praha-Vídeň, kdy o zastávkách rozhoduje jen řidič. Má-li někdo průjem, pak nastane při nesladěných požadavcích tohoto pasažéra s řidičem katastrofa. Stejně tomu nastalo například při nesladěných cyklech Slovenska a Německa. Řidič je v pozici šéfa ECB. Některé státy (pasažéři) chtějí přidat plyn a naopak ale on to řídí po svém všem stejně. Jedině sladěno bylo při konstrukci eurozóny s Německem Irsko, o něco méně Lucembursko a Rakousko s Německem bylo sladěno jen na 0.8 %. Kromě těchto 4 států neměly ostatní státy tvořit společnou měnovou unii. I když bývá paní Lipovská kritizována za pleonasmy a snaží se jich vyvarovat, pak prohlásila s důrazem: „Eurozóna (EZ) je po dvaceti letech neoptimálnější ne-li méně neoptimálnější měnovou oblastí, než při svém vzniku.“ V EZ funguje pouze německé křídlo a politici se chtějí proto dostat k jednomu stolu s Němci.
V dalším se paní profesorka věnovala postavení ČR vůči zemím EZ: Za pomoci matematických modelů provedla výpočty, jak se země dělí z hlediska Maastrichtských kritérii. Vyšlo jí, že při požadavku rozdělit země EZ na dvě křídla se skutečně tyto země rozdělí jak se běžně říká na jižní (na obrázku značeno červeně) a severní (zelené) křídlo a ČR se zařadí k Německu v severním křídle (zezelená). Pokud zadá příkaz do počítače, aby se rozdělily země na tři křídla, pak ČR se odtrhne od Německa a přidá se k pobaltským zemím Estonsku, Litvě a Lotyšsku (zbarví se jako ony fialově). Odtrhne se od tvrdého jádra zemí EZ.
Poslanec a ekonomický expert ODS Jan Skopeček považuje téma eura za velmi vážné. A to proto, že ovlivňuje naší ekonomiku, ať ho přijmeme, či nikoliv. Proto se již od roku 2000 čtrnáct sborníků tehdejšího Klausova Centra pro ekonomiku a politiku, které před vznikem IVK vedl, věnovalo problémům měnových unií a varovalo před přijetím eura pro země s rozdílnými ekonomikami. Problém je, že země ve společné měnové unii, nemohou inflací snižovat reálnou hodnotu státního dluhu a bude to pro ně znamenat obrovské náklady a oběti. Jako spolupodílník na řadě výše uvedených brožur si pochválil, že po dvaceti letech nemusí nikdo texty v nich přepisovat."Víme jak dopadlo Řecko, Litva, nyní Itálie, Francie. Mělo by být proto pro mne překvapivé, že u nás existují ještě stále politici navrhující pro ČR euro. Ale vlastně není. Euro je politický projekt a proto se to děje zejména u europoslanců, jejichž platy jsou velice lukrativní..."
Zavedení eura byl podle Jana Skopečka geniální tah ideologů europeismu splňující hned několik cílů: Měna je podstatným historickým rysem národní suverenity států. Zavedením eura se jí státy dobrovolně zřekly, čímž nastal začátek likvidace konceptu národních států. Vytvoření eurozóny slibovalo navíc potřebu budoucí další integrace zemí EZ zejména v oblasti cel. A tato integrace byla od počátku cílem bruselských vůdců bez ohledu na náklady pro ně. Bylo jim jedno, že to zemím v EZ nepřinese prosperitu.
Zavedení eura prosperitu zemím sdruženým v EZ skutečně nepřineslo: Země eurozóny rostly v letech 1999- 2017 jen o 1,4 %, zatímco země OECD o 2 %, a celosvětově rostlo HDP dokonce o 3,7 %. EU se stala díky tomu nejpomaleji rostoucí světovou velmocí. Rovněž produktivita práce v EZ klesla z 25 % v roce 2000 na 7 % v roce 2015. Kromě společné měny eura je viníkem rovněž obrovská přeregulovanost celé EU. Ani sliby, že euro bude chránit země EZ před výkyvy a krizemi, se už vůbec nenaplnily. Od roku 2008 země eurozóny padaly hlouběji než okolní svět. V roce 2009 kleslo HDP v EU o 4.2 % , v zemích OECD kleslo o 3,4 % a celosvětově pouze o 0,5 %. EZ nás nechránila!!!
Nejsem přesto optimista, že jako zastánci koruny máme vyhráno a to z následujících důvodů: ČR je exportní zemí a exportéři tlačí, abychom eurem snížili jejich náklady. Vysoce se to vykoupí náklady makroekonomickými. Rovněž je velký tlak na vládu, že země EZ jsou jádrem integrace a ať do toho vidíme. Naprosto zcestný argument jsou společné evropské dluhopisy, které jsou morální hazard. Přesto jim lidi věří. Nejzoufalejší argument je ten, že EZ nás ochrání před Ruskem a budeme tak součástí západu. To vše vytváří to strach v lidech a s tím vším se budeme jako odpůrci zavedení eura utkávat.
Co s tím můžeme dělat politicky? "Zatím je ve veřejnosti masivní odpor proti euru, ale musíme to hýčkat. Zeman se může vrátit k původnímu snu o federální Evropské unii. Babiš se snaží o dojem, že euro nechce, ale já tomu moc nevěřím, protože jeho ANO souhlasilo s Fiskálním paktem, jehož neschválení stálo proti vzniku evropského ministerstva financí. Jakmile toto bude vybudováno, tak se EU prohlásí státem. ČSSD, TOP 09 i Piráti euro chtějí dávno. Jen ODS byla proti a podepsala petici pro referendum o vystoupení z EU. Nadějí, jak tlačit na strany, aby podpořily ODS, jsou volby do EP. Musíme do nekonečna vysvětlovat nebezpečí vstupu ČR do EZ, že udržení vlastní měny je v našem národním zájmu, ale bude to čím dál těžší," uzavřel poslanec Skopeček.
Jeden z přítomných poslanců za SPD doplnil pana Skopečka, že nejen ODS, ale i SPD hlasovala pro referendum proti euru a dokonce že chtějí prosadit referendum na vystoupení ČR z EU, a to i přesto, že vidí, že vystoupit z EU nejde. Bruselská mocnost to nedovolí. "Vstup do EU je srovnatelně nevratný krok, jako trest smrti. Nejde ho už také napravit," dodal pan poslanec.
Profesor Klaus si po všech vystoupeních pouze povzdechl, že se nesplnil předpoklad nobelovského ekonoma Friedmana o euru: "Při příležitosti, kdy ve Statdfordu na jedné z debat o euru mi předával Milton Friedmann cenu se slovy, že Evropa může být klidná, neboť má Klause, který dokázal rozdělit československou korunu, tak rozdělí i to euro. Bohužel tento jeho předpoklad nebyl splněn." 
Otázky profesora Dědka na obhajobu eura při následné diskusi "Jak je možné, že se EZ nerozpadla v krizi. Proč se tam hlásí noví členové? Proč na Slovensku neexistuje strana zpochybňující setrvání v EZ? Proč je 85 % podnikatelů spokojených s eurem? Proč se europeisté musejí ukrývat? Proč nepadlo slovo, že Macron a Merkelová dělají kroky zpět?" byly rychle zodpovězeny.
Výkonný ředitel IVK Jiří Weigl odpověděl, že není potřeba snášet ekonomické argumenty, stačí se podívat na problémy Řecka, Itálie, Francie. Většina těch šťastných Slováků je už u nás v Praze. Do EZ vstoupily některé země - zejména pobaltské - ze strachu z Ruska, který jim byl a je nadále mainstreamem sugerován. Země EZ se podílejí na toxických úvěrech zemí, ale ty toxické úvěry způsobilo euro, nikoliv to, že by neuměly hospodařit. Před jeho zavedením byly země prosperující. Europeisté nejsou skrytí, naopak je jim dáván prostor v médiích, že na ostatní ani nezbude místo. Merkelová ani Macron nedělají kroky zpět. Nebylo slyšet, že by se za své chyby omluvili.
Prof. Dyba připomněl v diskusi, že má podobné názory na EZ jako Jan Skopeček Německo z EZ sice těží, ale v HDP na hlavu a v pořadí zemí EU bylo druhé, dnes je ale 5-6. Má pocit, že je vydíráno. Chce přesto zachovat země v EU a proto platí velké peníze Itálii, aby nevystoupila, a tlak od dalších zemí stoupá.
Jan Skopeček s úsměvem podotkl, že při dotazech profesora Dědka pochopil, proč jim tak hrozně dlouho trvalo najít profesora, který by ještě hájil na jejich semináři v Poslanecké sněmovně euro, až konečně našli pana Dědka. Pokud jde o jeho připomínky, vysvětlil mu, že eurozóna zatím drží pohromadě mj. proto, že země EZ se podílejí na toxických úvěrech zemí, které neumějí s eurem hospodařit. Europeisté nejsou skrytí, naopak jsou jich plná média. Rozhodně ani Merkelová, ani Macron nedělají kroky zpátky, natož aby se omlouvali za své chyby.
Mojmír Hampl připomněl, že z měnových zón utíkají nejchudší, v EZ jsou ale naopak nejvíc nespokojené nejbohatší země. Slabí v EZ i přes problémy setrvávají, protože čekají od silných pomoc, neboť vědí, že ty nechtějí rozpad EZ. Proto EZ drží stále ještě pohromadě. Pokud je v zemi všechno perfektní, nepotřebuje společnou měnovou politiku, pokud ne, pak jí společná měnová politika nepomůže, naopak uškodí. Těm zemím nacházejícím se mezi tím pomůže vlastní měnová politika. Pokud jim ovšem nebudou platit ty silnější země dotace za to, že příliš silný kurz měny by jim škodil.
Hana Lipovská doplnila, že otázka sjednocování morálky, kterou připomněl pan Dyba, je bytostně ekonomická. Slovensko a Chorvatsko jsou příklady chudé holky, která si nechce vzít boháče jako chudé děvče v románech Pujmanové. Pak jí napadne, že když si ho vezme a bohatě se rozvede, bude jí mnohem lépe.
Moderátor semináře Václav Klaus uzavřel vše slovy: "Odpověď na otázku pana Dědka, proč projekt společné měny ještě funguje a jaká síla ho drží při životě zní, že je to kvůli neuvěřitelné manipulaci evropských ideologů, která bez nadsázky dosahuje toho, co jsme zažívali v komunismu. "V Rakousku vidím už lidi s takto zúženým viděním. Starší paní za mnou přišla po přednášce se slovy: "Ježíš já vám děkuji, bylo to neuvěřitelné osvícení. To by měl ale cítit i bankovní ekonom." Nejsem překvapený, že to přesto ještě funguje, protože všechny rány, co euro utrpělo, zatím kryje relativní bohatství Německa, jehož ekonomika zatím drží. Referendum o přijetí eura by dopadlo špatně. Lidé neuvažují díky neskutečné propagandě médií racionálně?"
Na závěr semináře se ocitl pan profesor v roli úspěšného umělce. Posluchači mu šli osobně děkovat a to i s kyticemi. Tak se jim seminář o euru líbil.
PS
Pokud jde o Slovensko, ptala jsem se na jednom semináři tehdejšího ministra financí v Dzurindově vládě Ivana Mikloše, jak mohl jako tak skvělý ekonom, který zavedl na Slovensku rovnou daň, jež způsobila okamžitě mj. příchod pěti velkých světových automobilek do něj a nejvyšší výrobu aut na hlavu ve světě a tím skokový ekonomický růst, dopustit zavedení eura. Usmál se a odpověděl mi, že věděli s Dzurindou, že po nich nastoupí levičák Fico, který by tuto skvělou ekonomickou věc okamžitě z politických důvodů zrušil a když bude mít problémy s eurem, že na to nebude mít čas. Zrušení rovné daně že by bylo větším neštěstím než zavedení eura. A stalo se. Díky ponechání rovné daně Slovensko uneslo i ekonomické problémy se zavedením eura. Mikloš prostě skvělý a odvážný ekonomický stratég. Škoda, že naše ODS, která se slibem rovné daně vyhrála panu Topolánkovi volby se jí pak nepokusila prosadit.
