Osobně se obětovat na oltář německého konsensu musel předseda SPD Martin Schulz, který se při volební kampani v  roce 2017 krátce jevil jako spasitel sociálních demokratů, přičemž strategii obnovy SPD založil na tezi, že pokračování velké koalice s Merkelovou nepřipadá v úvahu. Z  vnitrostranického zemětřesení v  SPD vzešel nový prozatímní předseda Olaf Scholz, jemuž se podařilo přesvědčit členstvo SPD, aby se v lednovém vnitrostranickém referendu vyslovilo pro pokračování velké koalice s Unií.

Nová koaliční smlouva nese všechny znaky německé důkladnosti. 

Na 180 stranách se detailně řeší veškeré politické, hospodářské a společenské záležitosti a problémy způsobem, z nějž lze učinit jediný závěr: weiter so. To znamená, že Německo bude nadále neochvějně směřovat k  hlubší evropské integraci a  podpoře nejambicióznějších cílů OSN v  oblasti boje proti klimatické změně. Nezměněna zůstává azylová a  migrační politika („Jsme hrdí na integrační výkon naší země…“), jež nadále působí jako magnet na obyvatelstvo chudých zemí Afriky a Asie a vede k rostoucímu zatížení sociálního systému a  pokračujícímu oslabování německého národního elementu. Nová vláda hodlá navázat na dosavadní „úspěchy“ v  zápasu za rovnoprávnost žen a posilovat práva dětí, mj. tím, že budou zakotvena v ústavě. Do závěru koaliční smlouvy byla na žádost SPD vložena klauzule o  tzv. „evaluaci“ jejího plnění po dvou letech; sociální demokraté si tím otevřeli prostor k případnému „čestnému“ odchodu z vlády. Personální složení staronového kabinetu odráží jak kontinuitu, tak jisté mocenské posuny uvnitř Unie a sociální demokracie.

Merkelová musela k nelibosti svých spolustraníků „pustit“ ministerstvo vnitra, zahraničí i  financí. Na vnitru ukončí svou politickou kariéru Horst Seehofer (CSU), ministrem zahraničí se stal Heiko Maas (SPD) a také ministerstvo financí připadlo socialistům v osobě Olafa Scholze. Jeho dosavadní správce Wolfgang Schäuble, jenž se stal prezidentem Spolkového sněmu, se ale nemusí znepokojovat, neboť se zdá, že Scholz sdílí jeho představy o vyrovnaném rozpočtu a opatrné investiční politice. Merkelová ještě více obrousila hrany mírné a v zásadě neškodné vnitrostranické opozici tím, že její hlavní mluvčí přivedla do vlády (Jens Spahn: zdravotnictví, Julia Klöcknerová: zemědělství). Koaliční smlouva byla podepsána 12. března a  o  dva dny později byla Merkelová v  tajné volbě počtvrté zvolena spolkovou kancléřkou, a to poměrně velmi těsnou většinou devíti hlasů, protože několik desítek koaličních poslanců jí hlas dát odmítlo. Je pravděpodobné, že se jednalo převážně o sociální demokraty, kteří navzdory veškeré „masáži“ stranického vedení nedokázali hlasovat pro člověka, kterého nedávno M. Schulz obvinil z „útoku na [německou] demokracii“ a jehož levicová politika evidentně bere SPD vítr z plachet a způsobuje její dlouhodobé slábnutí.

Staronová vládní koalice nezačala dobře.

V  květnu vypukl ostrý spor o azylovou politiku, ale nikoli mezi SPD a Unií, nýbrž mezi CDU a CSU, resp. mezi Merkelovou a ministrem vnitra Seehoferem. Hlavním motivem u Seehofera byla snaha přesvědčit před podzimními zemskými volbami bavorské voliče, že CSU to myslí vážně s přísnějším režimem na hranicích a  rychlejším odsunem nelegálních migrantů. Konflikt skončil počátkem července dohodou o urychlení azylového řízení, přípravě nového přistěhovaleckého zákona a posílení ochrany bavorských hranic. V  praxi se ale nic podstatného nezměnilo.

Spor několik týdnů zaměstnával německý tisk, který nakonec začal věštit pád vlády a připomínal nejtěžší roztržku mezi sesterskými unijními stranami z listopadu 1976, kdy předseda CSU F. J. Strauß ohlásil rozpad společné frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu. Ale jako tehdy i tentokrát šlo pouze o bouři ve sklenici vody, jež se po několika týdnech utišila. V červnu si koaliční vláda odhlasovala výrazné zvýšení státní podpory politickým stranám o 15 % a ve stejné výši vzrostla i podpora stranám blízkých nadací. Při bližším pohledu se ukazuje, že si takto Unie a SPD jednoduchým způsobem nahradily nižší podporu ze státní kasy v důsledku těžkého propadu ve volbách z předcházejícího roku. V rozporu s německou tradicí konsensu tak učinily bez obvyklého projednání v expertní komisi a proti vůli ostatních stran, které ve volbách buď stagnovaly, nebo posílily. Je tedy patrné, že pokud jde o finanční zajištění politických stran, musí jít stranou i konsensus, posvátná kráva německé politiky.

Dlouhodobý úpadek německého parlamentarismu, který tak drasticky vyšel najevo v migrační krizi roku 2015, má početné subtilnější a nenápadnější projevy. Patří k nim otázka interpelací a  povinnost ministrů čelit v  Bundestagu dotazům poslanců. I v době, kdy povšechnou harmonii stranického kartelu od CSU po Levici v parlamentě „nenarušovala“ AfD, se ministři případné konfrontaci raději vyhýbali. Tento trend zesílil od nástupu „sfingy“ Merkelové, pro kterou je typická zákulisní politika, mlčenlivé vyčkávání a tendence problémy „vysedět“, přičemž může spoléhat na trpělivost a  povolnost německého voliče. Koalice nakonec prosadila do jednacího řádu povinnost spolkového kancléře třikrát do roka (pouze!) odpovídat na interpelace poslanců, ale současně zakotvila pravidlo, že vládu může reprezentovat jen jeden ministr a ostatní se mohou nechat zastupovat státními tajemníky. A to s kuriózním zdůvodněním, že se tím interpelace oživí… Nepochybné oživení nudného parlamentního provozu znamená přítomnost skoro stovky poslanců AfD, díky nimž se do Bundestagu vrátila skutečná názorová konfrontace a polemika.

V Alternativě se postupně profilují talentovaní řečníci, kteří spolu s  oběma spolupředsedy poslanecké frakce A. Gaulandem a  A. Weidelovou nezřídka přivádějí zfanatizované progresivisty zejména z řad Zelených k zuřivosti. Pohříchu má ale polemická výměna názorů v parlamentě podobu, kterou Němci dobře znají z diskusních pořadů veřejnoprávních televizí: AfD proti všem. Zatímco vedení několika výborů Alternativě jako nejsilnější opoziční straně nakonec chtě nechtě musel svěřit, pokusy AfD prosadit do vedení Bundestagu svého místopředsedu zatím ztroskotaly.

Lze dokonce pozorovat, že existence a  činnost AfD nutí kartel k ještě těsnějšímu sebezáchovnému shluknutí, které vydává za ochranu demokracie a  ústavy před populisty, pravicovými extremisty a  nacisty. Typické je vystupování místopředsedy Bundestagu Wolfganga Kubickiho z FDP, jež by při obraně svobody mohla přece jen nalézt alespoň některé styčné body s  AfD. Ovšem co lze očekávat od strany, která hlavní problém Německa spatřuje v nedostatečné digitalizaci… Kubicki si ve skutečnosti v útocích proti AfD nezadá se svou zelenou kolegyní Claudií Rothovou. Zdá se, že levicový der Spiegel před několika lety trefil hřebíček na hlavičku, když napsal, že to bude velký paradox, jestliže Alternativa pro Německo nakonec upevní bezalternativnost politických poměrů v SRN. Tu generuje neobyčejně vysoká stabilita politického systému, založená na ekonomické prosperitě a v mezinárodním srovnání zcela mimořádné konformitě a poslušnosti obyvatelstva. Intelektuálové a novináři z okruhu tzv. nové pravice se ve svých předpovědích, diktovaných ovšem spíše přáním než střízlivou interpretací faktů, od roku 2015 již několikrát předpovídali pád Merkelové a následné otřesy režimu. Naposledy k tomu měli příležitost při již zmíněném sporu kancléřky a ministra vnitra Seehofera z CSU koncem jara 2018.

Ale Merkelová nejenomže nepadla, ale zanedlouho se opět zařadila mezi nejoblíbenější německé politiky.

V průběhu sjezdu CDU v prosinci 2018 jí Seehofer složil tak nadšenou poklonu, že i  otrlí pozorovatelé německé politické scény si kladli otázku: "Je toto muž, který Merkelovou v roce 2015 obvinil, že v Německu nastolila stav bezpráví a v květnu 2018 prohlásil, že „s touto ženou již nemůže spolupracovat“?  Gravitační síla německé ideje konsensu, neustále živené tzv. bojem proti pravici, je zjevně tak mohutná, že se jí žádný člen kartelových stran nemůže natrvalo ubránit.

K  nejsilnějším prvkům konsensuální politiky ve Spolkové republice patří nadšeně budovatelský vztah k  Evropské unii, v níž by se Německo mělo ideálně „rozpustit“. Kancléřka Merkelová všude hlásá, že by se SRN měla vzdát dalších kompetencí ve prospěch Bruselu. A těžko lze uvést větší příklad eurofanatismu než jakým je nedávné rozhodnutí rudo-rudo-zelené vlády těžce zadluženého Berlína (SPD-Levice-Zelení) posílat každý rok do unijního rozpočtu dobrovolně o  15 miliard více, než je země Berlín v rámci spolkového finančního mechanismu povinna. Jistou disharmonii do povinně proevropské agendy vnáší pouze Levice, která pranýřuje hospodářskou politiku EU jako neoliberální a protilidovou. K nejsilnějším prvkům konsensuální politiky ve Spolkové republice patří nadšeně budovatelský vztah k Evropské unii, v níž by se Německo mělo ideálně „rozpustit“.

Kancléřka Merkelová všude hlásá, že by se SRN měla vzdát dalších kompetencí ve prospěch Bruselu. EU je v krizi nejen kvůli brexitu; Itálie se začíná politicky emancipovat a hlavní tahouni integrace – Francie a Německo – vnesly svou cášskou smlouvou, uzavřenou v lednu 2019, do plánů a představ o budoucí integraci nový zmatek a nejistotu. V otázce migrace, jsou ale politici Levice vášnivě progresivistickými „Europany“. Pokud by se Německo skutečně mělo v Evropě „rozpustit“, hrozí nebezpečí, že výsledkem bude německá Evropa. K tomu je ale momentálně daleko. EU je v krizi nejen kvůli brexitu; Itálie se začíná politicky emancipovat a hlavní tahouni integrace – Francie a Německo – vnesly svou cášskou smlouvou, uzavřenou v lednu 2019, do plánů a představ o budoucí integraci nový zmatek a nejistotu.

 Nejvíce destabilizujícím prvkem uvnitř EU ale nadále zůstává migrační a azylová politika a její důsledky

Ve Spolkové republice panuje naopak v  této otázce – s výjimkou AfD – široká politická shoda. Koaliční smlouva si pochvaluje, jak zdařile se migranty daří integrovat, např. díky jazykovým kurzům. Individuální právo na (široce a volně interpretovatelný) azyl zůstává nedotknutelným základem německé migrační politiky. A  to v  neposlední řadě proto, že je v interpretaci levicově liberálních elit pevnou součástí antifašistického konsensu a poválečné humanistické tradice. Za jakoukoli snahou jej nejen zrušit či reformovat, ale i důsledně dodržovat (podle azylového zákona nemá na azyl v Německu nárok nikdo, kdo přijde z  tzv. bezpečné země anebo přes některou zemi EU), elity proto okamžitě větří recidivu nacismu.

Nemálo Němců má na migraci a azylové právo diametrálně odlišný názor než politický establishment, ale jen málokdo z  nich se ho odváží veřejně projevit, protože to pro ně může snadno skončit společenskou ostrakizací. Anonymní průzkumy dlouhodobě prozrazují, že třetina až polovina Němců se obává zhoršení sociální, kulturní a bezpečnostní situace ve svém okolí, potažmo v celé zemi kvůli migrantům, v SRN důsledně nazývaným „uprchlíci“, resp. genderkorektně „uprchlí“ (Geflüchtete). V březnu 2018 zveřejnila skupina kritických intelektuálů tzv. Společné prohlášení (Gemeinsame Erklärung), iniciované bývalou poslankyní CDU Verou Lengsfeldovou a publicistou Henrykem Broderem vyjadřující obavy z důsledků nekontrolované imigrace do Německa. Třebaže mainstreamový tisk okamžitě prohlášení odsoudil jako nepřátelské k cizincům a pravicově extremistické, podepsalo jej asi 160 000 lidí (od známého vím, že se přitom cítil jako „disident“), což je na německé poměry úctyhodné číslo, ale pouze asi dvě promile z celku obyvatelstva. Bundestag byl nucen vzhledem k počtu signatářů, ovšem po různých obstrukcích, prohlášení oficiálně převzít, ale petiční výbor mu odmítl udělit status veřejné petice, protože „škodí interkulturnímu dialogu“…

 Aroganci německých elit nahrává nepochybně skutečnost, že migrace zmizela z prvních stran novin, a tak mohou problém bagatelizovat jako de facto neexistující. Ale migranti, převážně z Asie a Afriky, do Německa přicházejí stále ve značném počtu; v  roce 2018 to bylo průměrně 500 lidí denně, tj. přes 180  000 za rok. Pokud se připočte tisícová měsíční kvóta rodinných příslušníků již v Německu usazených azylantů (tzv. Familiennachzug), pak to znamená skoro 200  000 lidí.

Na hranicích je ovšem do značné míry klid, protože nemalá část migrantů do Německa přicestuje letecky. Klesá počet   neúspěšných uchazečů o azyl (16 000 v roce 2018 oproti 55 000 v roce 2016). Zcela opomíjený faktor každoroční emigrace rodilých, většinou vysoce kvalifikovaných Němců. Odhady se liší, ale v posledních letech jich odchází zpravidla  několik desítek tisíc.

Není těžké si představit, do čeho vyústí souběh přívalu nedostatečně vzdělaných, často negramotných Afričanů a Asiatů, a emigrace vysoce kvalifikovaných Němců.

Bizarnost německého azylového systému vynikne naplno teprve při pohledu na způsob, jakým probíhá odsun soudně pravomocně odmítnutých uchazečů o azyl, kterých se ve Spolkové republice pohybuje několik set tisíc. Je to zároveň výmluvný doklad rozkladu státní správy a  povšechné slabosti německého státu. Pokud odmítnutý uchazeč neobdrží právo tzv. Duldung (být v zemi trpěn), anebo i  to vyprší, dostane od policie příkaz, aby se dostavil v daný den a hodinu na letiště. V  tu chvíli nastupuje do akce rozsáhlý sofistikovaný a skvěle sehraný aparát progresivistických úředníků, advokátů, novinářů a dobrovolníků, jejž předseda frakce CSU ve Spolkovém sněmu A. Dobrindt nazval výstižně „antiodsunovým průmyslem“. Včas varovaný azylant se ukryje nebo simuluje nemoc, při nástupu do letadla ztropí výtržnost atd., takže ve výsledku většina v Německu zůstává; v roce 2018 se povedlo odsunout 26 000 osob, ale v případě dalších 31 000 pokus o odsun ztroskotal; v některých zemích, jako 5 Junge Freiheit, 15. 2. 2019, č. 8. např. v Dolním Sasku, se podařilo dostat ze země jen čtvrtinu odmítnutých azylantů. Mimoto se někteří odsunutí vzápětí do Německa vracejí, jelikož jsou hranice stále otevřené a pohraniční policie jejich ilegální překročení jen registruje, ale bránit mu nemůže. A celá azylová groteska může začít znovu.

Další překážkou efektivnějšího odsunu odmítnutých azylantů je spor o tzv. bezpečné země, tedy takové, kam je podle názoru spolkové vlády možné odmítnuté žadatele o azyl odsunout – se souhlasem tamní vlády –, aniž by jim hrozilo vězení či týrání. Statut bezpečných zemí je od roku 2015 v SRN politikum nejvyššího řádu. Vláda chtěla v roce 2018 mezi tyto země zařadit Alžírsko, Tunisko, Maroko a Gruzii, ale chybí jí souhlas Spolkové rady, kde mají Zelení díky účasti v devíti zemských vládách blokační většinu. Na podzim loňského roku našla vláda cestu, jak omezit kritiku své nečinnosti v  otázce zneužívání azylu (a  tím nepřímé podpory pašeráků lidí), a zároveň vyhovět neustálým výzvám podnikatelských svazů po imigraci statisíců lidí ročně, bez níž by údajně německý průmysl zahynul na nedostatek pracovních sil. (V únoru 2019 bylo v SRN přibližně 2,4 milionu nezaměstnaných, tj. 5,2 %)

Je to zároveň způsob, jak z nelegální migrace učinit migraci legální, což je jediný problém, který v celé této záležitosti spatřuje kancléřka Merkelová. Podstata návrhu zákona s pracovním názvem „přistěhovalectví odborných pracovních sil“ spočívá v  tom, že odmítnutý uchazeč o  azyl bude moci v Německu zůstat jako uchazeč o zaměstnání, pokud prokáže minimální znalost němčiny a doloží, že má dostatek prostředků na obživu v průběhu hledání zaměstnání. 

Už i vlajkové lodi německé progresivistické žurnalistiky, týdeníku der Spiegel, došla trpělivost s poměry kolem odsunu azylantů; srov. Abschiebung: Ein deutsches Desaster (Odsunování: německá katastrofa). Der Spiegel, č. 10, 2. 3. 2019, s. 12-18. Podstata návrhu zákona s pracovním názvem „přistěhovalectví odborných pracovních sil“ 

Druhou podmínku patrně většina zájemců bez potíží splní za pomoci převaděčů a horlivých stoupenců „vítací kultury“. Jakmile dotyčný sežene zaměstnání, má jako původně nelegální migrant otevřenou cestou do německého sociálního systému a v případě ztráty práce mu vzniká nárok na pobírání podpory (tzv. Hartz-IV).

Za skandální poměry v německém azylovém systému nese nemalou odpovědnost Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF). V  květnu 2018 se provalil skandál na BAMF v  Brémách (každá země má svůj zemský migrační úřad), jehož úředníci udělili azyl asi 1200 osobám neoprávněně. Při vyšetřování se ukázalo, že důvody byly finanční, resp. korupční i ideologické; někteří pracovníci totiž kladli svou vítací horlivost výše než zákon. Ministr vnitra Seehofer nařídil přešetřit postup všech úřadů pro migraci, propustil několik úředníků včetně vedoucí Spolkového úřadu pro migraci, ale pokud se nezmění azylový zákon a celková promigrační atmosféra v SRN (zastánci masové migrace jsou setrvale nejen šéfové velkých firem, ale i církve a odbory!), je otázkou času, kdy budou na úřadech BAMF odhaleni další profesionální vítači.

S důsledky pomýlené německé migrační politiky se nepotýkají politici ani vysocí úředníci, kteří jsou za ni odpovědni, ale řadoví občané.

Junge Freiheit, 12. 10. 2018, s. 2. Obecně k právním poměrům v oblasti azylu a migraci srov. Vosgerau, Ulrich: Herrschaft des Unrechts [Vláda bezpráví]: Asylkrise, die Krise des Verfassungsstaates und die Rolle der Medien. Berlin 2018.

Od roku 2016 nemine téměř týden bez vážného zranění, znásilnění či usmrcení spáchaného migrantem na Němcích, či jiných migrantech. Za rok 2018 nejsou dosud oficiální čísla známá, ale dá se očekávat, že nebudou nižší než v roce 2017, kdy se každý den stalo více než 100 Němců obětí trestné činnosti ze strany migrantů.

V tom ovšem nejsou zahrnuti migranti s německým pasem. Němci si tak zvykají na výjimečný stav ve sféře bezpečnosti jako na něco samozřejmého. Stejně jako už si zřejmě zvykli na orwellovské vládní tlampače s jejich hlásáním úspěšné integrační politiky. Tak jako dříve bude establishment dělat vše, aby před obyvatelstvem vysokou míru kriminalitu migrantů, zejména černochů a muslimů, zaretušoval – nejrůznějšími triky v policejních statistikách, ale hlavně mediálním zamlčováníma bagatelizací. Pokud nelze zločin jako např.vraždu utajit, politici a média vyrukují s  osvědčeným modelem: odsoudí jej, ale jedním dechem vydají varování před paušálním obviňováním „uprchlíků“, před „nepřátelstvím k cizincům“ a politickou instrumentalizací oběti ze strany pravicových extremistů a AfD.

Na většinu Němců zejména v západních spolkových zemích tyto metody stále spolehlivě účinkují. Dne 26. 8. 2018 ubodal v Saské Kamenici při hádce uchazeč o azyl německého občana Daniela H. Během několika hodin vyšlo do ulic několik tisíc lidí, aby vyjádřili své rozhořčení nad násilím migrantů, ale zejména nad katastrofální migrační politikou elit v čele s Merkelovou. 

https://www.wochenblick.at/schock-statistik-rund-39-000-deutsche- -wurden-2017-opfer-von-migranten-kriminalita; Z  mnoha statí ke konkrétním případům násilí srov. např. Cicero, 23. 8. 2018 - https://www. cicero.de/innenpolitik/fluechtlinge-rechtsstaat-gewalt-asyl-katarina-barley-offenburg-mord-plauen-polizei/plus

Na organizaci se podíleli předáci protimigrantské Pegidy a místních členů AfD, což poskytlo médiím příležitost k zavržení všech demonstrantů jako pravičáckých šiřitelů nenávisti a difamaci celého Saska jako hnědého fleku na mapě pokrokového Německa. Merkelová využila několika nejasných videozáběrů, které na internet pověsila Antifa, aby odsoudila údajný hon na migranty v Saské Kamenici. Tuto nehoráznou lež, vyhrocenou nakonec až do podoby pogromu na migranty, po ní pak přičinlivě několik týdnů papouškovala média. Když o autenticitě videa vyjádřil pochybnosti předseda Úřadu na ochranu ústavy Hans Georg Maaβen, přišel o zaměstnání. Několikatýdenní demonstrace tábora odpůrců i příznivců migrace skončily mohutným „antifašistickým“ koncertem v Saské Kamenici, na který se sjeli pokrokáři z celého Německa. Znovu se tak ukázalo, že mobilizační potenciál progresivistické levice mnohonásobně převyšuje síly a možnosti jejích protivníků.

Demografická prognóza předpovídá urychlení islamizace a afrikanizace Německa.

Podíl migrantů na dětech do 10 let již přesahuje jednu třetinu a bude se rychle zvětšovat. Hospodářské a  sociální důsledky vzrůstu islámu ve své knize Feindliche Übernahme (Nepřátelské převzetí, 2018) detailně analyzuje Thilo Sarrazin. Z paralelních společností ve velkých městech se budou postupně stávat společnosti dominantní, k Frankfurtu nad Mohanem se přiřadí další velká centra, v  nichž bude žít více než 50 % obyvatel s tzv. migračním pozadím.

V souvislosti s  tím roste sebevědomí zejména muslimské populace, z níž se za mohutné podpory progresivistických elit rekrutují stále agresivněji protiněmecké elementy. Publicistka Fatma Aydemir vydala nedávno nenávistí k  Němcům překypující knihu „(Vaše) vlast je (naše) noční můra“.

Zatímco domnělá či skutečná nenávist k migrantům a cizincům se stala ideozločinem, nenávist vůči Němcům je pro progresivistické „německé“ elity vítaným příspěvkem do pokladnice humanity a pokroku. Drobná vítězství zdravého rozumu, jako např. odmítnutí výstavby mešity ve švábské obci Kaufbeuren na základě lidového hlasování v červenci 2018, nemohou na celkovém trendu odumírání demografického, kulturního a náboženského fundusu Německa nic změnit.

Opačným směrem ostatně působí desítky vlivných promigrantských a  proislámských aktivit.

Jednou z  nejnovějších je „Most přes moře – budujte bezpečné přístavy“ (Seebrücke – schafft sichere Häfen), do níž se od léta 2018 zapojilo již skoro padesát vesměs velkých německých měst v čele s Berlínem, které hodlají přijímat migranty vylovené ve Středozemním moři. Platná evropská či německá azylová legislativa jejich volené orgány, z velké většiny ovládané sociální demokracií, absolutně nezajímá, protože u nich rozhoduje fanatická touha co nejrychleji zaplavit Německo černochy a muslimy.

Tečku za migrační problematikou v SRN v loňském roce učinila A. Merkelová 11. prosince podpisem tzv. migračního paktu v marockém Marrákeši. Pakt je dílem OSN, která v něm masovou migraci označuje za nevyhnutelný a pozitivní jev a zdroj hospodářského blahobytu.

Text mlčí o negativních důsledcích migrace a nabádá cílové, tj. zejména evropské země, aby všemožně posilovaly v  obyvatelstvu pozitivní postoj k  tomuto jevu – mj. omezováním svobody projevu těch, kteří šíří nedůvěru k migrantům, vymýváním mozků školáků a studentů pod heslem „Respekt k mnohosti“ apod. Spolková vláda ani na vteřinu nezapochybovala o blahodárnosti tohoto protidemokratic kého a  protiliberálního manifestu globálních elit, k  němuž se odmítly připojit USA, Austrálie, Švýcarsko, Rakousko a většina středovýchodoevropských států, a nejraději by touto údajně „nezávaznou“ dohodou „nezatěžovala“ Spolkový sněm. AfD si nicméně rozpravu o  paktu vynutila, dosáhla ovšem pouze toho, že její poslanci si z  úst druhořadých poslanců vládních frakcí museli vyslechnout další sérii obvinění z rasismu a dokonce antisemitismu.

Merkelové podpis migračního paktu se stal logickým pokračováním její katastrofální migrační politiky, započaté na podzim 2015. Merkelové podpis migračního paktu se stal logickým pokračováním její katastrofální migrační politiky započaté na podzim 2015.

Od feminismu k genderismu

Vedle migrace je další kritickou oblastí dnešní německé politiky feminismus a  genderová ideologie.

Vládní prohlášení z  března 2018 obsahuje kapitolu „Rovnoprávnost [Gleichberechtigung] žen a mužů“, v  jejíž první větě se bez jakéhokoli vysvětlení přechází k  „rovnému postavení“ (Gleichstellung). Nejde tedy o žádnou rovnoprávnost, nýbrž o  rovnost, jejíž absolutistické pojetí se stalo jedním z  typických rysů merkelovského Německa. Jeho důsledkem je dalekosáhlé popírání rovných práv mužů, kteří se v zoufalé bezmoci stále více uchylují k soudním stížnostem. Jelikož ženy, tvrdí se dále v programovém prohlášení, jsou navzdory již existující legislativě nadále podreprezentovány na vedoucích místech v soukromé sféře, vláda se zaměří na podniky s nedostatečným počtem manažerek. Dále si kabinet uložil závazek do roku 2025 docílit „rovného podílu“ obou pohlaví na vedoucích pozicích ve veřejné správě a hodlá prozkoumat, do kterých dalších oblastí veřejného života rozšířit platnost rovnostářské legislativy. „Se sexismem se setkáváme denně a všude“, konstatuje se dále v  programovém prohlášení. Je třeba proti němu bojovat všemi prostředky, stejně jako proti násilí na ženách a dětech.

Sexistický blud (tzv. sexismus není nic jiného než kriminalizace mužů za to, že se k  ženám chovají jako muži), patrně finální stadium intelektuální degenerace Západu, tedy německá vláda v souladu s tzv. Istanbulskou úmluvou Rady Evropy prohlašuje za celospolečenský problém. „Sexismu“ je vyhlášena válka, jejíž součástí je tzv. senzibilizace samozřejmě především mužské části populace. V žádné politické straně s výjimkou AfD se proti tomuto faktickému vyhlášení války mužům nikdo neozval. Mužští příslušníci německých elit zřejmě skutečně uvěřili, že po „staleté diskriminaci“ žen nyní přichází zasloužená odplata, kterou musí se sklopenou hlavou pokorně přijmout. A tak se bojovné sociálně demokratické ministryně rozhodly přitlačit na pilu a v listopadu 2018 využily zveřejněné statistiky Spolkového kriminálního úřadu (BKA) o  tzv. domácím násilí k dalšímu ataku proti mužským „násilníkům“ a proti rodině. Podle BKA došlo za uplynulý rok ke 140  000 případů násilí v rodině, přičemž každý den se někde v Německu pokusil muž svou partnerku zabít a každý třetí den se mu to podařilo. BKA nesdělil, kolik procent připadá na migrantské a  cizinecké rodiny (zejména arabské, kde běžně dochází k tzv. vraždám „ze cti“), neboť to by byl rasismus.

Spolková ministryně pro rodinu F. Giffeyová (SPD) prohlásila uvedená čísla za „šokující“ a dodala, že pro mnoho žen je domov nebezpečné místo. Tento neuvěřitelný výrok je návodem k dalšímu honu na mužské „násilníky“ a k dalšímu oslabení rodinného soukromí formou  zvýšené „ochrany“ žen.

https://www.cdu.de/koalitionsvertrag-2018 Mužští příslušníci německých elit zřejmě skutečně uvěřili, že po „staleté diskriminaci“ žen nyní přichází zasloužená odplata, kterou musí se sklopenou hlavou pokorně přijmout. 20 21 Německo 2018: další úbytek svobody Aleš Valenta

 A novým dokladem toho, že fanatičtí němečtí progresivisté obojího pohlaví to myslí s nastolením utopické společnosti bez násilí smrtelně vážně.

Vzhledem k  rozsahu a  agresivitě německého feminismu je překvapující, že kvóty pro ženy na kandidátkách se staly tématem teprve v loňském roce. Podnětem se stal pokles podílu poslankyň Bundestagu po volbách v roce 2017 na 31 % v důsledku nástupu „protiženské“ a „homofobní“ AfD. Korouhevnicí nového kola „dívčí války“ v SRN se stala ministryně spravedlnosti K. Barleyová (SPD), která získala koncem roku 2018 v otázce kvót ve straně většinovou podporu. Samozřejmostí je souhlas Levice a  Zelených, kteří jsou zatím jedinou stranou, jejíž stanovy nařizují důslednou paritu, v praxi však převahu žen. Ve straně, která má 39 %  členek, je 59 %  poslankyň Bundestagu a i v orgánech strany mají ženy převahu; z dvojčlenného vedení Zelených musí být jedna žena. (Totéž platí u Levice.) V CDU se názory různí, ale o souhlasném postoji mocné ženské lobby v čele s Merkelovou a Kramp-Karrenbauerovou není pochyb.

O  děsivém úpadku mužské politiky, resp. politiky jako takové v SRN svědčí nejen skutečnost, že proti kvótám mimo řady AfD nikdo neprotestuje. Zvlášť bizarní je postoj údajně liberální FDP. Její „muži“ včetně předsedy Chr. Lindnera projevují v poslední době svou otevřenost vůči kvótám, zatímco členky FPD je odmítají! Ministryně Barleyová označila 31%  podíl poslankyň Bundestagu, jenž zhruba koresponduje s  úhrnným zastoupením žen v parlamentních stranách, za „ostudný“. Tato ostuda se má nyní změnit porušením ústavy, která v  čl. 38 zakotvuje „rovné a svobodné“ volební právo. 

Zeitonline, 12. 11. 2018. Zelenání FDP v kulturních a společenských otázkách dokládá i jejich návrh tzv. „občanské smlouvy“, jež má nahradit „manželství pro všechny“ (tj. povolující sňatky homosexuálům) a v jejímž zdůvodnění FDP používá slovník, který je k nerozeznání od ideologického newspeaku Zelených.

Porušení ústavy je ovšem pro ministryni spravedlnosti v  ultraprogresivistickém Německu nicotné ve srovnání se svatým bojem za absolutní rovnost. Prohlásit, že se v první řadě jedná o privilegia jisté úzké skupiny mocichtivých žen, znamená vystavit se v lepším případě obvinění z misogynství, v horším z nacismu. První spolkovou zemí, která uzákonila rovný podíl střídavě uvedených mužů a žen na kandidátkách do zemského sněmu, se stalo v  lednu 2019 Braniborsko ovládané koalicí SPD a Levice. Proti se vyslovily CDU a AfD. Strana, která se nepodrobí, nemá být k volbám připuštěna. Rudo-rudo-zelená koalice Berlína již oznámila, že se k této iniciativě připojí a lze očekávat, že nebude poslední.

Rozkvět prožívá v Německu rovněž nejkrajnější výhonek feminismu – genderová ideologie.

Na vysokých školách existuje téměř dvěstě genderových profesur, obsazených z  velké části lesbičkami, které jsou masivně finančně podporovány spolkovou i zemskými vládami. Pouze v Sársku a Sasku nejsou zatím univerzity tímto šílenstvím postiženy. Kvůli zdání objektivity jsou do genderového univerzitního provozu vtahováni i muži, ve feministickém žargonu nazývaní „pudlíci“.  

Srov. Junge Freiheit, 25. 1. 2019, č. 5, s. 1. 16 Iniciátoři změny volebního zákona se odvolávají na čl. 3 spolkové ústavy, v němž je zakotvena „rovnoprávnost mužů a žen“. Z  toho je patrné, že progresivisté úspěšně a v podstatě bez odporu falšují elementární právně- -politické pojmy, což znemožňuje jakoukoli relevantní diskusi.  Srov. Junge Freiheit, 15. 2. 2019, č. 8, s. 2. Vzhledem k rozsahu a agresivitě německého feminismu je překvapující, že kvóty pro ženy na kandidátkách se staly tématem teprve v loňském roce. Podnětem se stal pokles podílu poslankyň Bundestagu po volbách v roce 2017 na 31 % v důsledku nástupu „protiženské“ a „homofobní“ AfD. 22 23 Německo 2018: další úbytek svobody Aleš Valenta

Z genderových kateder se do celé společnosti šíří bludné učení o pohlaví coby kulturním a sociálním konstruktu, nad nímž obyčejní lidé nevěřícně kroutí hlavou, ale které má zjevně stále větší vliv na intelektuální elity na soudech, v politice a v médiích. S propagací genderové ideologie souvisí absurdní boj za práva tzv. třetího pohlaví, resp. tzv. translidí, který je nutným produktem ideologie rozvolňující rozdíly mezi muži a ženami. K nim patří zejména toalety pro třetí pohlaví, zaváděné např. ve veřejných budovách Berlína. Při legalizaci práv sexuálních menšin sehrávají nejdůležitější roli soudy. Německý ústavní soud dospěl v roce 2018 k rozhodnutí, že lidé, kteří se necítí být ani mužem, ani ženou, mají právo zanést do úředních listin charakteristiku „odlišný“. Další sférou genderové „třídní“ války je jazyk, který je odedávna trnem v oku feministek jako údajný produkt „mužské“ kultury a prostor, konzervující mužskou dominanci. I na tomto poli zaznamenaly německé amazonky v uplynulém roce nové úspěchy. Odborná grémia, jako je Spolek pro německý jazyk (Verein Deutsche Sprache) nebo Rada pro německý pravopis (Der Rat für deutsche Rechtsschreibung), sice genderovou destrukci jazyka zatím odmítají, ale univerzitám a městům to nijak nebrání v zavádění „pohlavně neutrálního“ (úředního) jazyka. Na mnoha univerzitách a v mnoha oborech je už dnes nemožné obhájit závěrečnou práci, nerespektující feministickou policií svévolně stanovené principy genderového newspeaku. 

Srov. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. 1. 2019. Autor tohoto kdysi dávno konzervativního deníku ve své opatrnické kritice označuje genderové šílenství za „byrokratický projekt“.

Nejnovějším příkladem Genderwahn (genderového blouznění) jsou německá města Hannover a Augsburg, jež nedávno rozhodla o zavedení úředního jazyka, z  nějž mají být mj. vymýcena maskulina typu „der Fach-mann“ (odborník) nebo slova obsahující složku Mann, muž (např. die Mannschaft, mužstvo). Na obranu německého jazyka před genderovými revolucionáři vzniklo několik petic, které do konce března 2019 podepsaly desítky tisíc osob. Jejich počet by se ale musel zmnohonásobit, aby donutil německé elity k odklonu od jejich umanutého progresivistického tažení za stále větší rovností.

Klimatické náboženství

Feministky a jejich příznivci jsou nadšenými stoupenci boje proti změně klimatu, přičemž je nutno přiznat, že v této otázce je s nimi zajedno většina Němců. Zatímco v záležitostech migrace a  feministicko-genderového šílenství si obyvatelé SRN z velké části zachovávají zdravou skepsi, aniž se jim ovšem výrazněji protiví, v oblasti životního prostředí jde rozum stranou. Dokladem je nezapomenutelná celonárodní fukušimská hysterie z  roku 2011. V  dnešním Německu, stojícím v  přední řadě světových bojovníků za záchranu planety před skleníkovými plyny, se tzv. odpírač (Klimaleugner) musí reálně obávat nebezpečného obvinění z nacismu. Expertní komise doporučila v  lednu 2019 Spolkové vládě přijmout rozhodnutí o tzv. dvacetiletém plánu na ukončení těžby hnědého a černého uhlí do roku 2038. Jelikož provoz atomových elektráren má být ukončen již v roce 2022, znamená to, že dalších několik let (v závislosti na rychlosti zavírání uhelných elektráren a  zvyšování podílu obnovitelných energetických bude Německo produkovat více skleníkových plynů, nikoli méně. A to jen kvůli zelené protiatomové hysterii, které podlehly i  ostatní strany, resp. jejich vůdci, na prvním místě „Klimakanzlerin“ Merkelová. 

https://de.wikipedia.org/wiki/Atomausstieg#2000/2011%E2%80%932022:_%E2%80%9EAlte%E2%80%9C_Bundesl%C3%A4nder_und_wiedervereinigtes_Deutschland Na vysokých školách existuje téměř dvěstě genderových profesur, obsazených z velké části lesbičkami, které jsou masivně finančně podporovány spolkovou i zemskými vládami. 24 25 Německo 2018: další úbytek svobody Aleš Valenta zdrojů)

V  roce 2018, i když pomalejším tempem než dříve, pokračovala výstavba obřích větrníků, které se mají stát v budoucnu hlavním zdrojem energie. V současnosti jich v SRN funguje necelých třicet tisíc. Čím více proudu budou dodávat do přenosové sítě, tím větší bude riziko jejího přetížení. Opačným problémem jsou výpadky dodávek proudu při delším bezvětří, které stále častěji vedou k  lokálním „blackoutům“, o  kterých se ale německá namnoze „zelená“ média příliš nerozepisují.

Nejvíce pozornosti v  oblasti životního prostředí vyvolává v  posledních měsících boj zelenorudých německých elit proti dieselovým a potažmo benzínovým motorům. Na jaře 2019 dospěl tak daleko, že německé automobilky zápas za záchranu typicky německého fenoménu, jímž je dieselový motor, fakticky vzdaly a urychlují přípravu ke kompletnímu přechodu na elektroauta; např. Volkswagen oznámil, že od roku 2026 „přestává vyvíjet modely se spalovacím motorem“. Během roku 2018 vydaly správní soudy na základě stížností mocné lobbistické organizace Deutsche Umwelthilfe (DUH) několik rozhodnutí, opravňujících městské správy uvalit na dieselová auta, stará pouze několik let a splňující evropskou normu E-4, dílčí nebo úplný zákaz vjezdu na své území. Tyto normy, týkající se limitů pro oxidy dusíku, byly v Bruselu, „infiltrovaném zelenými lobbisty“, stanoveny absurdně nízko.

Na česko-německé hranici byly instalovány obří transformátory, jež mají zamezit „vpádu“ přebytečného zeleného proudu z Německa do ČR. 21 Rozhovor s Holgerem Douglasem. Echo, 31. 1. 2019, č. 5, s. 25. Ostatní velké automobilky zatím počítají s vývojem po obou liniích.

Měřící stanice jsou navíc často záměrně umístěny tak, aby naměřily maximální hodnoty polétavého prachu obsahujícího oxidy dusíku. Detailně jsou tyto podvody a podvůdky popsány v knize německého experta Holgera Douglase. Tažení proti naftovým a benzínovým motorům se odehrává v totálně zeleně zideologizovaném prostředí, jaké je mimo SRN těžko představitelné a v němž si šéfové automobilek notují se Zelenými. Nejhůře se majitelům dieselů dýchá pochopitelně ve městech, ovládaných Zelenými, jako je Stuttgart, paradoxně sídlo dvou velkých automobilek Porsche a  Daimler. Zatímco ve většině ostatních velkých německých měst se zákazy vjezdu vztahují zpravidla na několik ulic či městských částí.

Stuttgart zakázal od 1. 1. 2019 na celém svém území provoz dieselů s Euronormou 4 a starší, pokud jsou řízeny přespolními řidiči; na obyvatele města se zákaz vztahuje od 1. dubna. Proti zákazu se konalo několik demonstrací s maximálně tisícovkou účastníků a za účasti politiků a stoupenců AfD, což ale nepoliticky vystupující organizátoři viděli neradi. Proběhly s perfektní německou organizací tak, aby ani v nejmenším nenarušily dopravu; nebetyčný rozdíl oproti agresivitě demonstrací francouzských Žlutých vest, resp. jejich účinnosti, je nepřehlédnutelný. Od demonstrací se distancovaly odbory, ostatní politické strany a dokonce i mocný ADAC (Všeobecný německý klub automobilistů)! Omezování individuální mobility a  hmotné poškozování stovek tisíc majitelů dieselů (cena starších dieselů samozřejmě prudce klesla) vedlo k ostrým střetům ve vládě a zemském sněmu ve Stuttgartu mezi vládnoucími Zelenými a jejich koaličním partnerem CDU. Z  řad křesťanských demokratů padala ostrá slova o ekostalinismu a spekulovalo se o možné koalici s SPD a FDP. Horké hlavy v CDU pomohl zchladit průzkum z února 2019, svědčící o rekordně vysoké podpoře Zelených. Lze proto očekávat, že CDU ustoupí a dojde k obnovení koaliční shody, přičemž zkušenost s německou politikou posledních padesáti let praví, že k obnově narušeného konsensu dochází zpravidla politicky vlevo od jeho původního postavení.

Podle H. Douglase prohlásil eurokomisař, že prachové části, k nimž patří NO2 , mají v Evropě na svědomí ročně 400 000 předčasných úmrtí. To je jeden z mnoha nehorázných bludů, na kterých je založena strategie EU; jak říká Douglas, v Bruselu se nepracuje s  fakty, ale s modely. A dodává pozoruhodnou věc, která by patrně před autocenzurou německých novinářů neprošla: většinu příslušných epidemiologických studií dělaly ženy, které neumějí pořádně měřit, a tak raději pracují s domněnkami. 

Holger Douglas: Die Diesellüge: die Hetzjagd auf ihr Auto und wie sie sich wehren (Dieselová lež: štvanice na Vaše auto a jak se proti ní bránit), 2018. Rozhovor s Holgerem Douglasem. Echo, 31. 1. 2019, č. 5, s. 23. 25 První zákaz zavedl v červnu 2018 Hamburk. V průběhu následujícího roku se připojily, resp. připojí Berlín, Bonn, Darmstadt, Essen, Frankfurt, Gelsenkirchen, Kolín nad Rýnem a Mohuč. Srov. Junge Freiheit, 25. ledna 2019, č. 5, s. 7. 26 Tamtéž. V roce 2018, i když pomalejším tempem než dříve, pokračovala výstavba obřích větrníků, které se mají stát v budoucnu hlavním zdrojem energie. V současnosti jich v SRN funguje necelých třicet tisíc. 26 27 Německo 2018: další úbytek svobody Aleš Valenta

Boj proti pravici

Všemi zmíněnými tématy se jako červená nit táhne „boj proti pravici“, který je podle Very Lengsfeldové nezpochybnitelným základem německé politiky; dodejme, že podobně nezpochybnitelným jako byl v komunistických státech boj proti imperialismu. Boj proti pravici čerpá energii z „hypermorálky“ (Alexandr Grau), která pramení v bezedné studnici nacistického komplexu a je signifikantním a jinam nepřenositelným prvkem německé společenské reality.

Několik transparentů s nápisem CDU na první demonstraci se už na dalších akcích neukázalo; vedení strany, která v Bádensku-Württembersku vládne jako slabší partner se Zelenými, zjevně usoudilo, že bránit v  „zeleném“ Stuttgartu svobodu automobility je bojem na ztracené vartě.

28 Frankfurter Allgemeine Zeitung, 20. 2. 2019. 29 Junge Freiheit, 16. 2. 2019, č. 9. Podle autorky ke zintenzivnění boje proti pravici přispěla po sjednocení Německa zkompromitovaná východoněmecká SED (dnes Levice), kterou toto heslo fakticky zachránilo před politickou smrtí.

Politiku je přitom třeba chápat široce, protože v Německu jsou enormně zpolitizovány veškeré veřejné aktivity. V  dnešní praxi to znamená především povinnost neustále se vymezovat proti AfD, která se stala persofinikací pravicového ohrožení.

Uveďme dva příklady z  oblasti ekonomiky a kultury:

Na dotaz, jaké vidí největší možné budoucí problémy německého hospodářství, nereagovali šéf Siemensu a členka předsednictva Volkswagenu poukazem na brexit, vysokou minimální mzdu či zpomalení čínského růstu, ale na – posilování AfD. Hlavní městské divadlo v Drážďanech uvedlo v loňském roce premiéru hru „Modrý zázrak“ (Das blaue Wunder), v níž je divák konfrontován s  obrazem Německa pod vládou AfD. V jedné z klíčových scén se na jevišti objeví osvětimský lékař Mengele, aby poradil politikům Alternativy, jak provést sterilizaci migrantů… Lidé od divadla a filmu patří odedávna na Západě k pokrokové avantgardě i mezi ostatními umělci, což se v SRN projevilo nadšenou podporou vládní migrační politiky v letech 2015–2016. Navzdory neřešitelným problémům s migranty zůstává „pestrá společnost“ i dnes jejich ideálem. 

Dne 13. 10. demonstrovalo v Berlíně 150 000 lidí proti údajnému pravicovému posunu (Rechtsruck) ve společnosti a za neomezené přistěhovalectví. Pro srovnání: v květnu se v Berlíně na demonstraci proti Merkelové sešlo 5000 občanů. Boj proti pravici čerpá energii z „hypermorálky“ (Alexandr Grau), která pramení v bezedné studnici nacistického komplexu a je signifikantním a jinam nepřenositelným prvkem německé společenské reality podporující multikulturalismus a otevřené hranice Německa pro všechny.

Před několika lety přestala pod tlakem SPD platit tzv. klauzule o extremismu, kterou v podobě slibu věrnosti ústavě musely podepsat všechny organizace, které se ucházejí o veřejné peníze pro boj proti pravicovému extremismu. Byla to alespoň dílčí pojistka proti financování krajně levicové Antify, neoficiálně propojené s  SPD. Loňský návrh AfD na obnovení klauzule stranický kartel jako jeden muž odmítl, a to i přesto, že Antifa někdy útočí i  na unijní strany.

Dalším dokladem jednostranného nasměrování německého politického systému proti (krajní) pravici je rozhodnutí nového ředitele Úřadu pro ochranu ústavy Thomase Haldewanga najmout 500 nových zaměstnanců pro boj s pravicovým extremismem. V roce 2018 se nadále zužoval již tak nevelký prostor pro svobodnou politickou diskusi v Německu, tj. takovou, které by se mohli jako rovnoprávní partneři účastnit zástupci pravice, resp. AfD, tedy jediné opoziční strany zastoupené v parlamentu. Ale otevřená diskuse se do elitami donekonečna omílané „mnohosti“ zjevně nevejde. Všudypřítomným bojem proti pravici zhysterizovaná atmosféra způsobuje, že pozvat k přednášce či diskusi na univerzitě kritika německého politického kartelu znamená nést doslova a do písmene kůži na trh.

V říjnu 2018 dohodl profesor filozofie Dieter Schönecker z univerzity Siegen s kritikem německé migrační politiky Thilo Sarrazinem a kulturněpolitickým mluvčím frakce AfD v Bundestagu Markem Jongenem jejich účast na semináři o svobodě slova. Od akce se vzápětí ostře distancovali rektor i děkan filozofické fakulty, Schöneckerovi byly odebrány finanční prostředky na organizaci akce a všech sedm badatelek, které měly na semináři vystoupit, demonstrativně odvolalo svou účast. Seminář se nakonec pod dohledem čtyřiceti policistů uskutečnil, ale Schönecker byl poté měsíce vystaven urážkám, pomluvám a výhrůžkám smrtí.

Výkladní skříň německé kultury, říjnový knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem, který by měl být eldorádem svobodného slova a  konfrontačních diskusí, je už léta provázen ostudným chováním k několika malým nakladatelstvím, které vydávají politicky nekorektní literaturu. V  loňském roce vyvrcholila diskriminace nakladatelství Junge Freiheit zastrčením jeho stánku do kouta na konci třicetimetrové uličky „hanby“, kterou musel každý zájemce projít. Dokonce i  v  mainstreamovém tisku v  této souvislosti zazněl pojem „ghettoizace“. Mathias Mattusek, před lety vyhozený pro nevhodné názory z Frankfurter Allgemeine Zeitung, psal ironicky o „karanténních zónách“, do nichž je nutno uzavřít „pravicová“ nakladatelství, aby se od nich „nakazilo“ co nejmenší množství návštěvníků.

Skutečnost, že Antifa fotografuje odvážlivce, kteří „karanténní zóny“ navštíví a v noci poškozuje výstavní stánky politicky nekorektních nakladatelství, už v dnešním Německu dávno nikoho nepřekvapuje.  Frankurter Allgemeine Zeitung, 22. 2. 2019. S  postupem vedení školy by byl nepochybně spokojen radikálně progresivistický sociolog Wilhelm Heitmeyer, který 6. 2. 2019 v německém rozhlasu plédoval za „intenzivnější vyrovnávání se“ univerzit s pravicovými hnutími.

Srov. https://www. deutschlandfunk.de/rechte-bewegungen-an-hochschulen-universitaeten-nehmen-die.680.de.html?dram:article_id=440346 32 Junge Freiheit, 12. 10. 2018, č. 42, s. 7.

V roce 2018 se nadále zužoval již tak nevelký prostor pro svobodnou politickou diskusi v Německu, tj. takovou, které by se mohli jako rovnoprávní partneři účastnit zástupci pravice, resp. AfD, tedy jediné opoziční strany zastoupené v parlamentu. Ale otevřená diskuse se do elitami donekonečna omílané „mnohosti“ zjevně nevejde.

Další běžnou součástí boje proti pravici je propouštění novinářů, televizních redaktorů a  univerzitních profesorů, kteří porušili některá z nespočetných tabu, jimiž je veřejný prostor v  Německu doslova prošpikován.

V  loňském roce drážďanská univerzita odmítla prodloužit pracovní smlouvu svému dlouholetému vyučujícímu prof.  Werneru Patzeltovi, členovi CDU, který se jako jeden z prvních začal zabývat fenoménem „Pegida“, tedy protimigrantským hnutím založeným v  Drážďanech. Postupoval však přitom bezpředsudečně a se stejnou objektivitou psal a diskutoval o AfD. Když pak začal publikovat v kritickém týdeníku Junge Freiheit, míra trpělivosti strážců politické korektnosti byla dovršena a Patzelt byl z univerzity „odejit“.

Někteří vyučující se kvůli svým názorům dostávají do konfliktů se studenty, namnoze mimoevropského původu, kteří nemají ponětí o smyslu a poslání univerzity. Poslední obětí se stal orientalista „Svobodné“ univerzity Berlín Ludger Schiffler, kterého několik studentů obvinilo z nenávisti k islámu, což vyděšenému vedení školy stačilo, aby ho okamžitě vyhodilo.

K bohaté paletě metod boje proti pravici patří také rostoucí odpor západoněmeckého establishmentu proti připomínání komunistické minulosti DDR, resp. srovnávání komunismu a fašismu, což odporuje oficiální (západo)německé tezi o singularitě fašistických, resp. nacionálně socialistických zločinů. Loni na to doplatil ztrátou zaměstnání Hubertus Knabe, bývalý ředitel památníku, zřízeného v bývalém vězení východoněmecké tajné policie Stasi v  Berlíně-Hohenschönhausenu. Kromě absurdního obvinění, že toleroval „sexistické“ chování svého podřízeného, mu bylo přičteno k tíži, že k dějinám DDR přistupoval z pravicového hlediska a ostře kritizoval levicový extremismus v SRN.

 Z pohledu občanů bývalých komunistických 33 Junge Freiheit, 15. 3. 2019, č. 12, s. 3. 34 Junge Freiheit, 22. 2. 2019, č. 9, s. 5 zemí ještě nepochopitelnější stránkou dnešní SRN je velebení Karla Marxe částí západoněmeckých elit. V květnu 2018 odhalilo město Trevír s velkou slávou obří sochu svého „slavného“ rodáka Karla Marxe, dar komunistické Číny. Proti nestoudnému vychvalování původce komunistického totalitarismu, jehož se příznačně účastnil i předseda Evropské komise Juncker, vystoupila v Trevíru pouze místní AfD.

Za největší úspěch masivní dlouhodobé ideologické převýchovy Němců považuji postoj Centrální rady Židů,

která urputně zavírá oči před nárůstem islámského antisemitismu v  SRN a  o  to agresivněji napadá AfD. Progresivistická slepota funkcionářů rady je neuvěřitelná. Pokud jim nestačily zkušenosti Francie, odkud již mnoho let Židé prchají před agresivitou francouzských Arabů, mohl je osvítit pokus izraelského občana, který si v  jedné z  nejznámějších částí Berlína Der Prenzlauer Berg, údajném ráji berlínské otevřenosti, tolerance a světoobčanství, zkusmo nasadil jarmulku a připravil si videokameru. Za malou chvíli jej napadli tři Arabové.Video, které následně zveřejnil, leckomu otevřelo oči, ne však představitelům židovské obce. V lednu vystoupila v bavorském zemském sněmu předsedkyně mnichovské židovské obce Charlotte Knoblochová s projevem, v němž znovu obvinila AfD z  rozdmychávání antisemitismu. 3

Na protestním shromáždění AfD 4. května 2018 vystoupil s  kritickým zhodnocením Marxovy role v dějinách jako hlavní host bývalý český prezident Václav Klaus. Srov. https://www.klaus.cz/clanky/426 36 Der Spiegel, 28. 4. 2018, č. 18, s. 14-20: Krach im Kiez.

V květnu 2018 odhalilo město Trevír s velkou slávou obří sochu svého „slavného“ rodáka Karla Marxe, dar komunistické Číny. Proti nestoudnému vychvalování původce komunistického totalitarismu, jehož se příznačně účastnil i předseda Evropské komise Juncker, vystoupila v Trevíru pouze místní AfD. Přitom to začínají být členové AfD, kteří se ocitají pozvolna v postavení Židů po roce 1933. Spolek Samaritánů je odmítl zařadit do kurzů první pomoci, odbory je vytlačují ze svých řad a je znám i případ waldorfské školy, která se vzepřela proti přijetí dítěte člena Alternativy. V listopadu loňského roku odmítla jistá mnichovská restaurace obsloužit bavorskou poslankyni AfD Ebner-Eschenbachovou. Opravdu to německým Židům nic nepřipomíná?

Politické strany AfD V lednu 2019 se stal brémský poslanec AfD Frank Magnitz předmětem brutálního útoku Antify. Obraz jeho zraněné tváře na internetu donutil poprvé kartelové politiky, aby jej odsoudili, zatímco stovky předcházejících útoků proti osobám a majetku členů AfD přecházeli mlčením. Na permanentní nepřátelské kampani establishmentu proti této straně se ale nic nemění. Jen několik dní po Magnitzově zranění oznámil Úřad pro ochranu ústavy, že podezírá AfD z ohrožení německé ústavy. V hantýrce rozvědky se AfD stala tzv. „zkušebním případem“ (Prüffall), u nějž se bude zkoumat, zda je toto podezření relevantní a zda by neměla být AfD podrobena vlastnímu obávanému dohledu (Beobachtung). Mladá Alternativa (JA-Junge Alternative) a národně orientované křídlo kolem předsedy duryňské zemské organizace Björna Höckea, jejichž příslušníci se údajně opakovaně dopouštějí výroků nepřátelských vůči cizincům nebo ústavě, se staly pro Úřad ještě o  stupeň nebezpečnější strukturou – tzv. podezřelým případem (Verdachtsfall). Podle prezidenta rozvědky Haldewanga existují indicie, že politika AfD jako celku je namířena proti demokratickému ústavnímu pořádku.

Der Spiegel, č. 7, 2019. Postup rozvědky vychází vstříc dlouhodobému požadavku zejména SPD a Zelených, aby byla AfD podrobena dohledu rozvědky. A  rovněž koresponduje s  dávnou spolkovou tradicí zneužívání rozvědky k politickému boji proti nepohodlné pravicové konkurenci. Předseda poslanecké frakce AfD v Bundestagu Alexander Gauland prohlásil, že rozvědka jednala pod politickým a  společenským tlakem. Vlastní obávaný, veřejně vyhlášený dohled rozvědky (Beobachtung), který zatím zničil každé pravicové uskupení, jež mu bylo podrobeno, tedy zatím na AfD uvalen nebyl. Ale již nynější stav vede ke stupňování vnitrostranických třenic a  nepochybně zvýší obavy Němců před vstupem do AfD či jakoukoli její veřejnou podporou. Několik jednotlivců již oznámilo odchod ze strany – např. spolkový poslanec Uwe Kamann, ale především výrazný představitel konzervativního křídla André Poggenburg, bývalý předseda zemské organizace AfD v Sasku-Anhaltsku. Velmi vyhrocená zůstává i po únorovém zemském sjezdu situace v bádensko-württemberské AfD, kde se sice prosadili umírnění, ale členové národně konzervativního křídla si udrželi silné pozice. S ostrým projevem proti radikálům vystoupil ve Stuttgartu předseda AfD Jörg Meuthen....