Jedovaté sliny pana Klesly ^Doporučený

sobota, lis 03 2018
Napsal(a) IVO STREJČEK, Institut Václava Klause

Tisk Email

Vladimír Mečiar a Václav Klaus 13.12.2017 vzpomínali v historických prostorách tehdejšího Parlamentu jak to bylo s rozpadem Československa doopravdy snímek Ivana Haslingerová, časopis Fragmenty

Říci, že komentář pana Klesly v Lidových novinách s názvem „Malý Klaus kritizuje velký den“ (29. 10. 2018) je mimořádně hloupý, by bylo málo. Tento komentář je i výjimečně zlý, a proto není možné na něj nereagovat. Autor vybízí Václava Klause, aby byl „v úctě ke svobodě slova a její ochraně zdrženlivý ... zvláště pokud je odpovědný za rozpad Československa“. Říci, že je Václav Klaus odpovědný za rozpad státního útvaru, který před sto lety vzniknul, chce i v době, kdy si nikdo nic nepamatuje (nebo se tak alespoň tváří), neomluvitelnou schopnost lhát. Budiž tedy znovu připomenuto: Slováci si dlouhodobě svůj vlastní stát přáli, směřovali k němu, každý uzlový okamžik dějin Československé republiky využívali k hledání vlastní cesty k suverenitě. Polistopadový proces, který vyústil ve vznik samostatného Slovenska, Václav Klaus ani nespustil, ani neinicioval, ani nemoderoval. To činili jiní. On celý problém zdědil, a zdědil jej v době, kdy výsledky parlamentních voleb v roce 1992 ve slovenské části republiky jednoznačně prokázaly, že Slováci chtějí samostatnost za každou cenu (což ostatně slovenský parlament vzápětí demonstroval vyhlášením Deklarace SNR o svrchovanosti Slovenské republiky 17. 7. 1992). Říci v tomto kontextu, že je tedy Václav Klaus zodpovědný za rozpad Československa, je obyčejná lež.

Nahlížet na vystoupení prezidenta Zemana a premiéra Babiše ke stoletému výročí vzniku Československa jako na vystoupení, ve kterých „se oba rozhodli odložit obvyklý ostrý politický styl a zachovat se jako státníci“ je možné, protože ani jeden z nich k výročí vzniku republiky nic zásadního či podstatného neřekl. Zeman s Babišem se přidrželi obvyklých frází, pluli na povrchu událostí, předvedli znalost pár jmen a dat z historie, ale nic víc. Ani jeden se nepokusil zamyslet nad dnešní Českou republikou a ani jeden se neodvážil nastínit to, co si myslí o budoucnosti země, v jejímž čele oba stojí. Kdyby tak učinili, nemohli by se vyhnout Evropské unii a sporným výsledkům našeho členství v tomto uskupení potácejícího se od krize ke krizi. Toho se odvažuje Václav Klaus po celá léta a odvážil se toho i při příležitosti státního svátku. Takový přístup ovšem považuje Klesla za „rýpání do Evropské unie, Německa a Francie“. Útočit na Václava Klause z této pozice, to už vyžaduje mimořádnou míru zaslepenosti, neschopnosti rozumět současnému evropskému kontextu – a chtít urazit Václava Klause za každou cenu.

Václav Klaus prý, podle Klesly, „neměl prostě nic říkat“, neboť „éra vlády Václava Klause patří navíc k těm horším obdobím v dějinách naší země“, neboť „z jeho devadesátých let, nezvládnuté transformace hospodářství a dělení státu a trhu jsme se ještě pořádně nevzpamatovali, přinejmenším ekonomicky“.

Na jaké planetě Klesla žije?

Copak jsou jeho zloba a nenávist k Václavu Klausovi tak nekonečné, že polistopadové období mimořádného vzepětí českého národa, výjimečně úspěšnou ekonomickou a společenskou transformaci v prosperující demokratickou a svobodnou společnost, může takto primitivně urážet? A budiž i zdůrazněno, že to je nejen urážka výsledků práce celé politické generace, v jejímž čele Václav Klaus stál, je to elitářské pošklebování se všem pracovitým lidem, kteří svým úsilím pomohli rychle a úspěšně překonat rozvaliny, které tu po komunismu zůstaly. Nebo se nemělo dělat nic? Ať se pan Klesla porozhlédne po našem okolí, ať si dá alespoň elementární práci s porovnáním výsledků ekonomických a společenských přechodů ke svobodné společnosti v okolních státech se stejnou historií. Nebo ať se pak jede podívat třeba na Ukrajinu, dnešního „chráněnce“ EU. Tam se také nic nedělalo.

Ne, proti urážkám pana Klesly a jemu podobných „pamětníků“, kteří umějí kolem sebe plivat pouze jedovaté sliny, je třeba ostře a důrazně protestovat. Pokud Václav Klaus - jako jediný na české politické scéně - využil příležitosti stého výročí vzniku republiky k tomu, aby se nad budoucností naší země zamyslel, pak si musíme připustit, že s pány Klesly už tato země snad ani žádnou budoucnost nemá.

LN sice článek Ivo Strejčka 1. listopadu 2018 opublikovaly. Nicméně to neomlouvá redakci, že tak povrchní článek svědčící o neznalosti věci jeho redaktora vůbec otiskla. Polemizovat se samozřejmě může a mnohdy dokonce musí s kýmkoliv, ale vždy na základě pravdivých a ověřených informací. Obvinění Václava Klause z rozpadu republiky může napsat pouze člověk, který si o věci nic nezjistil. Kdyby se pan redaktor Klesla o věc opravdu zajímal, zjistil by že požadavek na samostatnost státu se stal na základě historického vývoje Slovenska: Poprvé dostali od Rakouska-Uherska slib samostatnosti v roce 1848 za společné tažení po boku jeho vojsk proti Turkům. Po úspěšných bojích nastala ale velmi tvrdá maďarizace. Druhá naděje na samostatnost svitla Slovensku po první světové válce. Zdecimovaná slovenská reprezentace nedokázala být rovnocenným partnerem s Prahou a vznikl Československý stát. Vroce 1968 se otevřely Slovensku potřetí dveře pro osamostatnění. Získali ale jen federální uspořádání.

V roce 1989 tyto národnostní problémy doznívaly a Slováci chtěli počtvrté získat samostatnost. Protože se sami nemohli dohodnout, jak to udělat, zůstávalo jen u proklamací. Vše se ale nečekaně vyhrotilo nikolv jednáním Václava Klause, ale prezidenta Havla, který navrhl používat pro Československo jiný název v Čechách a jiný na Slovensku a nastala takřka komická pomlčková válka. Zásadní důvod pro rozpad státu ale zasadil Havel projevem v USA, v němž vyslovil souhlas se zrušením zbrojní výroby na Slovensku. O práci přišlo ihned 100 000 lidí a v průběhu jednoho roku se ocitlo díky tomu 360 000 lidí bez práce. Nešlo již jen o národnostní spory o samostatný stát, ale o ekonomický problém, který bylo nutné řešit rychle. V roce 1991 byla uskutečněna provokace Havlem postavit Slovensko do role fašistického státu. Tím padla Mečiarova vláda a v roce 1992 krize vrcholila pokusem Havla převzít a vytvořit prezidentskou moc na Slovensku. Před následnými volbami Slováci odmítli nabídku rokování o ústavě pro nedůvěryhodnost Havla a v následných volbách zvítězil opět Mečiar. Přestože u jednání o provokacích nebyl ani on, natož pak Klaus, museli situaci nakonec vyřešit. Podrobně o tom píšeme ve Fragmentech např. v článku MEČIAR A KLAUS PŘINESLI 1. LEDNA 1993 SVÝM STÁTŮM TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ - SVOBODU