Vrcholem jejich počínání je film ateistického komunistického režiséra Jiřího Svobody a scénáristky rovněž bývalé komunistky Evy Kantůrkové, který překročil všechny meze nenávisti ke katolické církvi a stal se podobnou ostudou české kinematografie, jako kdysi Vávrovo Kladivo na čarodějnice. Některými scénami se tento film znemožňuje opravdu neuvěřitelně. Například v něm podle představ pana režiséra falešný papež Jan XXIII. alias Balthasar Cosa uděluje audience nahý ve vaně s biskupskou rukavicí s prstenem na ruce, který mu vyslanci králů musí chodit líbat. I když osobnost tohoto papeže, kterého ostatně koncil odvolal z funkce, nebyla určitě hodna obdivu, audience vždy vypadaly velkolepě v rouchách, aby budil prestiž a moc. Komunističtí tvůrci filmu se ani neobtěžovali zjistit, co učí katolický katechismus o odpustkách. Kdyby se seznámili s tím, co pojem odpustek znamená, nemohli by ve filmu uvést, že odpustky byly nabízeny „za všechny minulé, přítomné i budoucí hříchy a za vysvobození duší z pekla“. Obé by šlo snad ještě ateistovi prominout, neb nezná katechismus, ale nejde již odpustit uvedení přímé nepravdy o tom, že česká delegace na koncilu přemlouvala Husa k odvolání, když právě ona na něj tlačila, aby „zůstal pevný“. Jeho odvolání by totiž pro ni znamenalo veliké nepříjemnosti.

Ať již ale pan režisér Svoboda a další levicoví liberálové kopou prostřednictvím Husa do katolické církve jak mohou, nemohou popřít, že Hus se až do své smrti na hranici cítil být katolickým knězem a v nauce o Boží Trojici, vykupitelské smrti Ježíše, úctě k Panně Marii a světcům zůstal pravověrným katolíkem, který nepodlehl všem Wicliffovým herezím. I přes své výhrady k chování tehdejších kněží má tudíž Hus svým myšlením rozhodně blíž ke katolické církvi než k myšlenkám protestantských reformátorů Lutherovi a Kalvínovi, nemluvě o myšlenkách současných komunistických pohrobků.

A už vůbec tito europeisté nikde nezdůrazňují fakt, že Hus byl českým vlastencem a národovcem, protože to těmto kruhům nezapadá do jejich antinárodnostní europeistické idelogie. Nepodtrhují dokonce ani naprosto světskou věc, kterou udělal, že miloval svou českou řeč natolik, že zvelebil český jazyk odstraněním spřežkového pravopisu.

V čem byl tento hluboce věřící kněz tak nebezpečný právě katolické církvi, jejíž nauku zastával a chtěl ji zvelebit?

Je pravda, že si tento odvážný katolický kněz zaslouží obdiv všech nás za to, že jednal výhradně podle svého svědomí a že myšlenky, o nichž byl vnitřně přesvědčen, hájil doslova s nasazením života. A že za svou pravdu byl ochoten položit dokonce nejcennější věc, svůj vlastní život. Je rovněž pravdou, že právě v jeho době se církev ocitla ve velké krizi tří papežů a koncil v Kostnici svolala právě proto, aby s tím něco udělala a zamezila bojům o moc některých kněží a kardinálů. Je pochopitelné, že tento stav musel čestný katolík Hus kritizovat. Přesto ale musíme přiznat, že ve svém byť mnohdy spravedlivém hněvu na své kolegy kněze zašel tak daleko, že by splnění jeho požadavků přivedlo nejen církev, ale celou zemi do neuvěřitelného chaosu. Tento vzdělaný teoretický intelektuál se díky tomu stal ve svých některých požadavcích na církev naivním bludařem.  

Je totiž neoddiskutovatelné, že se Jan Hus nejméně ve 30 svých prohlášeních rozcházel s katolickou naukou. I jeho přívrženec Jeroným Pražský, který byl rok po něm rovněž v Kostnici upálen, potvrdil, že všechny věci, tak jak je vytýkal kostnický koncil, v Husových spisech skutečně existují. Potvrdil, že není pravda, že Hus byl ve všech bodech pravověrný a věty, za něž je kritizoval koncil, nebyly zlomyslně vytrženy z kontextu, jak se snaží od 60. let minulého století dokázat jeho obdivovatelé v čele s belgickým benediktinem Paulem De Vooghtem. Jeroným Pražský naopak potvrdil, že právě za těmito větami on i Hus stáli a právě za ně byli oba v Kostnici upáleni.  Právě v těchto větách spočívala a spočívá dosud v očích nejen husitů, ale i současných protestantů jeho velikost a pro tehdejší katolickou církev naopak jeho nebezpečí. A to reálné, neboť šlo skutečně o životy duchovních. Husova ostrá kritika vyvolala v posluchačích například takový teror proti knězům věrným arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Hazenburka, že Husem poštvaný dav několik z nich v čele s dominikánem Janem Malíkem upálil na hranici.

O jaké Husovy názory tedy šlo, že vyvolávaly takové vášně?

Především to byl Husův názor, že kněz, který se dopustil těžkého hříchu, uděloval svátosti neoprávněně a tyto se stávaly neplatnými.

Abychom pochopili, co by to znamenalo v tehdejší společnosti, musíme se přenést do tehdejší doby, kdy měla církev i velikou světskou moc. Sňatky měly platnost jen po kněžském požehnání, křty a rodné listy udělovali kněží, pohřbívání v posvěcené půdě na hřbitovech prováděli kněží, kněží udělovali rozhřešení po zpovědích v kostelích... Jakmile by byl kněz obviněn z těžkého hříchu, ztratily by všechny sňatky a rodné listy jím do té doby uzavřené platnost. Děti narozené v neplatném manželství by se staly „parchanty“, lidé by žili mnohdy po celý život v těžkém hříchu. Nastal by prostě ve společnosti obrovský strach a chaos, který by mohl vést až k anarchii neb by si nikdo nikoho nebyl jistý, kdy bude obviněn z neplatných listin a mnozí mocní by ztratili legitimitu svého úřadu. Nešlo tedy jen o hostie, jak si mnozí současní ateisté představují, pod pojmem poskytování svátosti.

Hus by tím popřel legitimitu každé veřejné autority, pokud by žila v těžkém hříchu. Požadoval její veřejné potrestání bičováním na náměstích a všechny úřední listiny, které nesly její podpis prohlásit za neplatné. Pokud by např. generál byl nevěrný své manželce, či se nadmíru opil, vojáci by ho nejen nemuseli, ale dokonce nesměli poslouchat. Totéž tvrdil i o panovnících a víme všichni, že tyto nectnosti Václav IV. měl ve velké míře.

Udělovatelem svátostí je podle Husa pouze Bůh, kněz je pouhým nástrojem k jejímu předání. Svátost udělená knězem ve stavu těžkého hříchu je neplatná.

Kdybychom tento Husův požadavek přenesli do současné doby, téměř všichni naši potentáti, kteří by měli milenku či se opili, což byli ve středověku těžké hříchy, by bičováním zaplnili náměstí, seděli v kriminále či byli upáleni. Neplatil by například ani zákon o konzumaci alkoholu řidiči, protože ho podepsal komunistický ministr vnitra Rudolf Barák a komunistický prezident Antonín Novotný, neboli politici žijící ve stavu těžkého hříchu tím, že se podíleli na krvavých zločinech padesátých let.

Hus sám přijímal pod jednou, přijímání pod obojí propagovali nekompromisně až Husité

Často diskutovanou věcí kolem Husa je Husem požadované přijímání pod obojí. Přitom on sám přijímal až do odjezdu na koncil pod jednou, tento problém ho netrápil a ani ho nevyvolal. Až z Kostnice jako katolický kněz napsal list, v němž schválil přijímání pod obojí. Jeho obdivovatelé husité ale na něm striktně trvali a přijímání pod jednou prohlašovali dokonce za „dílo Antikristovo“. Katolická církev naopak na basilejském koncilu bez problému husitům přijímání podobojí povolila za předpokladu akceptování stanoviska, že Kristus je stejně tak přítomen i ve formě přijímání pod jednou.    

Katolická církev se nemá za co omlouvat 

Kostnický koncil bývá často odsuzován za to, že upálení byl krutý trest obzvláště za pouhé přesvědčení, i když bylo mylné. Díky tomu je voláno po omluvě katolické církve. Katolická církev ale upálení nevymyslela a nemá se proto zač omlouvat. Tento krutý trest byl naopak používán v pohanské Římské říši proti křesťanům a poté ho používali naopak křesťanští římští císařové proti kacířům. Církví naopak zůstal nepoužívaným tento trest pro kacíře do 13. století.

Ke změně došlo teprve v souvislosti s krvavým terorem heretických albigenských sekt. Aby je zničil, zavedl římskoněmecký císař Fridrich II. roku 1223 pro tyto zatvrzelé kacíře trest smrti upálením. Církev to akceptovala s tím, že jde o trest světský, nikoli církevní, jímž je nadále pouhá exkomunikace. Tak tomu bylo i v případě Husově. Jeho upálení bylo dle tehdejších zákonů světským trestem. Církev ho potrestala pouze symbolickým obřadem v katedrále „zbavením tonzury“ a exkomunikací.  Proto se církev nemá zač omlouvat.

Ano, Hus byl upálen, stejně tak Jeroným Pražský, ale i desetitisíce katolíků včetně žen a dětí bylo upáleno husity jen proto, poněvadž se nechtěly vzdát své víry. Středověké zákony byly prostě kruté. A co se stalo před staletími, to nejde posuzovat očima nynější společnosti, která ani mnohonásobným vrahům nedává trest smrti.

Nejen pan režisér Svoboda, ale i většina občanů neví co je odpustek

V úvodu jsem kritizovala pana režiséra Svobodu za to, že neví jako režisér filmu o Husovi, co je tzv. odpustek, protože by nemohl uvést pasáž, že odpustky byly nabízeny „za všechny minulé, přítomné i budoucí hříchy a za vysvobození duší z pekla“. Pokládám proto za nutné uvést věc na pravou míru, protože levicovým politikům se právě zkreslené informace o kupčení s odpustky hodí ideologicky do krámu.

Hus sice kritizoval, a to právem, že poskytnutí informace o konkrétní podobě nabízených odpustků za peníze je nemorální. To však je něco jiného než, že se mohli vykoupit lidé z hříchu. Pouze z trestu za onen hřích, za rozřešení knězem u zpovědi zvané odpustek.

Odpustek tudíž neznamená odpuštění hříchu, ale odpuštění trestů za hříchy. Lidé tehdy věřili, že se mohou vykoupit nejen z trestů, které jim kněz udělí po zpovědi, ale i těch, které za spáchaný hřích musí kajícník vytrpět například nemocemi či jinými těžkostmi, které na něj sešle Bůh. To nehovořím za tresty na věčnosti v očistci. Nejde tedy o odpuštění hříchů jako takových. Hříchy mohou být odpuštěny pouze svátostí pokání a kněžského rozřešení a nejde se z nich vykoupit.

Církev měla a má právo poskytovat rozřešení a přikázat hříšníkovi pokání modlitbou či dobrým skutkem - almužnou, poutí… Neboli církev měla a má právo nabídnout toto rozřešení neboli odpustek jako prostředek odpuštění trestů za spáchané hříchy. Husova kritika kupování odpustků tolik obdivovaná komunisty je proto chápána chybně.

Kněžím se platilo pouze za poskytnutí informace o konkrétní podobě nabízených odpustků.  Neboli hříšník měl právo po zvážení jejich velikosti se z trestů za ně vykoupit. Což Hus právem nazýval „kramaření s odpustky“. Oprávněná byla tedy pouze Husova kritika formy nabízení vykoupení se z odpustků, nikoli však kritika udělování odpustků jako takových.  Pokud chce někdo o odpustcích vůbec hovořit, měl by si nejdříve přečíst, co znamenají.