A nenechte se mýlit tím, že Ladislav Jakl je široké veřejnosti znám spíše jako vysoce postavená politická osobnost - ředitel Politického odboru Hradu a osobní tajemník presidenta Václava Klause, který podobné funkce  nadále zastává v jeho Institutu. Není to ale rozhodně žádná rozdvojená osobnost, žádný Džekyl a Hajd. Je to prostě člověk s jasně vyhraněnými politickými postoji patřící díky tomu již přes dvacet let k nejvýraznějším osobnostem naší politické a novinářské scény, který ale nade vše miluje rock. A to, že i přes své vskutku obrovské pracovní vytížení u známého workoholika prezidenta Klause dokázal udržet v chodu svoji kapelu,  svědčí o tom, že je srdcem opravdu skvělý hudebník. A co víc, hudebník, který si nejen dokázal najít čas na svou kapelu, ale skládat pro ni nové a nové písně.

V současné době hraje kapela v sestavě zkušených a osobitých muzikantů: Eugen Pál Baláž *1967 - guitar, Hadži Hrkal *1957 bass guitar, Ladislav Jakl *1959 - vocal, accoustic guitar, Pavel Jiroušek *1963 - piano, Martin Tvaroh *1969 - drums.

Já sama jsem se poprvé s kapelou Ladislava Jakla setkala v roce 1999 na svérázném křtu jejího alba "Naše hospody" v prostředí pražských houmlesáků na Masarykově nádraží v Praze. Kmotrem alba byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák (podrobně viz článek: "Naše hospody" Ladislava Jakla"). Od té doby jsem viděla mnoho jeho koncertů ve Vagonu, Lucerna baru, Na Folimance, v Modré vopici a mnoha dalších klubech a hospodách. Dokonce jsem absolvovala i ten známý pod Nuselským mostem, kde křtila kapela album "Neskákejte z Nuselského mostu". Jakl to roztočil ale i se stálicí Semaforu Zuzanou Stirskou (Stirská s Jaklem to roztočili). I když byl každý koncert v jiném prostředí, jedno měly společné. Na všech koncertech to vždy Jakl rozjel se svou skupinou naplno jako zuřivý rocker.

Pokud se chce čtenář dozvědět o tom, jak kloubí svou vysokou politickou funkci s funkcí frontmana své odvážné rockové kapely Folimanka Blues pak mu doporučuji knihu Rocker na Hradě, kterou vydal ke svým padesátinám. V knize se dozví nejen o muzice, ženách, přátelích, ale i o tom, kam podle něj směřuje naše země, Evropa i celá lidská civilizace. Zkrátka rozmlouvá o všem, co se v naší zemi za půl století jeho života událo a v čem si vytvořil své postoje. A že jeho politické postoje stojí znát! Nevzpomínám si, že by se někdy vážně zmýlil. Jinak by ho také tak náročný člověk jako Václav Klaus neměl již přes dvacet let vedle sebe jako nejbližšího spolupracovníka. A pokud se týká Jaklovy syrové muziky a nezapomenutelných koncertů, je důležité, že ani po vstupu do vysoké politiky nepřestal být věrný své hudební profesi tvrdého rockera. Ani si neostříhal vlasy a nezačal ze sebe dělat napomádovaného manažera.

A co víc, ke svým vystoupením, k nimž by si mohla jeho Folimanka vybrat supersnobské sály, zůstal stále věrný svým hospodám, a jak sám s úsměvem říká, nejrůznějším špeluňkám: „Hrajeme po nejrůznějších špeluňkách všech koutů Čech, v sídle pražských sanktusáků, tedy v hale Masarykova nádraží, pod Nuselským mostem a dalších neskutečných místech ČR."  

Vzpomínám na jeho, mírně řečeno, nestandardní koncert v Modré vopici. (Ladislav Jakl: "Modrá vopice, dobrá vopice!") Na pozvánce stálo, že vstupné je "něco vkusného, třeba řízek".  Snímek zachycuje jak vstupenky po koncertě všem chutnaly.

Prostě na koncertech Folimanky Blues je vždy obrovské uvolnění a pohoda, kterou už člověk jinde  nezažije. Koncert končí vždy bezvadným mejdanem, muzikanti jsou mezi fanoušky a proto se na akce těší všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi, protože atmosféra koncertů je neskutečně uvolněná a neopakovatelná. 

Takže na závěr připíjím panu Jaklovi na to, aby i v dalším čtvrtstoletí uspořádal se svou Folimankou ještě hodně podobných báječných koncertů a aby zůstal stále svůj! A volám: 

Dejte Šance Folimance!