Jaklova Folimanka Blues oslavila 25 let existence pod heslem: Bigbít musí žít! ^Doporučený

pondělí, čen 25 2018
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY

Tisk Email

Folimanka Bues hraje v sestavě zkušených a osobitých muzikantů: Eugen Pál Baláž *1967 - guitar, Hadži Hrkal *1957 bass guitar, Ladislav Jakl *1959 - vocal, accoustic guitar, Pavel Jiroušek *1963 - piano, Martin Tvaroh *1969 - drums. snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

Folimanka Blues, kapela odvázaného bigbítu a rocku, velkých vášní, velké legrace, ale i bluesových slz, prostě kapela autentických prožitků ze skutečného života, oslavila 20. června 2018 v Malostranské besedě v Praze již čtvrt století své existence. Na jejích textech i příslušných melodiích je okamžitě k poznání, v jaké náladě pro ni její frontman Ladislav Jakl písně skládal, v jakém byl životním rozpoložení. Jsou to písně o životě, o vášni, ale i o beznaději, cynismu, o hospodách, o pivu, o ženských, které ho stejně jako každého mužského těší, ale i trápí. Prostě je v nich vyznání chlapa, který se nestylizuje do umělých póz, ale zpívá a hraje o tom co cítí. Je to zkrátka tvrdý rock a blues s kusem pohnuté čtvrtsetleté historie.

Já sama jsem se poprvé s kapelou Ladislava Jakla setkala v roce 1999 na svérázném křtu jejího alba "Naše hospody" v prostředí pražských houmlesáků na Masarykově nádraží v Praze. Kmotrem alba byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák (podrobně viz článek: "Naše hospody" Ladislava Jakla"). Od té doby jsem viděla mnoho jeho koncertů ve Vagonu, Lucerna baru, Na Folimance, v Modré vopici a mnoha dalších klubech a hospodách. Dokonce jsem absolvovala i ten obrovský pod Nuselským mostem, kde křtila kapela album "Neskákejte z Nuselského mostu". I když byl každý koncert v jiném prostředí, jedno měly společné. Na všech koncertech to vždy Jakl rozjel se svou skupinou naplno jako zuřivý rocker.

Prostory Malostranské besedy očekávají příchod hudebníků kapely

A co víc, ke svým vystoupením, k nimž by si mohla jeho Folimanka Blues vybrat díky jeho postavení supersnobské sály, zůstal stále věrný svým hospodám, a jak sám s úsměvem říká, nejrůznějším špeluňkám: „Hrajeme po nejrůznějších špeluňkách všech koutů Čech, v sídle pražských sanktusáků, tedy v hale Masarykova nádraží, pod Nuselským mostem a dalších neskutečných místech ČR."

Prostě na koncertech Folimanky Blues je vždy obrovské uvolnění a pohoda, kterou už člověk jinde nezažije. Koncert končí vždy bezvadným mejdanem, muzikanti jsou mezi fanoušky a proto se na akce těší všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi. Atmosféra koncertů je neskutečně uvolněná a neopakovatelná. A tak tomu bylo i na výroční oslavě čtvrtstoletí existence Folimanky Blues. Fanynky se o svého Laďu přímo přetahovaly. Fotografie za článkem hovoří za vše.

Kromě zábavy nebylo možné zavzpomínat na zásadní okamžiky v životě kapely.

První velký koncert kapely proběhl na "Rockové účtu" 14. května 1993 ve Velkém sále Dopravních podniků v Praze Holešovicích. Tehdy se 34letý rocker Ladislav Jakl poprvé rozhodl vystoupit společně s kapelami Etal a Hokr. Jako hosté vystoupili Vladimír Mišík a Michal Prokop. Těsně před koncertem přišel mnohaletý Jaklův kytarista Ríša Kříž s nápadem, že by účtování mělo obsahovat i staré Jaklovy hospodské písničky z přelomu 70. a 80. let. Přivedl kolegu z jazzových kapel, ostříleného pianistu všech žánrů Robbyho Černého a s hostujícím bubeníkem Zdeňkem Cimmermanem (původně z Etalu) společně vše zahráli. A protože se to líbilo a když už měli písničky nacvičené, rozhodli se, že je budou hrát i jinde. Zahráli jeden koncertík pod názvem L. J. a Černý kříž a po něm přišel 28. prosinec 1993 koncert v Gagu v Paláci Metro. Dramaturg klubu chtěl vědět, jaký název kapely má napsat na plakáty. Bylo zrovna páteční ráno po Jaklově pravidelném čtvrtku v jeho oblíbené hospodě U Folimanky (dnes zvané Magister Kelley) a jeho napadla naprosto přirozeně Folimanka Blues.

A tak vznikla definitivně Jaklova kapela, která od té doby za 25 let absolvovala přes 500 koncertů po asi osmdesáti místech celé republiky - v Plzni, ve Strakonicích, v Kutné Hoře, ve Vrchlabí, v Ústí nad Labem, v Chebu, v Libverdě, v Brně, v Ostravě, ve Svojetíně, na Povydří, v Kutné Hoře, ve Střelských Hošticích a v Českém Krumlově. Kapela konzertovala i v Rakousku, Polsku, Německu, Slovensku a New Yorku. Do televize pronikla konzertem z brněnské Staré pekárny nebo z velkého benefičního koncertu v Aréně Sazka.

Kapela vydala 4 alba na CD. V roce 1999 vydala album Naše hospody, v roce 2001 Neskákejte z Nuselského mostu, v roce 2004 Kudlanku a v roce 2011 Krajinu po bitvě. Do repertoáru přibývaly nové písničky v podobném nebo ještě tvrdším stylu. Ale pozor. I když Folimanka miluje bigbítový skotačivým kravál, který zvedne na nohy každou správnou hospodu, hraje i dramatické expresívní písně, jaké se poslouchají pozorně i v klubech pro fajnšmekry.

Vždy po pěti letech pořádala Folimanka oslavu k výročí svého vzniku. K pátému výročí kapely v Černém koníčku se tísnilo pětset fandů a fernet tekl proudem, desáté narozeniny v Lucerna Music Baru byly rovněž krásné, ještě větší patnácté v Retro Music Hallu a stejně parádní dvacáté v paláci Akropolis. Nynější oslava v Malostranské besedě se vyvedla neméně skvěle.

Bohužel čtvrt století je dlouhá doba a ani Folimanku neminula umrtí některých členů.

První strašná rána postihla Folimanku na začátku roku 2005, když zemřel na mozkovou mrtvici bubeník Zdeněk Cimmerman. Vůbec nebylo jisté, jestli kapela v sobě najde sílu pokračovat, nakonec se ale zvedla a s bubeníkem Karlem Jenčíkem se mezi své fandy vrátila. V září roku 2009 přišel na post bubeníka Pavel Pečenka z Kutné Hory, po něm za bubny začal řádit Mirek Lahoda z Hořovic, kterého pak vystřídal Martin Tvaroh z Českého Krumlova.

V květnu 2006 odešel hrát nebeské jam-session kytarista Ríša Kříž a v srpnu 2010 vážně onemocněl pianista Robby Černý. Bylo jasné, že mu jde o život a z toho důvodu Folimanka Blues začátkem roku 2011 ve studiu SQS Jiřího Stivína ve Všenorech natočila nové CD. Jeho vydání se ale Robby už nedožil. Kapela se opět zastavila a až koncem roku 2011 se rozhodla vrátit opět na pódia comebackem s novým pianistou Zdeňkem Vlčem a hraním písní z nového CD Krajina po bitvě. V průběhu roku 2012 Vlčeho vystřídal Pavel Beníšek a po něm přišel Pavel Jiroušek.

Tragédiím ale nebyl konec. V prosinci 2012 náhle umřel kytarista Honza Chalupský. I z téhle rány se ale kapela zvedla a na jeho místo přišel Eugen Pál Balász až z daleké slovenské Rožňavy.

V současné době hraje kapela v sestavě zkušených a osobitých muzikantů: Eugen Pál Baláž *1967 - guitar, Hadži Hrkal *1957 bass guitar, Ladislav Jakl *1959 - vocal, accoustic guitar, Pavel Jiroušek *1963 - piano, Martin Tvaroh *1969 - drums.

Na výroční oslavě v Malostranské besedě věnoval všem svým mrtvým kamarádům Ladislav Jakl krásnou píseň

UBEJVÁ NÁS

Ubejvá nás

A co si asi říkají

Když dolů na nás koukají

Na čelo si klepají

Pak se tomu zasmějí

pivo si tam nalejí

bigbít si tam zapějí

V oblacích si lítají

Dobře se tam pomějí

A dalšího zas vítají

A zatím tady dole

Ubejvá nás

I přes tyto smutné ztráty žije kapela dál, protože jak říká její frontman Jakl - bigbít musí žít.!

A také proto, že Zdeněk Cimmerman, Ríša Kříž, Robby Černý a Honza Chalupský určitě shora kontrolujou, jestli se ti dole neflákají.

To, že i přes všechny tyto smutné okamžiky a přes své obrovské pracovní vytížení u prezidenta Václava Klause dokázal Ladislav Jakl kapelu udržet při životě, potvrzuje to, že musí rock milovat nade vše. Že je prostě srdcem hudebník. A co víc, hudebník, který si nejen dokáže najít čas na svou milovanou kapelu, ale dokáže pro ni skládat nové a nové písně.

Podle vlastních slov žil Ladislav Jakl bigbítem už coby batole, neboť jeho tři starší bráchové byli pro něj rovněž nadšeni. První kapelu založil už v 11 letech, aby se jim vyrovnal.

"Nejvíce se mi vsákla do duše vášnivá hudba Led Zeppelina, nespoutaná tvůrčí hravost Franka Zappy a skoro až geologické usazeniny blues černých amerických kytaristů."

O své kapele říká: "Jak stárnu, Folimanka Blues stárně se mnou. Ubývá bezstarostnosti, přibývá drsných emocí, hořkosti, velkých lásek, divokosti i temných zákoutí kdesi uvnitř. Každý prožitek i každý nový muzikamt mě vždycky o kousek posune."