Dne 20. června začalo v Československu „velitelsko-štábní cvičení“ Varšavské smlouvy a přijely i sovětské jednotky. Dorazil poprvé ve funkci i prezident Ludvík Svoboda. Alexandr Dubček a předseda vlády Oldřich Černík se sešli s maršálem Jakubovským a ten ocenil „srdečné přijetí příslušníků sovětské armády na našem území“. Pak byl ovšem problém spřátelené armády z Československa dostat. Dne 17. července vysílala Československá televize tiskovou konferenci generála Prchlíka, který uvedl, že vojáci nechtějí odjet, ač k tomu není žádný důvod. Následovaly podrážděné telefonáty z Moskvy.
Dění v Československu znervóznilo již předtím „spřátelené“ komunistické strany, které daly najevo svou nelibost. Dne 16. července přišel ÚV KSČ dopis podepsaný ve Varšavě představiteli pěti států Varšavské smlouvy ve Varšavě.
Tón dopisu byl jasně výhružný: „Protisocialistické a revizionistické síly špiní veškerou činnost komunistické strany, vedou pomlouvačnou kampaň proti jejím kádrům, diskreditují čestné a straně oddané komunisty.
Tím vznikla situace absolutně nepřijatelná pro socialistickou zemi… Ozývají se hlasy žádající revizi naší společné a koordinované politiky vůči NSR přesto, že západoněmecká vláda neochvějně uskutečňuje kurs nepřátelských zájmů bezpečnosti našich zemí. Pokusy o koketování ze strany úřadů NSR a revanšistů nalézají odezvu ve vedoucích kruzích vaší země.
Celý průběh událostí v posledních měsících ve vaší zemi ukazuje na to, že síly kontrarevoluce, podporované imperialistickými středisky, rozvinuly široký útok proti socialistickému zřízení a nenarazily na odpor strany a lidové moci. Není pochyb o tom, že se do těchto událostí v Československu zapojila centra mezinárodní imperialistické reakce, která podnikají všechno, aby vyhrotila a zkomplikovala situaci, a povzbuzují v tomto směru protisocialistické síly.“
Na konci měsíce pak proběhla schůzka mezi představiteli ČSSR a SSSR. Ve dnech 29.–31. července obě delegace dojely vlaky do Čierné nad Tisou na slovenských hranicích.
Alexandr Dubček píše ve svých pamětech: „Po důkladném zvažování jsem 21. července 1968 zavolal Brežněvovi a navrhl jsem, abychom se sešli v Košicích. Po několika dnech přišel s dost neobvyklým návrhem, aby se obě delegace – celé sovětské politbyro a celé československé předsednictvo – setkaly na železniční stanici v Čierne nad Tisou. Na tento Brežněvův návrh jsem odpověděl, že si nejsem jist, zda bychom našli v takovém malém městě vhodné ubytování. On namítl, že na tom nezáleží, protože přijedou vlastním vlakem. Bože můj, řekl jsem si, oni tam budou tábořit!“
Vzájemné přivítání bylo chladné. Žádná objetí a polibky, objal se jen generál Svoboda s Brežněvem.
Rudé právo líčilo atmosféru idylicky: „Slunce dnes září naplno i na sovětské straně, kde delegace ve svém vlaku nocovala. I z ostatních vagónů vystupují další členové předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Uctivé pozdravení patří presidentu republiky soudruhu Svobodovi, který je v civilním tmavě modrém oblečení… Je to skutečně přátelské setkání starých známých. Ani sebekritičtější pozorovatel nepociťuje nějaké napětí, nervozitu.“
Nervozita byla ovšem značná, především na československé straně.
Jednání probíhala v místním kulturním domě železničářů a realita setkání byla úplně jiná, než se snažilo optimisticky předstírat Rudé právo. Leonid Brežněv byl podrážděn, což bylo zjevné už z jeho počátečního slova: „Podívejte se, soudruzi, kam až to došlo… Štvanice na čestné komunisty, diskreditace strany, útoky na marxismus-leninismus, na proletářský internacionalismus a bratrské přátelství sovětského a československého lidu se provádí před očima ÚV KSČ… Vytvořilo se ovzduší opravdového pogromu a morálního odstřelování kádrů.“
O tehdejším dění nevíme stále všechno. Politici se pak setkávali ve „čtyřkách“, tedy čtyři představitelé z každé strany. Čechoslováci se snažili Sověty přesvědčit, že u nás není žádná kontrarevoluce a druhá strana zase stále chtěla vycházet z varšavského dopisu. Vzájemné nepochopení bylo zjevné. Soudruzi z Kremlu také navrhovali, že by se v ČSSR mohla rozmístit sovětská vojska, což se našim komunistům nelíbilo.
Dubček 31. července jednal sám s Brežněvem, ale o obsahu schůzky není žádný záznam. Brežněv tvrdil, že je nemocen a Dubčeka přivítal ve svém vagonu v posteli v černém pyžamu. Chtěl, aby se jednání delegací účastnili i další členové Varšavské smlouvy.
Na zasedání předsednictva ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS téhož dne pak Brežněv prohlásil: „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“
Každý si mohl domyslet, co se tou „pomocí“ může myslet.
Den poté, 1. srpna, se mluvilo o čtyřech Brežněvových požadavcích. Brežněv chtěl, aby vedení KSČ obnovilo kontrolu nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky, byly zakázány organizace KAN a K 231, nedošlo k obnovení sociální demokracie a byly provedeny kádrové změny. Naši komunisté dobře věděli, že společnost už je tak rozhýbaná, že bude sotva možné ji brzdit. I kdyby chtěli. Situace pro ně musela být zoufalá a hráli o čas do uskutečnění plánovaného sjezdu strany.
Výsledky schůzky nebyly velké. Dubček s Brežněvem dohodl setkání za účasti dalších členů Varšavské smlouvy, ke kterému pak počátkem srpna došlo. Jestli mu dal nějaké neoficiální sliby, nevíme, ale je to velmi pravděpodobné. Tehdy už však Moskva zřejmě usoudila, že intervence bude nakonec nutná. Zbývaly do ní už jen tři týdny.
Právě v této době potřebujeme nezávislá média.
