Co si má počít nebohý pacient (3. část) - při žádosti o sanitku z vyšetření ^Doporučený

úterý, úno 04 2020
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY

Tisk Email

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch je přesvědčený, že největším problémem našeho zdravotnictví není nedostatek financí, ale špatná organizace zdravotní péče. Má pravdu. A to naprostou! Máme světově vybavená zdravotní centra s odborníky, k nimž se špičkové technologie jezdí učit profesoři medicíny od Ameriky po Japonsko, jako je např. kardiologické centrum na Homolce či v IKEMu, Neurochirurgické centrum s gama nožem tamtéž, chirurgické centrum prof. Pafky v Motole, Protonové centrum v Praze, Masarykův onkologický ústav v Brně, Ústav hematologie a krevní transfuze v Praze, urologie ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích... Máme i dobře vybavené krajské a dokonce i některé okresní nemocnice na běžnější typy nemocí. Jenže po dobře provedené operaci v centrech je pacient jednoho dne propuštěn do domácí péče s tím, že se má hlásit u svého odborného nebo praktického lékaře a je objednáván na kontroly do center, kde mu byl zákrok proveden. A zde nastává takřka neřešitelný problém, pokud je pacient odkázaný na sanitku ať již z důvodu, že nemá jako důchodce na drahé taxíky či nechce stále obtěžovat vnoučata, ale především z důvodu imobility. Imobilního pacienta jeden člověk vynést do schodů prostě nemůže.

Mnozí tito pacienti musí přitom jezdit na pravidelná ozařování, na chemoterapie, na kontroly srdečních arytmií a poinfartových stavů, na neurologická vyšetření atd. Mnohahodinová čekání na sanitu po vyšetření v čekárnách nemocnic či poliklinik jsou pro tyto vážně nemocné pacienty opravdu velmi vážným problémem, na které zdravý člověk ani nevzpomene. Mnohdy doslova kolabují. Chce se jim mnohdy zvracet, stoupá jim nebezpečně ze stresu tlak, dusí se v přeplněných čekárnách... Sama jsem kolikrát překvapena, jaké drobnosti z hlediska zdravého člověka jsou pro takové lidi neřešitelné a přitom by stačila jen malá změna v legislativě. Protože se problém týká prakticky všech pacientů po propuštění z nemocnice po vážném zákroku či při vážné diagnóze, zavedli jsme rubriku Co si má počít nebohý pacient, kde se snažíme na ně upozornit. V minulém článku CO SI MÁ POČÍT NEBOHÝ PACIENT (2. ČÁST) - TENTOKRÁT PŘI ŽÁDOSTI O SANITU jsme podrobně diskutovali problém pacienta s nahlášením se u lékařů na poliklinice po propuštění z centra. Dnes se budeme věnovat mnohem horšímu problému, návratu z vyšetření u lékaře ZPĚT domů pro imobilního pacienta.

Návratu imobilních pacientů z vyšetření ZPĚT domů

Obecně to může znít v záplavě morbidních zpráv o stovkách mrtvých vražděných teroristy či novými cizokrajnými viry jako pseudoproblém. Ale pro pacienta je to problém doslova životně důležitý. Proto jsem se rozhodla vše ilustrovat na případu konkrétního pacienta, který nás po přečtení předchozího článku na problém upozornil.

Pokusme si tedy představit člověka, kterému operovali po několikáté srdce, prodělal náhlé srdeční selhání, lehkou mozkovou mrtvici TIA, přerazil si dvakrát obratel L1 při pádu a bydlí v Praze ve druhém patře bez výtahu. Neudýchá ani tři schody nahoru a má velké závratě, v důsledku čehož padá i cestou dolů. Smířil se s tím, že je uvězněný ve svém bytě, ale má povinnost se po operaci hlásit u praktického lékaře a u svého kardiologa na poliklinice, aby jim předal výstupní zprávy z kardiologického centra a oni mu nadále předepisovali léky doporučené tamními operatéry a léčili ho. Pro mobilního člověka úsměvná záležitost. Imobilní pacient potřebuje ale na polikliniku odvézt sanitou s dvoučlennou posádkou a také se z ní vrátit ZPĚT. Taxikář ani partner ho sami nahoru ani dolu nevynesou, jsou potřeba dva sanitáři s nosítky. A zde nastává obrovský problém:

Když zavolá na dispečink sanitek, je mu sděleno, že mohou vyslat sanitu, jen když má na ni vypsaný formulář od lékaře, k němuž má jet. Zpět, že musí vydat lékař provádějící vyšetření a pak, že se teprve může přihlásit na odvoz. A zde pro něj začne doslova horror: I když sežene někoho, kdo zajede k praktikovi i na polikliniku pro dané formuláře na sanitu, ti mu díky nesmyslnému předpisu VZP nesmějí vydat papír na sanitu ZPĚT. O tom, kdo má povinnost vypsat formulář k přepravě sanitkou na plánovanou kontrolu v odborné ambulanci, jsme podrobně psali minule. Příkaz na odvoz z polikliniky po vyšetření mu na základě předpisu VZP sestřičky napíší, ale sanitky vesměs odmítají vzít pacienta zpět, že po čtvrté hodině už neseženou lidi. Zdravý člověk by zřejmě letěl do televize či na ministerstvo a ztropil humbuk, ale pacient, který je již tak dost v těžkém nejen zdravotním, ale především v duševním stavu (ze dne na den se vážení docenti, spisovatelé, slavní sportovci ocitnou jako nikdo - jakýsi nemohoucím nikým v naprosté závislosti na okolí), je naprosto zničený. Nejenže bude uzavřen, pokud se vůbec uzdraví, doživotně v bytě, ale nedostane se ani domu z kontroly u lékařů. Pro mnohé invalidy je to opravdu velice stresující zjištění. Ani manželka či taxikář ho neunesou sami do schodů.

Jak se imobilní pacient dostane z polikliniky domů i když má po vyšetření u odborného lékaře příkaz ke zdravotnímu transportu pro cestu ZPĚT sanitou?

Těžko, přetěžko. Nastane neuvěřitelné smlouvání s dispečinky sanitek, čerpající až hodinový čas sestřičkám na přeplněné poliklinice, o stresu a pocitu viny pacienta, že způsobil takové zdržení nemluvě. Čas, v němž by se mohly v již i tak přeplněné ordinaci věnovat pacientům, se čerpá na zbytečné telefonáty sestřiček do mnoha dispečinků, kde většinou dostávají odpověď, že měl pacient nahlásit tomu, kdo sanitu objednává, oni že tak na rychlo nemohou... On to sice telefonicky hlásil, ale tam dostal odpověď, že až po propuštění může volat o sanitu zpět domů, protože neví, kdy skončí. Prostě naprosto začarovaný kruh. Zejména, je-li pacient pozván na vyšetření v odpoledních hodinách.

Opět ilustruji na případu pacienta pozvaného na polikliniku ve tři hodiny odpoledne. Za čtvrt hodiny byl vyšetřen a dostal papír na převoz sanitou zpět domů. Pro sestřičky to byla sice novinka a divily se, že nebylo praktikem na žádosti o sanitu uvedeno slovo ZPĚT a musejí vyplňovat celý formulář, ale to jsme si již vysvětlili, že to zakázala VZP ve vyhlášce. Na štěstí tento pacient měl sebou povinný doprovod a tak po asi půlhodině daly sestřičky asi deset telefonů tomuto člověku, aby pokračoval na chodbě on, že čekárna praská ve švech a večer na krku. Ten volal na dispečink sanity, která ho přivezla (AM Trans), že má příkaz na návrat domů a volá jak mu říkali okamžitě po vyšetření. Tam mu sdělili, že ale nemají nikoho pro návrat zpět, že to na lístku od praktika nestálo a oni s tím tedy nepočítali. Pak zkusil dispečink Kvatro, které tvrdilo, že nemá vozy, pak Pragomedicu, která pravila, že zajišťuje pouze Prahu 4 neb sídlí v Písnici, pak Samaritány, kteří pravili, že nemají dvouposádku, pak Meditrans, který tvrdíl že do dané polikliniky nejezdí. Blížila se čtvrtá hodina odpolední, čekárna se zaplnila pacienty a dohady běžely dál. Nakonec se podařilo doprovodu pacienta uprosit paní dispečerku firmy Atlas jezdící pouze pro Bulovku, která pravila že se ozve, pokud někoho sežene. Sestřičky i čekárna vydechly úlevou, že se dostanou snad někdy domů. Po chvíli napětí zavolala tato hodná paní, že do hodiny přijedou dva muži se sanitou. Mezitím se pacient z hrůzy, že ho nedostanou domů celý zpocený takřka zhroutil...

Ona péče o pacienta opravdu nekončí jen skvěle provedenými operacemi, ale i po návratu zpět do života. A právě v této přechodné době, než se naučí pacient se svým postižením žít, je každá na pohled maličkost pro něj velice důležitá.

Pan ministr má sice pravdu, když říká, že naše zdravotnictví je schopno zajistit dobrou péči i se současným počtem nemocnic. Jeho příslib, že se chce proto zaměřit především na to, aby se po propuštění z nemocnice pacienti cítili dobře, je ale v praxi nesplnitelný. Věřím, že to myslí upřímně, ale je to mladý zdravý člověk a těžko se při vší snaze může vžít do situace rodiny, kam se vrátí sice skvěle odoperovaný člověk, ale s nevratným postižením v pohybu, či po operaci maligního nádoru, ztrátě zraku, vážnou cukrovkou... Člověk, který je fakticky nadále pacientem, protože musí jezdit na pravidelné kontroly, na ozařování, na chemoterapii a přitom se nemůže vrátit domů bez sanity v důsledku bydlení v n-tém patře domu. Nepomůže ani vlastní auto ani taxi, je potřeba vynést dvěma členy posádky do schodů.

Podle Mgr. Oldřicha Tichého, vedoucího tiskového oddělení a tiskového mluvčího VZP "Příkaz ke zdravotnímu transportu do smluvního zdravotnického zařízení, kde má být pojištěnci poskytnuta zdravotní péče, vyplňuje vždy ten odesílající ošetřující lékař, který poskytnutí zdravotní péče požaduje. U plánovaného kontrolního vyšetření vypisuje příkaz ke zdravotnímu transportu ošetřující lékař zdravotnického zařízení, které o kontrole rozhodlo. Je-li pacient pozván na kontrolu za delší časové období, pak se má pacient obrátit na svého praktického lékaře, který mu příkaz ke zdravotnímu transportu vystaví." Pokud tedy jde o přihlášení se u praktického lékaře a odborného lékaře na poliklinice poprvé po provedeném zákroku v centru, stačilo by, aby při propouštění z centra dostal pacient automaticky požadavek na sanitu k těmto lékařům. A na následné žádosti o sanitu na budoucí kontroly explicitně doplnit do výše citované vyhlášky VZP, že pro imobilní pacienty platí slovo ZPĚT. Ušetřilo by to mnoho nepříjemností se sháněním někoho, kdo by oběhl praktického lékaře a specialisty a vyžebral na nich žádost o sanitu. Ano, vyžebral, protože si člověk připadá jako někdo, kdo obtěžuje s nepatřičnou byrokracií. Namísto radosti z dobře povedené operace pro pacienta nastane zbytečně hned po návratu domů velký problém a stres, nehledě k tomu jak se cítí bezmocní a uvědomují si ihned po návratu svoji doživotní bezmocnost.

Nechci, aby článek vyzněl jako stížnost jen na dispečinky sanitek. Je zřejmě málo lidí i vozů. Vím také, že mnozí pacienti služby zneužívají. Ale pokud jde o závažné kontroly u specialistů, měly by k jejich žádostem dispečinky přihlédnout. A hlavně by někdo z VZP měl navštívit běžný provoz na přetížených poliklinikách nebo v nemocnicích. Pak by zřejmě podobná vyhláška zněla jinak.