Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 1331

Co si má počít nebohý pacient (2. část) - tentokrát při žádosti o sanitu Doporučený

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch je přesvědčený, že největším problémem našeho zdravotnictví není nedostatek financí, ale špatná organizace zdravotní péče. Má pravdu. Máme světově vybavená zdravotní centra s odborníky, k nimž se špičkové technologie jimi zavedené jezdí učit profesoři medicíny od Ameriky po Japonsko jako např. kardiologické centrum na Homolce či v IKEMu, Neurochirurgické centrum s gama nožem tamtéž, chirurgické centrum prof. Pafka v Motole,  Protonové centrum v Praze, Masarykův onkologický ústav v Brně, Ústav hematologie a krevní transfuze v Praze, urologie ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích... Máme i dobře vybavené krajské a dokonce i některé okresní nemocnice. Není tedy problém kvalitní léčby i velmi vážných nemocí. Jenže po dobře provedené operaci v centrech je pacient jednoho dne propuštěn do domácí péče s tím, že se má hlásit u svého odborného nebo praktického lékaře a po několika měsících  je objednán na kontrolu do centra, kde mu byl zákrok proveden. Mnozí dokonce musí jezdit na pravidelná ozařování či na chemoterapie do krajských nemocnic. A tady nastává obrovský problém, pokud je odkázaný na sanitu. Alespoň soudě podle telefonátů do naší redakce.
A jde  o opravdu velmi vážné věci pro některé z nich, na které zdravý člověk ani nevzpomene. Pan ministr  má sice pravdu, když říká, že naše zdravotnictví je schopno zajistit dobrou péči i se současným počtem nemocnic. Jeho příslib, že se chce proto zaměřit především na to, aby se po propuštění z nemocnice pacienti cítili dobře, se zdá být ale stále v praxi nesplnitelný. Přitom se týká prakticky všech pacientů po propuštění z nemocnice po vážném zákroku či při vážné diagnóze. Věřím, že to myslí upřímně, ale je to mladý zdravý člověk a těžko se při vší snaze může vžít do situace rodiny, kam se vrátí sice skvěle odoperovaný člověk, ale s nevratným postižením v pohybu, či po operaci maligního nádoru, ztrátě zraku, vážnou cukrovkou... člověk, který je fakticky nadále pacientem, protože musí jezdit na pravidelné kontroly, na ozařování, na chemoterapii a přitom často nemůže vůbec vyjít ven v důsledku bydlení v n-tém patře domu bez výtahu po zamítnutí schodolezu. Sama jsem kolikrát překvapena, jaké drobnosti z hlediska zdravého člověka jsou pro takové lidi neřešitelné a přitom by stačila jen malá změna v legislativě. Proto jsme zavedli rubriku Co si má počít nebohý pacient, kde se snažíme na ně upozornit.

Dnes se budu věnovat problému SANITA:

Pokusme se představit si člověka, kterému například před 10 dny operovali srdce, bydlí ve druhém patře bez výtahu, neudýchá ani tři schody, má závratě, padá i cestou dolů z nich. Je fakticky uvězněný ve svém bytě se má po operaci hlásit u praktického lékaře na poliklinice, aby mu předal výstupní zprávy z nemocnice a předepsat léky doporučené tamními operatéry. Pro zdravého člověka úsměvná záležitost. Jenže tento imobilní pacient potřebuje na polikliniku odvézt sanitou a také se z ní vrátit. Taxikář ani partner ho sami nahoru ani dolu nevynesou, jsou potřeba dva sanitáři s nosítky. Když zavolá na dispečink sanitek, je mu sděleno, že mohou vyslat sanitu, až když má na ni vypsaný formulář od lékaře, k němuž má jet. A kruh je uzavřen. Nepomůže dokonce, když si sežene někoho, kdo zajede na polikliniku pro daný formulář na sanitu. Tamní praktický lékař ho vrátí s tím, že mu má vydat papír operatér, který ho k němu posílá se zprávou z nemocnice, ten že to odesílá. A okruh je uzavřen.

Zdravý člověk by zřejmě letěl do televize či na ministerstvo a ztropil humbuk, ale pacient, který je již tak dost v těžkém nejen zdravotním, ale především v duševním stavu (ze dne na den se vážení docenti, spisovatelé, slavní sportovci ocitnou jako nikdo - jakýsi nemohoucím nikým  v naprosté závislosti na okolí), je naprosto zničený. Nejenže bude uzavřen, pokud se vůbec uzdraví, doživotně v bytě, ale nedostane se ani na kontroly k lékařům. Pro mnohé invalidy či rodiče invalidních dětí je to opravdu velice stresující zjištění. Ani vlastní auto nepomůže, manželka ho neunese ze schodů a do schodů k němu a v nemocnici mu dají sanitu jen na odvoz domů, nikoli k praktickému lékaři.
 

Co má nebohý pacient dělat? 

Kdo má povinnost vypsat formulář k přepravě sanitkou na plánovanou kontrolu v odborné ambulanci, která je pouze ve vzdáleném městě a naopak? Odborný lékař tvrdí, že doklad na cestu k němu musí vypsat praktický lékař, ten zas, že odborný lékař, který pacienta zve na pravidelnou  kontrolu. Oba přitom uznávají, že na přepravu sanitkou má vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nárok. Oba ale svádějí vše na předpisy vydané pojišťovnami. 

Zeptali jsme se proto na to v největší pojišťovně u nás, VZP. Mgr. Oldřich Tichý, vedoucí tiskového oddělení a tiskový mluvčí VZP nám sdělil:

"Příkaz ke zdravotnímu transportu do smluvního zdravotnického zařízení, kde má být pojištěnci poskytnuta zdravotní péče, vyplňuje vždy ten odesílající ošetřující lékař, který poskytnutí zdravotní péče požaduje. Řádně vyplněný příkaz (tiskopis VZP-34) je nutný pro následné vykázání zdravotního transportu pacienta pojišťovně a pro jeho úhradu. Transport musí být přitom vždy indikován z prokazatelně zdravotních důvodů, nikoli z důvodů sociálních (jako je např. špatné dopravní spojení apod.).

U plánovaného kontrolního vyšetření vypisuje příkaz ke zdravotnímu transportu ošetřující lékař toho smluvního zdravotnického zařízení, které o kontrole rozhodlo. Může ale nastat i situace, kdy tento lékař příkaz z objektivních důvodů nevystaví. Např. pacient je pozván na kontrolu lékařem poskytujícím specializovanou ambulantní zdravotní péči (ambulantním specialistou) až za delší časové období a nelze vyloučit změnu zdravotního stavu a tím i indikace k dopravě. V takovém případě by se pak pacient měl obrátit na svého praktického lékaře, který posoudí jeho aktuální zdravotní stav, a je-li přeprava sanitkou ze zdravotních důvodů indikovaná, vystaví mu příkaz ke zdravotnímu transportu.

Příkaz ke zdravotnímu transportu pro cestu zpět vyplňuje lékař, který zdravotní péči poskytl – je ale povinen zhodnotit, zda je ze zdravotních důvodů indikován transport pacienta i zpátky do místa pobytu.

Pokud se pacient rozhodne místo transportu sanitkou pro dopravu soukromým vozidlempokud ošetřující lékař takovou dopravu předem schválí (vystavením tiskopisu VZP-39), má nárok na náhradu cestovních nákladů. Podmínkou je, že vozidlo řídí jiná osoba, než pacient. Tato podmínka koresponduje s tím, že jde o pacienta, jehož aktuální zdravotní stav neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby a samozřejmě ani neumožňuje řídit soukromé vozidlo."

Zdá se to logické, ale proč se to automaticky neděje, je záhadou. Proč tvrdí u odborného lékaře sestry, že sice požadavek na sanitu po žádosti pacienta vyplní, ale nikdo kromě daného pacienta po nich nic takového nechce a že žádný podobný předpis, o němž ho informoval praktik, že nemůže poskytnout předpis pro návrat zpět, neexistuje. A proč praktika při žádosti o pravidelné vyšetření u odborníka za řekněme půl roku, musí prosit o předpis na sanitu a ten ho přesvědčuje, že si to musí příště s odborníkem vyřídit a ten chirurg v centru musí o sanitu požádat sám, i když jde o žádost třeba až za rok. 

Jde buď o neinformování obou stran o vyhlášce pojišťovny nebo o záměrně hranou neznalost problému, aby nepříjemnou byrokracii a následnou zřejmě nepříjemnou kontrolu pojišťovny podstupoval ten druhý. Pacient je brán jen jako jakési rukojmí pro boj mezi lékaři v nemocnicích a na poliklinikách. A stačilo by přitom, aby ministerstvo vyjádření pojišťovny přikázalo vyvěsit na obou typech pracovišť. Pak by nemohli lékaři pacientům říkat, že nic o předpisech nevědí.

A pokud jde o přihlášení se poprvé po provedeném zákroku v nemocnici u praktického lékaře, bylo by dobré, aby imobilní pacient dostal rovnou s výstupní zprávou z nemocnice  žádost o první sanitu pro návštěvu praktika. Pak již by šlo vše podle výše uvedeného předpisu pojišťovny a ušetřilo by to mnoho stresu již tak dost postiženému pacientovi. To by mělo být ještě doplněno do  výše citované vyhlášky VZP. Ona péče o pacienta nekončí jen skvěle provedenými operacemi, ale i po návratu zpět do života. A právě v této přechodné době než se naučí pacient se svým postižením žít, je každá na pohled maličkost pro něj velice důležitá. 

Číst 6691 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v ZDRAVÍ

Související položky (podle značky)

Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku

 Twitter (X)     Facebook  Linkedin   iDNES   

Nejvíce komentované články

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %