Odpůrce jednotné státní maturity a zastánce naprosté svobody ve školství, liberální politik Petr Mach

Navíc módní trend v médiích, kdy se moderátoři v rozhovorech s umělci chlubí, že matika šla mimo ně a že přesto uspěli, vede k tomu, že si matematikáři na středním stupni stěžují, že například děti nastupující k nim po vyjití ze základní školy vůbec nechápou zlomky. Ale i češtináři na tom nejsou lépe a hubují, že děti nemají po vyjití základní školy často ani základní slovní zásobu, neznají dokonce ani vyjmenovaná slova. A nejhorší na tom je, že pokud se s tím pokusí něco dělat, narazí na tzv. školní vzdělávací program, v němž opakování vyjmenovaných slov na střední škole není a učitel ho proto nesmí zkoušet. Pokud na tom kantor trvá, pozve si rodič budoucího maturanta pana inspektora a ten si to už s neposlušným a velenáročným učitelem vyřídí. A to nehovořím o pozitivní diskriminaci vztahující se na mnohé cizince, kteří jsou ze zákona tři pololetí hájeni, pak ovšem učivo nemají čas dohnat a často o to ani nestojí. Pokud jim učitel nabídne pomoc, zdvořile poděkují a tím to skončí. Chodí do školy jen za účelem získání titulu či maturity a velmi dobře vědí, že se jí vzhledem k výše uvedenému nešťastnému zákonu dočkají.

Ale i u českých studentů není maturita většinou jejich snem, který jim pomůže k tomu, aby se dostali na vysněnou vysokou školu, ale pouhou povinností, kterou dělají na přání rodičů, kteří by nepřenesli přes srdce, aby jejich dítě nestudovalo. Tyto studenti chodí do školy jen za účelem si ji odsedět, aby dostali maturitní vysvědčení. Když je předmět nebaví, nejdou na něj. Nevadí jim dokonce ani to, že nejsou na konci roku klasifikováni. Vědí moc dobře, že udělají zkoušku v náhradním termínu, kdy musí nakonec dostat tu kýženou čtyřku, aby se nerozpadl ročník. Spokojeně pak vše jede dál v dalších ročnících a takoví lajdáci jsou mnohdy hrdiny a vzory v očích poslušnějších spolužáků, zejména spolužaček. Proč by se měl někdo na čtyřku dřít a chodit do školy, když to jde i takhle vesele? A když se najde hrdinný učitel, který chce těmto rádoby studentům šlápnout na paty, postěžují si na České školní inspekci a ta jim dá za pravdu. Je přece chybou učitele, že nezvládá žáky. Zřizovatel, kterému jde o počty žáků aby dosáhl na dotace, si pak na školu došlápne s tím, jak je možné, že nedokáže pan učitel takové žáky integrovat a zvládnout. Ve výroční zprávě vypadá hezky, když se napíše, že 75 % studentů na jejich škole dosáhlo na maturitu a basta. Již tam přece nestojí, jak musela taková střední škola klesnout s požadavky.

Konzervativní politik Václav Klaus mladší, zastánce jednotné státní maturity a názoru, že vzdělání nesmí být jen zábavou, že je to povinnost a práce jako každá jiná, a není proto chybou, že aspoň jednou za život projde dítě testem,  při jehož nastudování pozná, co je povinnost a vůle něco dokázat. 

Maturitní vzdělávání je prostě v módě a je nekriticky protežováno nejen ctižádostivými rodiči, ale i zřizovateli škol.  Že řada těchto středních škol má problém s tím, aby vůbec otevřela ročník, a proto bere i žactvo, které by se dřív nedostalo ani na zedníka, o tom se nemluví. Dokonce je mnoho dříve učňovských oborů uměle zařazováno do maturitních, i když žactvo o to ani nestojí. Krásným příkladem je například učební obor kosmetička, který byl povinně povýšen na obor maturitní. Dívky, které rozhodně nejsou studijními typy, poslouchají na úkor praxe pana učitele mluvit o jakýchsi záhadných zvířátkách, kterým říká kuželosečky, či o zdravovědě na úrovni gymnázia, z něhož půjdou studenti na studium mediciny. Samozřejmě je to nebaví a ve výsledku si z toho nic nepamatují. Horší je ale, že po nástupu do práce neumějí pořádně dělat ani pleťové masky, protože jim na to při maturitní výuce nezbyl čas.

Pikantní na tom všem je, že přestože úroveň výuky u maturitních oborů fakticky klesá, povyk kolem maturit je každoročně takový, jakoby odmaturovat bylo stokrát horší než udělat universitu. Dokonce i kantoři podlehli jakési nepochopitelné panice a chodí na školení ke státním maturitám, přestože učí studenty stále totéž nebo vlastně mnohem méně. Ministerstvo školství namísto řešení opravdových problémů školství na nátlak těchto křiklounů stále něco mění na maturitních testech, aby vyhovovaly potřebám té které neschopné školy. Na každou změnu pak navazují další a další školení, přestože se zkouší pořád to samé. Za každé školení dostane pedagog diplom, podle jejichž počtu se nedůstojně hodnotí jeho kvalita. Jako by nedokázal absolvent vysokoškolského učitelského studia vyzkoušet studenta u maturity bez školení, jako tomu bylo po staletí před tím! Nyní mu bez dosaženého diplomu nedovolí sedět ani u maturit pod záminkou, že se změnil celkový dosažitelný počet bodů za ústní zkoušku či podobným nesmyslem. Nakonec po každoročním mediálním humbuku s tou či onou hloupou studentkou, která nedokázala odmaturovat, odmaturují stejně prakticky všichni, protože je to v zájmu škol a je klid. Horší problém je ale s uplatněním takových podprůměrných absolventů. 

Dá se uzavřít, že na střední školy přichází mnoho studentů se špatnými znalostmi ze základních škol a navíc se špatnými studijními návyky, s nezájmem o studium, ale pouze s touhou dostat titul. S neúctou k učitelům a se znalostí, že v případě středního školství s maturitou se z původně do určité míry výsadních oborů stává záležitost, na kterou mají právo. Že je ze školy nevyhodí, protože by to bylo pro zřizovatele prostě nevýhodné, nedosáhl by pro pokles žáků na dotace EU, případně u soukromých škol na platbu od rodičů. Toto již pak těžko napraví jakákoliv vysoká škola. Základní problém je tedy v celkové koncepci základního vzdělávání, ve vztahu rodičů a školy a hlavně v nesmyslném tlaku EU na děti, aby měly maturitu stůj co stůj.

Podívejme se proto na základní školství podrobněji.

Základní problém začíná již od počátku nástupu prvňáčka do školy. Škola má dnes děti bavit, má přistupovat individuálně ke každému žáku a zohledňovat jeho specifické potřeby. Výuka je až někde daleko vzadu. Přitom je jasné, že každý druhý žák má a i v minulosti měl nějaký specifický problém. Jeden je z rozvedeného manželství, druhý sociálně slabý, třetí dyslektik, čtvrtý pochází z ciziny, pátý má špatnou výslovnost… To nehovořím o módním trendu zařazovat mezi normální žáky děti na hranicích normálnosti, Aspergerova či Touretteova syndromu. Takže někteří při vyučování například periodicky kokrhají… Tím, že byly zrušeny speciální školy, nebyli tito žáci zpracováni odborníky, kteří dokázali řadu těchto projevů eliminovat. Několikahodinová školení z žádného učitele specialistu neudělají, i když samozřejmě dostane certifikát o tom, že je proškolen, jak si s těmito dětmi poradit. Nehledě k tomu, že na speciálních školách učili odborníci, kteří měli k takovým žákům vnitřní vztah a touhu je něco naučit i přes jejich postižení, zatímco učitelé v základních školách většinou mají tyto děti za přítěž, ale bojí se cokoliv říci. Proto v klasifikaci tyto děti nakonec prospějí – pokud by neprospěly a stěžovaly si, došlápne si na školu Česká školní inspekce, neboť přece není možné, že nedokáže škola zvládnout někoho se specifickými vzdělávacími potřebami.

Odmyslím-li si tyto problémy, je hlavní tragédií našich základních škol, že jednotné osnovy, jako tomu bylo již od dob Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku, byly nahrazeny tzv. školními vzdělávacími programy psanými podle jakýchsi rámcových vzdělávacích programů, což je v praxi snůška všeobecných a nicneříkajících nesmyslů. Podle těchto programů je tzv. biflování považováno za překonané, požaduje se interpretace. S matematikou či vyjmenovanými slovy se tak žáci toliko zdvořile seznámí, ale učivo se pak již zpravidla neprocvičuje neb to by bylo biflování. V matematice ani dalších odborných předmětech ale pouhé okecávání problému nestačí. Tam se musí prostě vzorce nabiflovat a hlavně procvičit. Tvůrci těchto programů si neuvědomili, že k tomu, aby mohl kdokoliv něco interpretovat, musí to nejdřív znát a mít tedy jistý rozsah nabiflovaných znalostí. I sebelepší rétor či herec musí nejdřív nabiflovat svou roli. Žák bez procvičených a zažitých znalostí se sice dokáže hádat na jakékoliv téma, ale bez znalosti věci nemá argumenty na přesvědčení protivníka. Ano, uznávám, že chyběla v socialistických školních osnovách výuka rétoriky. Ale tu šlo zařadit jako nový a souhlasím, že důležitý předmět. 

Další velký problém základního školství je, že obecně obrovsky klesla prestiž učitelů. Mnohdy si to sice paní učitelky způsobují samy tím, že mají problémy naučit se cokoliv nového, o výpočetní technice nemluvě. V hodině matematiky pak zvídaví žáčci dostávají mnohdy okopírované slovní úlohy psané ještě na psacím stroji a počítají prehistorické příklady typu „Kolik košilí si mohu koupit za 300 Kčs, když jedna stojí 22 Kčs?“ což učitelce prestiž nepřidá. Není divu, že rodič při kontrole takového úkolu řekne před dítětem, že je to blbá bába a dítě že si jí pak nebudete vážit a poslouchat jí. Nevyřeší to ale školení pro školení. Nehledě k tomu, že lektoři na nich sami často nevědí, o čem mluví. Učitelé by se měli snažit na sobě sami pracovat a snažit se, aby před současnými počítačově zdatnými žáky budili úctu. Jiná věc ale je, že i sebeinteligentnější kantor může pohořet, ať již kvůli zákonu o pozitivní diskriminaci, kdy nemůže měřit stejným metrem Romovi jako bílému, nebo prostě některým povýšeným rodičům, kteří si myslí, že za peníze si mohou koupit vzdělání i pro sebeneukáznějšího drzého a hloupého spratka. Bohužel učitel nemá zastání ani u ředitele, který se bojí zřizovatele, neboť ten dostává sponzorské dary od rodičů případně platby od rodičů na soukromých školách. Je to zakletý kruh.

Jak by problémy našeho školství řešili Machovi Svobodní

Pro všechny tyto a jistě mnoho dalších problémů našeho školství jsem byla zvědava na Konferenci EFDD (Europe of Freedom and Direct Democracy – Group the European Parlament) „Svobodné vzdělávání“, kterou uspořádali Svobodní, jejichž předseda Petr Mach je členem těto frakce Evropského parlamentu. Zajímalo mne, jak by problémy řešili tito liberálové, kdyby se dostali do Parlamentu českého. Zda by vnesli novou krev a pořádek do naprosto rozložené výuky, nebo naopak ještě větší svobodu a uvolnění a tím už naprostý chaos. Zde jsou jejich hlavní postřehy:

Podle jejich předsedy europoslance Petra Macha je školství velice důležitá věc. Zlobí ho, že se přitom naše školství chová tak, jako by šlo o České dráhy či o Českou poštu, neboť je řízeno jako státní podnik a díky tomu je v něm vysoká míra neefektivnosti. Chceme-li s ním něco udělat, je potřeba podle něho začít od základního školství. "Nechceme, aby indoktrinovalo děti, co si mají myslet, ale aby je naučilo počítat, číst a vystupovat. Toho se docílí nejlépe při zavedení konkurence mezi školami. Přál bych si proto, aby každý rodič dostal finanční gaucher  (normativ) a rozhodl se dát dítě do té nejlepší školy dle jeho úvahy a stát mu pak proplatil z gaucheru to, co za to zaplatil při zápisu do ní. Nedocházelo by pak k diskriminaci podle typu uživatele. Stačila by tato férová soutěž ve školství. Stát by přes gauchery platil z rozpočtu všem dětem školné a nemuseli by ho platit rodiče ze svého. Mohli by se tak sami rozhodnout, kam dítě pošlou. Zda do státní nebo soukromé školy. Nebo by mohli vzdělávat děti doma sami,“ uvedl Mach.

Jinak řečeno stát by měl platit všem školám stejně, nejen státním, a rodič by platil jen nadstandard. Školní gauchery zavádějí ve světě libertariáni. Stát Kalifornie například platí na veřejné školy 4 400 dolarů na studenta ročně. Gaucher pro rodiče činí 5 500 dolarů. Pokud rodič chce dát dítě na soukromou školu, doplácí pouze rozdíl, tedy 1500 z gaucheru a případně další doplatek ze svého, nikoliv celý obnos. To je již položka mnohem dostupnější. 

Petr Mach je dále pro zrušení deváté třídy, která vznikla za komunismu jako pozdržovací třída v době, kdy hrozilo, že nebude pro absolventy základní školy práce. V podstatě šlo o opakovací třídu z učiva osmiletek. Dětí pak místo ve 14 letech končily základní vzdělání jako patnáctiletí studenti s občanskou legitimací. Mach jako ekonom vidí ve zrušení devítiletky navíc úsporu ekonomickou. Celý  ročník bude o rok dřív na trhu práce. S tím nelze než souhlasit. Sama jsme se devítkou pronudila ke gymplu.

Diskutabilní je, že si nepřeje jednotnou státní maturitu. „Učím na soukromé vysoké škole, udělujeme tam státní závěrečné zkoušky a státní tituly Bc. a  Mgr. a nevadí nám, že není jednotný standard pro studenty, kteří k nám přicházejí. Nevidím důvod, proč zavádět centrální řízení. Lidé si dělají školy, protože jim to bude k něčemu dobré a vyberou si již před příchodem na vysokou školu takovou školu, která je na to připraví nejlépe.“ Lidé inteligentní jistě mohou cokoliv dohnat a dostudovat, ale přece jen jisté základní vzdělání by měli mít stejné, ať již jsou herci, vědci nebo ekonomové. Stačí se podívat na pořad "Nikdo není dokonalý", kde i bezdomovci vědí, kdo je Neruda, Němcová či Einstein, na rozdíl od mládeže... To by se nikdy nemělo stát ani nikomu se základní školy, natož maturantovi. A na vysoké již tyto věci nedožene, tam ho zahltí odborné předměty. 

Co Petru Machovi vadí nejvíc, jsou evropské kvóty, kolik občanů musí mít vysokou školu a kolik maturitu. Mnoho lidí proto studuje jen kvůli statutu studenta s výhodami od EU. Je špatné tlačit lidi do studia na vysokých školách, když o to nestojí a jdou tam jenom díky evropským dotacím na studia. Vyrábět tímto způsobem z národa geniální národ, když bude mít 45 % takových prohnaných vysokoškoláků, je nesmysl. Naopak to sníží úctu ke vzdělání, nehledě k tomu, že nikdo nebude  chtít po získání diplomu pracovat.

„Jsem pro svobodné vzdělávání. Ať se každý rozhodne podle sebe, ne podle EU či podle státu, co chce v životě dělat. Jsem pro to, aby si občané nechali víc peněz ve svých kapsách a neplatili daně z příjmu“ uzavřel přesvědčený libertarián Petr Mach.

Ekonom, učitel hry na hudební nástroje, zakladatel projektu  „Svoboda učení“ Hynek Jína šel ve svobodě studentů ještě dál. Podle něj je dítě  budoucí dospělý člověk, proto by se k němu mělo již ve školkách a vlastně od narození přistupovat slušně a nenásilně a respektovat jeho přání. Dětem by se měla hned od mala dát svoboda, aby se ony samy rozhodovaly, co chtějí dělat a jak chtějí nakládat se svým časem. Ať děti řídí samy sebe. Cílem vzdělání není podle pana Jíny naučit se penzum znalostí ani naučit se počítat, ale stále hledat, co je pro člověka nejdůležitější. „Já například považuji za nejdůležitější znalost čtení not. Na základní škole mají ale učitelé jiné požadavky a tendenci je vnucovat dětem. Těžké je pak s nimi vyjít. Pokud by dali dětem svobodu, nemusíme pak ani ubírat devátý rok. Ony si ho naplní tím, co je bude bavit,“ konstatoval k ohromenému sálu Jína.

Na dotaz, zda taková škola v praxi vůbec někde existuje a jak funguje, odpověděl, že ji navštívil. Překvapil ho prý neuvěřitelný nepořádek a to, že ho učitelé řeší s nadhledem. Zdi byly od dětí okopány a pomalovány. „Malá Lily ke mně přiběhla a botami od bláta mne kopnutím zasvinila. Chtěl jsem ji okřiknout, ale když jsem viděl, jak je okopaný učitel, uvědomil jsem si, že bych ztratil do budoucna její důvěru a nepřiběhla by za mnou podruhé,“ Na dotaz zkoprnělého publika, co z těchto lidí vyroste, odpověděl pan Jína, že jedno dítě se hlásí na střední školu, jedno se živí hudbou a jedno šlo studovat do USA. Zde raději nebudu komentovat, neb bych byla zlá.

Podobný názor na výchovu má i zakladatelka tzv. Montessori mateřské školky Iva Telecká. Informovala o tom obsáhle přítomné posluchače. Rozdíl je ale v tom, že jsou krásně uklizené a s kvalitním vybavením, které prý přijde takovou školku na 350 000 Kč, takže rodiče platí asi 20x vyšší školné. Konkrétně 10 000 měsíčně místo cca 500, protože na státní školky doplácí těch 10 000 stát. Proto by se líbilo paní Telecké, aby to stát doplácel i na Montessori školky a rodiče by pak platili také jen několik set.

Učitelka na učňovské škole Rena Steinhauserová, která nyní učí svých 6 dětí doma, se velice přimlouvala za domácí školy. Protestovala s názorem ministra Chládka, že vzdělávání doma může vést ke vzdělávání v extrémních ideologiích. Ona se prý rozhodla učit své děti sama, protože školství je podle ní koncipováno pro průměr až podprůměr, což je chyba. Ne kvůli nějaké ideologii. Do tříd jsou začleňovány mnohdy nevzdělatelné děti a učitel nemá sílu na to učit elitu. Školy se mají naopak podle ní věnovat nadprůměru. „Kvůli tomu, že to někomu nejde, nemůžeme zdržovat ty ostatní. Indoktrinace je horší než za socialismu. Učí se tam výchova ke zdraví, k občanství, sexuální praštěná výchova. Ekologii hustí učitelky do kudrnatých hlaviček přímo s vášní. Učitelky do dětí cpou pseudorealismus. Neříká se pravda. Ministerstvo dává přitom 80 000 na dítě na rok. Nedostanou to ale všechno školy, ale tzv. výzkumníci dostanou 40 000, přitom nevyzkoumají nic rozumného. Navštívila jsem výuku a promítal se film o ježibabě, která netřídila odpadky. Pak se ale polepšila a děti zatleskaly,“ zlobila se paní učitelka a dodala:  „Rozhodující je osobnost učitele, zájem rodičů a postavení především otce v rodině. Za vzdělání mají odpovídat rodiče. Socialisté je naopak chtějí dát do sklepa či lesa. Pro prase, které krmíme, je důležité ne, jak často ho vážíme, ale jak roste.“

Domácí školy jsou povoleny u nás, v EU kromě Německa a v Rusku.  Rodiče prý za výuku nic nedostávají, jen učebnice od školy. Proto musejí žít rodiny s domácí výukou velmi skromně, když matka nechodí do práce. Škola na dítě takto přihlášené bere pouze čtvrtinu příspěvků oproti dítěti ji navštěvující. Proto ředitelé tyto žáky příliš nevítají už jen proto, že na počet dětí nad 200 nedostávají již od státu vůbec nic. To je podle paní učitelky od státu nespravedlivé. Navíc jsou domácí školy povoleny zatím jen pro základní školu, což by rovněž chtěla změnit. 

Učitel matematiky, autor matematických knih Václav Klaus ml., expert ODS na školství, zakládající člen Institutu Václava Klause a pracovník na Ministerstvu školství, má jako konzervativní, byť rovněž jako Svobodní pravicový politik, střízlivější pohled na věc než předchozí panelisté: „Myslím si, že je lepší, když je ve škole uklizeno, a že je lepší být bohatý než chudý,“ uvedl v relaci na předchozí referáty a dodal: „Možná by s podobnými názory mohl pan Jína uspět v Norsku. U nás naopak sjednotila národ v poslední době protinorská nálada kvůli přemrštěné ochranářské politice dětí státem. Ukázalo se totiž, kam až vede. V Anglii je to podobné. Jen za tuto minutu, co hovořím, utíká několik českých maminek z Anglie do Irska, aby jim tam nebyly zabrány děti. U nás má platit týž zákon.  Ten se může dotknout školství a rodičů mnohem fatálněji než problém, zda mají být jedny státní maturity.“

"Maturita není matematika. Dokázané věty budou v matematice platit do skonání světa, ale maturita je společenský konstrukt, který může dokonce zaniknout, jako voraření a ledaření, kterým se zabývali lidé déle. Konec konců, maturitu má jen minimum států, můžeme ale  naopak chtít, aby ji mělo 95 % populace. Pokud bude ale existovat, tak rozhodně by měla být pro všechny školy jednotná. Maturita by měla pomáhat budoucím potřebám společnosti. Proto ji stát podporuje. Než vystuduje maturant, doplatí na něj poplatníci 136 mld. Kč a poplatníci mají právo vidět efekt vynaložených peněz. Veřejnost by proto měla být ostražitá, aby zabránila různým pokleslým maturitám a zmatkům, která je ta pravá a které si nevážit. Nastal totiž velký pokles úrovně maturitních zkoušek díky velké podpoře měkkých dovedností, které se poznají podle toho, že nikdo neví, co to je.  Jedna úroveň maturity je axiom. Positivem jednotné státní maturity je zpětná vazba. Kontrolovat výsledky vzdělávání je nutné. Úspěšné absolvování kvalitní maturitní  zkoušky je z povahy věci minimum vzdělání. Historicky měla vždy tři hlavní předměty. Vraťme se k jejím klasickým kořenům. Je to to nejlepší co dětem můžeme dát," zdůraznil pan profesor.

"Měla by být jedna úroveň maturity. Je ale možné provést v jejím pojetí drobnou kontrarevoluci. Výhledově by měla mít jednotně jako před 20. lety zkoušku z češtiny, matematiky a angličtiny a pak již jen tzv. didaktický test jednotně zadaný i opravovaný. Zbylé věci by se měly ponechat na samotných školách (slohy, ústní zkoušky, ostatní předměty).  Byl by to návrat ke klasickým kořenům a zdravému rozumu. Snížilo by to ambice státu a zjednodušení. To je podle mne pozitivní vývoj maturitní zkoušky," uvedl Václav Klaus a dodal: "Udržme náročnost jednotné maturitní zkoušky. Rozhodně ji nesnižujme. Zužme pouze rozsah státem zkoušeného. Zjednodušme celý proces, aby umožnil predikci. Rozhodně ale ponechejme jednu úroveň. Pro sběr dat využijme moderní metody zkoušení a jednotné opravování, evaluaci, podávání zpětné vazby. Ve všem zbývajícím nechme konat školy."

"Vyhýbání se minulosti přináší zlo. Orwell správně říkal, že kdo ovládá minulost, kontroluje přítomnost. Naopak to nejde,"  vysvětluje profesor Klaus

 „Vyšší výkonnost a organizovanost firem a skupin napojených na administrativní konání státu či krajů povede k tomu, že všechny myslitelné zkoušky budou více logicky náročné. Matematika není proto určitě redundantní/nemoderní předmět, jak prosadila ministryně Buzková ve školském zákoně ke státním maturitám. Jsme národ inženýrů. Jen z turizmu a filosofování se neuživíme. Pro budoucnost dětí je proto nejdůležitější matematika, pak čeština a angličtina. Matematika učí logickému myšlení a jazyky správnému vyjadřování, psaní dopisů a čtení, rétorice. Jedním slovem člověk ovládající tyto dovednosti má lepší vystupování a přípravu do života, ať již pak dělá cokoliv. I ten Jínův hudebník musí v životě komunikovat s okolím a být gramotný.  Chce to ovšem od studentů vyšší výkonnost a to už od první třídy, a to se mnohým dětem a ani rodičům nelíbí. Nejen děti, ale ani mnozí rodiče nechápou, že vzdělání nesmí být jen zábavou, jinak že se jeho úroveň zničí. Vzdělávání nemusí vždy nutně jen bavit, je to povinnost a práce jako každá jiná. Není  proto chybou, že aspoň jednou za život projde dítě testem a při jeho nastudování pozná, co je povinnost a vůle něco dokázat.“

 Tolik pan profesor Klaus k maturitám. Pokud jde o další problémy ve školství, pokládá za nesmysl vyhovět přání EU, aby mělo do roku 2034 u nás 60 % dětí maturitu. „Jsem pro jednu úroveň maturity, ale  bez předpisování kvót EU, kolik musí odmaturovat. Nehledě k tomu, že budoucnost nejde predikovat. Nikdo nevíme, co bude v roce 2034. Ukazuje se, že ve všech závažnějších odhadech se vědci, ekonomové, politici a nejrůznější vizionáři mýlí. Pro rok 2005 predikovali například zadluženost Řecka a rozvrat eurozóny, dočerpání surovin, oteplovací tragédii a růst zábavných tabletů Apple. Pokud se někdo náhodou takto nemýlil, byl mainstreamově a dokonce vědeckým konsensem (sic!) odsouzen.“

Pokud jde o rozdílné státní příspěvky státním a nestátním školám, nejsou podle profesora Klause příliš nespravedlivé, mnohem horší je podle něj, že například na zednické studium dostanou učňáky 20 000 Kč na žáka, zatímco na herce DAMU např. 160 000 Kč: "Proč dávat na různé školy různě? Mělo by se vše dělit spravedlivě."

Také je problém, že ředitelé nedostanou příspěvky nad 200 žáků. Proto se brání dětem, které se učí doma a berou na ně jen čtvrtinu. V tom souhlasí s paní Steinhauserovou. Pokud ale jde o domácí školství, má k němu výhrady. Bojí se vegetariánských a podobných matek, které chodí za ním, aby se přimluvil, že budou učit dítě doma, aby mu ve škole nedali maso a jinak ho nekazili. Sám si prý navíc nedovede představit, že by učil své děti doma: „Učím 24 let a ve škole na děti nekřičím. Vlastní děti mne ale iritují víc, než cizí. Když něco nechápe cizí dítě, vysvětlím to znovu a je mi jedno, že je hloupé, u vlastního podvědomě vyžaduji, aby chápalo vše okamžitě, není přece možné, aby bylo tak tupé, když je moje :-) Učit je doma, musí být náročnější než v kolektivu a to nejen pro učitele, ale především pro to dítě. Mám čtyři děti a nechci pomyslet, co by se s nimi dělo v Norsku. Zaplať Bůh za školy! V rámci ochrany rodičů bych dal děti povinně do školy! Školní docházka tu byla odedávna a výuka, odmyslím-li dějepis a politiku, byla dobrá. Nevyhýbejme se proto vyzkoušeným a fungujícím věcem.  Vyhýbání se minulosti přináší zlo. Orwell správně říkal, že kdo ovládá minulost, kontroluje přítomnost. Naopak to nejde. Je chybou, že v této hektické době jednáme, jako bychom minulost neměli. Vývoj světa rychlý. Rotačky chrlí nová eura, poškodí to naše úspory. Je otázka, co s tím dělat. Máme vše rychle propít, než o ně přijdeme? To jsou vážné problémy, ne státní maturita nebo školní docházka,“ uzavřel pan profesor Klaus.

"V rámci ochrany rodičů bych dal děti povinně do školy! "

Pan profesor by chtěl v rámci ochrany rodičů dát děti do školy. Já tvrdím, že i v rámci ochrany těch dětí. A to ne proto, že by je doma nenaučily ctižádostivé maminky číst, psát a počítat, ale proto, že je ochudí o dětství - o kamarády, o různé dětské sny a lumpárny… Neumím si představit, že bych celé dětství prožila v domácí samovazbě, i když moje maminka byla oblíbenou kantorkou. Právě cesta ze školy, na níž se domlouvalo, co se bude odpoledne provádět,  zda půjdeme péct brambory, pást sousedovic kozu nebo se koupat, sáňkovat... První platonické lásky vznikaly tou cestou. O to je úzkostlivé maminky ochudí a přitom kamarádství vzniká nejsilnější právě v základní škole. Na to se nejraději vzpomíná… Ale to je již do jiné samostatné eseje.

© Kulturní komise ČR, 29. leden 2015