Má to sice jednu nevýhodu, že za celých 23 let nedostala Komise na činnost od Ministerstva kultury či od vlády ani jednu korunu, ale za to, že dodnes můžeme existovat a psát do jejího časopisu Fragmenty svobodně a beze strachu, že nás následovníci pana Tigrida zruší, to stojí. 

I když je to již přes 20 let, okamžitě se mi při slovu Tigrid vybaví muž se zvláštním vědoucím a trochu ironickým úsměvem v elegantním černém obleku pohybující se rychle mezi hosty na vernisážích a hradních akcích. Zažila jsem ho také jako novinář na tiskových konferencích. Tehdy jsem si myslela, že jen díky té popřevratové době je možné vidět ministra tak bezprostředně a otevřeně hovořícího. Když na první tiskové konferenci v roli právě jmenovaného ministra kultury prohlásil místo nekonečných vizí co vše pro kulturu udělá, že se postará o to, aby bylo ministerstvo kultury co nejdřív zrušeno, celý sál ztuhl. Až po chvíli někdo pípl, proč to chce udělat. Odpověděl (parafrázuji), že do práce umělců, že se nemá žádný ministr ani stát. Že za svůj život viděl nekonečněkrát jak umění a kultuře národa ublíží když nemohou umělci svobodně tvořit. Jde tedy jen o to rozdat peníze na opravu památek a některých národních kulturních budov, což může zvládnout pokladní na ministérstvu financí. A končil svým známým krédem: "Svoboda je nade vše!"  Na dotaz kde na svou práci umělci vezmou bez podpora ministerstva odvětil se svým potutelným úsměvem, že když si nedokáží vydělat ve svobodné zemi uměleckou prací,  pak si musí najít jinou. Za svobodu nevměšování se jim do života toto riziko že ale stojí.  

Nyní již vím, že jeho rázné a svobodomyslné chování nebylo dáno jen změnou režimu, ale jeho povahou. Ostatně kdyby nebyl rychle se rozhodujícím mužem, nepřežil by bez pohromy nacismus ani komunismus. Tím, že se zajímal o dění a poliku kolem sebe získal schopnost v předstihu rozpoznat vážné nebezpečí. Když začalo zatýkání Židů Němci, sedl v roce 1939 na stále připravenou motorku Jawa na svém dvorku a ujel do ciziny. Těsně před vypuknutím komunistických vražedných procesů po únoru 1948 odjel na služební cestu do britské zóny v Německu neboť se včas dozvěděl, že měl být na pokyn ministra vnitra Noska zatčen. A ukázalo se, že měl panečku před čím utéci. Měl štěstí, že ho Noskovi pochopové nechytli. Prý to bylo o hodinu. 

Komunistickému zločinnému režimu se tak Tigrid vyhnul pobytem v Paříži, kde se při prvních útrapách exulanta živil jako číšník, ale po čase dokázal vybudovat v Rue du Pont-de-Lodi, redakci skvělého časopisu Svědectví, která později přesídlila do Rue Croix-des-Petits-Champs.  O tom, že psal o dění u nás,  dělal pro republiku obrovskou službu a komunistům ležel neuvěřitelně v žaludku.  Prezident Antonín Novotný prý přestal díky strachu z Tigrida a jeho Svědectví věřit i nejbližším spolustraníkům. "Tady všude kolem mne, tady všude, kam se podívám, jsou nejspíše agenti toho Tigrida. Jak je možné, že co usneseme, on za chvíli otiskne? To bude ta tvoje dcera, o té se říká, že vynáší naše nejtajnější materiály a ten lump je tiskne v tom svém plátku," rozčiloval se dokonce na svého stranického zástupce Hendrycha.  

Svým Svědectvím byl nejnebezpečnějším ze všech odpůrců nejen bezohledného komunistického puče, ale celé komunistické diktátorské ideologie. Proto ho komunisté pokládali za svého prvořadého nepřátele a když ho nemohli v zahraničí umlčet, v roce 1967 ho odsoudili v nepřítomnosti za podvracení republiky na 14 let do žaláře. Tím si zajistili, že nemohl 14 let přijet do vlasti, kde probíhala komunistická normalizace po roce 1968. 

Pro Pavla Tigrida je typické, že Tím, že  začal vydávat Svědectví v roce 1956, kdy v Budapešti vrcholila protikomunistická revolta bezohledně krvavě potlačena dělostřelbou sovětských tanků do bezbranných občanů. Nesnášel  totiž bezpráví a ubližování nevinným lidem a nemohl k tomu mlčet. Vybudoval  mezi exulanty  významnou roli. Stálo za tím ale jeho neuvěřitelné pracovní úsilí a není divu, že byl kritický i k mnohým svým prátelům z disentu, kteří neměli v sobě zabudovánu takovou pracovitost a náročnost na sebe sama.  Proto měl i mezi nimi mnohé kritiky. Někteří o něm dokonce tvrdili, že je pouhý dobrodruh. Nevím sice, co je dobrodružného na tom prchat před plynovou komorou či před dlouhodobým komunistickým žalářem. Ale pokud  bych přistoupila na jejich definici, tak dodávám, že to byl dobrodruch s velkým šarmem a iteligencí. 

Ale ať již se na něj dívá kdo chce jak chce, pro mne zůstane Pavel Tigrid jedinečný především tím, že hlásal, stejně jako Donald Reagan, že komunismus reformovat nelze. Pokus disidentů o to v roce 1968 nazval  trefně „kvadraturou kruhu“. Reformistům, kteří si to nemysleli říkal, že podle této kvadratury udělají první, druhý a třetí krok, aby se nakonec  dostali zpět do bodu jedna a pak konečně pochopí , že to nejde. Tvrdil, že to bude jejich poslední dějinná zásluha.  

Škoda, že takoví lidé jako Pavel Tigrid odcházejí a po světě chodí miliony lidí, kteří tu nemusí již dlouho být. Čest jeho památce a díky za to, jak svým Svědectvím nám vléval naději na lepší život v dobách komunistického marazmu. A za svou osobu děkuji tomu, že jsme se mohli s tímto odvážným mužem po revoluci setkat  a že nám svým příkladem a radou dodal  odvahu pustit se do samostatné práce bez čekání na dotace a státní peníze. Stát se skutečně svobodnými lidmi. Pane Tigride, děkujeme Vám. Díky Vám můžeme psát a říkat co si myslíme a cítíme bez ohledu na to co tomu ten který politik říká. A že říká, to víme. Ministr kultury Pavel Dostál se smál velice často jak na něj tlačí ministři, aby tu svou Kulturní komisi zrušil a on že jim říká, že nejsme jeho komisí, ale svobodným sdružením umělců mimo ministerstvo.