I přes vysoký věk byla v politice velice aktivní a do posledka jako předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR pracující na tom, aby lidé nezapomněli na to, jaká zvěrstva páchal komunistický režim na naprosto nevinných lidech jen proto, že se s ním plně neztotožňovali. Spolupracovala mj. s resortem obrany při realizaci zákona o odboji a podílela se na tvorbě velice důležitého zákona odporu proti komunismu, v němž je přes velký odpor komunistů a mnohých disidentů navěky jasně i její zásluhou konstatováno, že "komunistický režim byl zločinný a zavrženíhodný". V čele Konfederace politických vězňů věnovala rovněž velké úsilí i spravedlivému odškodnění komunisty perzekvovaných příslušníků naší armády. Ministr obrany Martin Stropnický vše shrnul slovy: "Čest její památce!".

Naděžda Kavalírová byla homo-politicus. O politiku se aktivně zajímala již od studentských let na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kdy byla členkou České strany národně sociální, z níž po únorovém převratu vystoupila na protest proti její kapitulaci před tlakem komunistů. Dne 25. února 1948 se zúčastnila památného pochodu studentů na Hrad na podporu prezidenta Edvarda Beneše a v březnu 1948 byla jako politicky nespolehlivá vyloučena spolu s jeho ostatními účastníky ze všech vysokých škol v Československu. I když prezident Beneš učinil mnoho kladného pro náš národ, nikdy se nesmíříme s tím, že se těchto skvělých mladých lidí, které se provinili pouze tím, že mu přišli projevit podporu, ani slovem nezastal a nechal všem zničit jejich životy pobytem v hrůzostrašných komunistických kriminálech. Ale to je na jiný článek, zde se pojďme  podívat na další osud krásné studentky Nadi. 

V roce 1949 se vdala za soudce Krajského soudu v Praze JUDr. Jiřího Kavalíra, a protože ji lékařství přitahovalo, pracovala jako vrchní sestra v Závodním ústavu národního zdraví Jáchymovské doly. Protože si psala s kolegou ze studií, který emigroval před rokem 1948, byla v roce 1956 obviněna za údajnou špionáž a vlastizradu a odsouzena na 3 roky do vězení. Poté pracovala jako pomocná dělnice na soustruhu a později jako úřednice Národního výboru v Praze 9 a jako referent na Ministerstvu práce a sociálních věcí. I přes tuto odpornou komunistickou perzekuci nepřestávala žít politikou a po roce 1989 se ujala s obrovským nasazením vedení Konfederace politických vězňů. Od prosince 2007 do února 2013 byla dokonce předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Za svoji činnost právem obdržela v osmdesáti letech doktorka Naděžda Kavalírová Svatováclavskou medaili, Medaili cti a vděčnosti Společnosti Jana Masaryka a v roce 2006 dokonce Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv.

V pátek 27. ledna ve 13 hodin se v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na pražském Strahově byl sloužena zádušní mše za tuto výraznou osobnost, politickou vězeňkyni a nejcharakterističtější symbol procesu vyrovnávání se naší společnosti s totalitní minulostí, dlouholetou předsedkyni Konfederace politických vězňů, paní MUDr. Naděždu Kavalírovou. Z důvodu vážné nemoci jsme se nemohli účastnit, ale modlili jsme se o to více za její duši doma. Hlavním celebrantem mše svaté a kazatelem byl pražský arcibiskup Dominik kardinál  Duka OP, kterého jako politického vězně a syna hrdinného letce v Royal Air Force, kterého mohl vidět po válce jako chlapec jen dvakrát do roka na Borech, s doktorkou Naděždou Kavalírovou pojilo mnohaleté přátelství i sdílení společných hodnot. V klášteře pan kardinál přivítal také bývalé politické vězně - mukly - tedy „muže určené k likvidaci“  s tím, že paní doktorka Kavalírová patřila mezi ně a že zasvětila svůj život službě, lásce, pravdě a svobodě. A při modlitbě za její duši představil tuto výjimečnou ženu Bohu slovy:  „Byla hlasem těch, kteří položili svůj život a kteří ztratili své zdraví za komunistického režimu.“ 

K tomu můžeme jen za redakci Fragmentů a Kulturní komisi ČR dodat, že takoví lidé, jako byla paní doktorka Kavalírová, by neměli umírat.