Při výše uvedené zprávě Hany Šauerové z Galerie Milan Knížák, jsme se v prvním momentu nemohli ubránit úsměvu, protože chování této ruské fanatičky v nás asociovalo vzpomínku na nechvalně známou prudérní moralistku Eulálii Čubíkovou ze Zvonokos a vzpomeňme jak to s ní v této knize dopadlo. Protože ale svoboda projevu, svoboda slova a vůbec svoboda života člověka je hned po jeho zdraví na prvním místě v uspořádání životních hodnot, nepokládáme toto oznámení za úsměvné, ale naopak za velmi závažné a připojujeme se se vší vážností k podepsání níže uvedené petice za svobodu uměleckého vyjádření. Vzpomeňme jen jaký poprask vyvolala u podobně prudérních paniček Manetova Snídaně v trávě v tehdejším Salonu v Paříži. Či nahota Michelangelova Adama v Sixtinské kapli. A jak tato díla nyní každý obdivuje. Umělci většinou předbíhají dobu a jakékoliv státní zásahy proti nim jsou nedůstojné. Proto prosíme všechny svobodu milovné a vzdělané občany, aby se k níže uvedené petici připojili. Dnes je to útok na prof. Knížáka, zítra to může být na ně...
Petice za svobodu uměleckého vyjádření
Na výstavy profesora Knížáka chodíval často prezident republiky Václav Klaus
Profesor Milan Knížák náleží k tvůrcům, jejichž dílo i postoje provokují svou nesmlouvavou přímočarostí. Jeho tvůrčí naturel bytostně nesnáší ustrnutí. Má v sobě schopnost renezančních umělců typu Leonarda de Vinci působit snad ve všech sférách umělecké činnosti. A stejně jako oni má v sobě i silnou vnitřní potřebu přesahovat hranice současného umění a sdělovat své poznání okolí. A to i za cenu happeningů uvádějících některé občany do šoku. Proto byl za dob komunistické nesvobody oceňován v zahraničí a doma kriminalizován. Po pádu komunismu si zřejmě, stejně jako většina z nás, naivně myslel, že nastane svoboda, v níž se již nestane, aby státní moc mluvila umělcům do jejich tvorby. Chvíli se tak dělo, ale od roce 2003, kdy byla poslední bašta pravice a svobody, Pražský hrad, uvolněna socialistům, pečovatelská socialistická role státu opět bobtná a to nejen v umění. I když tam je to více viditelné a to zřejmě i proto, že umělci se ozvou spíš než běžní občané.
Dalo se tudíž čekat, že nová publikace Milana Knížáka Žít jinak představující výběr z jeho stěžejních akcí, výbor z jeho manifestů a úvah od šedesátých let do současnosti, básně, povídky, ukázky notací kapely Aktual, text o genezi jeho Broken Music, dosud nepublikované interview z konce šedesátých let a mnohé další, vyvolá Velký třesk. A je to tady. Zejména proto, že ji doprovází výstavní projekt, realizovaný v průběhu let 2018–2019 v Galerii umění Karlovy Vary, Domu umění v Opavě, Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně a Galerii Klatovy/Klenová. Třicet let staré umělecké dílo Ilustrace pro Novou bibli Milana Knížáka, které je prezentované karlovarskou galerií, je v současné velemoderní době, kdy se žení muži či ženy mezi sebou, kdy je normální rodina považována za přežitek, kdy se rodičům říká písmeny X a Y, považováno prudérními návštěvníky za dětskou pornografii. Člověk má při čtení podobných zpráv jedinou potřebu, zařvat z plných plic: Svět se zbláznil!
