Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše svaté za padlé bojovníky. Mši sloužil i J. Em. krakovský  arcibiskup  Marek Jędraszewski, jenž ve svém kázání mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová infekce.“ Za tato slova, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž duhová, se stal se terčem levicových a liberálních spolků a LGBT uskupení. Prokuratura dokonce na něj obdržela udání za šíření nenávisti a soud evidoval nejméně dvojí oznámení o  údajné propagaci fašizujících ideologií Jędraszewskiého. 

Co je ovšem velice varovné, že krakovský arcibiskup musel čelit i útokům z lůna církve. Dominikánský kněz Paweł Gużyński, ho dokonce veřejně vyzval k „čestné abdikaci“. 

A když se arcibiskup Marek Jędraszewski k útokům na svou osobu vyjádřil v Radiu Maryja,  dostalo rádio  ihned  varování, že v případě dalšího „šíření nenávisti“ bude zablokováno. J.Em. arcibiskup Jędraszewski přitom v tomto rozhovoru vysvětlil pouze, že při zmínce o LGBT měl na mysli výhradně její zhoubnou ideologii, nikoli jednotlivce s ní spjaté: „Církev lidi nezavrhuje, zavrhuje ale zlo, včetně toho, které na sebe bere podobu konkrétní ideologie  LGBT, která je zřetelně protikřesťanským systémem, který odvrhuje poselství o Bohu, jenž stvořil člověka jako muže a ženu, povolal je k životu a k plodnému manželství. Ježíš sice miluje každého člověka, avšak odmítá zlo a urážky Boha a jistojistě by účastníky tzv. Gay Pride napomínal a vyzýval je k obrácení. Zcela jistě by plakal nad těmito lidmi, kteří nedokážou pochopit, jaká krása tkví v Jím hlásaném Evangeliu, které On sám celý život žil. Ježíš by nad účastníky Gay Pride plakal, napomínal by je a vyzýval, aby se pro své vlastní dobro obrátili.“

J. Em arcibiskup se vyjádřil rovněž kriticky k tématu sexuální výuky na školách, která se příčí zákonu o vzdělávání, jenž hovoří o tom, že "Výuka dětí má probíhat v souladu s křesťanskými hodnotami. Sexuální výuka  děti demoralizuje. Tuto duchovní zkázu lze pozorovat v rozvratu společnosti řídící se genderovou ideologií, jež se snaží změnit pravdu o tom, že muž je mužem a žena ženou. Je nutné společnost mobilizovat, aby se postavila pevná hráz tomuto zlu, které chce ovládnout naše srdce a mysli.“  Otec arcibiskup vyzval rodiče, aby proti této tendenci otevřeně a neúnavně protestovali a aby chránili své děti před duchovní zkázou, k níž programy v rámci sexuální  výuky vedou, před tímto nebezpečím zapotřebí chránit právě ty nejmenší.

Je smutné, že v tradičně katolické zemi po tomto kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které bylo naprosto v souladu s katolickou věroukou, proběhla  nebezpečná a nechutná kampaň proti katolické církvi, která měla za následek vandalské ničení kostelů a sakrálních pamětihodností podobné stalinskému systému. 

Je smutné, že jen proto, že si dovolil říci, že  ideologie LGBT je zřetelně proti křesťanským systémům  což je pouhé konstatování faktu, docházelo k veřejným manifestacím hnutí LGBT, tj. genderismu a homosexualismu, doprovázených hrubými verbálními útoky proti Katolické církvi a obráncům rodiny, nenarozeného života a křesťanské sexuální morálce. 

Je neuvěřitelně smutné  číst o tom, že  ve Štětíně, v Turku nebo ve Vratislavi došlo dokonce i k fyzickému napadání kněží. O tom, že toto nedůstojné řádění pochází díky LGBT, svědčí zejména štětínská kauza, kdy dva homosexuálové chtěli po knězi, aby je oddal. Když odmítl,  surově kněze zbili a ukradli mu ornáty. A co je neuvěřitelné, že pravicová vláda nedokázala zjednat pořádek a  dovolila, aby všechna levicová a liberální média spustila na krakovského metropolitu těžkou kanonádu, obvinila ho z nenávistné řeči a z útoků na práva člověka.

A co je již do opravdu nebe volající, že do boje proti otci arcibiskupovi se zapojila i tzv. „katolevice“, čili levicoví katolíci kolem periodika Tygodnik Powszechny.  Redaktoři v něm nařkli otce arcibiskupa, že vyzýval dokonce k válce a nenávisti. Je to lež, která jen ukazuje, jakým způsobem tyto bezbožné neomarxistické skupiny ve jménu zaslepenosti dokážou manipulovat naprosto jasnými fakty.

Katolická církev proti LGBT nedemonstruje, ani hrubě tyto lidi nenapadá a nebije je,  jen jim vysvětluje po tisíce let známý fakt, že s jejími názory jejich pojetí rodiny nesouzní a nechce s nimi o tom  jednat. Mají-li oni ze zákona právo hlásat své názory, mají je přece i lidé s názory odlišnými. 

Na štěstí se nalezli i hrdinní polští biskupové, kteří se nebáli postavit této zhoubné ideologii neomarxistické a bezbožné EU, a postavili se na obranu svého patriarchy.

Ordinář z Wloclawku mons. Wieslaw Mering v rozhovoru s listem Nasz Dziennik  upozornil na souvislost duhové revoluce s ruskou bolševickou a francouzskou osvícenskou revolucí, které krvavě likvidovaly Katolickou církev. Obrana víry se v poslední době stala synonymem netolerance a fundamentalismu. To že si protikřesťanské organizace si stále více troufají a přistupují k útokům a profanaci, spočívá ale podle něj i na samotných křesťanech, kteří se v EU stali příliš zbabělými a nemají odvahu bránit ty hodnoty, které by měly být pro ně svaté. 

Co se stalo, že nastala výše popsaná situace? Odkud se vzala zbabělost katolíků, neochotných bránit principy katolické víry, proč to ponížené zbabělé kapitulantsví? 

Jak to, že v Polsku, na Slovensku nebo na východní Moravě v 50. letech katoličtí sedláci bránili svého faráře, když si pro něj přijela komunistická tajná policie, s vidlemi a cepy v rukou? Kam se poděla srdnatost bojovníků za svobodu Církve ve Španělsku v letech 1936-9, mexických cristeros padajících pod výstřely nepřátel s výkřiky „Ať žije Kristus král!“, nebo prostých rolníků ve Vendée za Francouzské revoluce vražděných s celými rodinami se zástavami. Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v rukou? Kde zůstalo nadšení obránců Vídně z r. 1683 proti několikanásobné turecké přesile? Jak to, že v africké Nigérii katoličtí křesťané statečně brání svoji víru a své kněze proti muslimům z organizace Boko Haram a jsou slyšet dokonce i zprávy o odvaze katolických věřících v komunistické Číně.

 Pro odpověď nemusíme chodit daleko. 

Skvěle to vysvětlil ve svém článku PhDr. Radomír Malý, jehož hlavní myšlenky zkráceně připomínám:

Dřívější  papežové, církevní koncily a teologové prohlašovali jiná náboženství a nenáboženské ideologie za satanskou zvrhlost a akcentovali nutnost hlásat jejich vyznavačům zjevenou pravdu o Božím Synu Ježíši Kristu s tím, že v nikom jiném není spásy a bez víry v něho a v to, co Církev jím založená předkládá k věření, se nelze dostat do nebe. 

Tato víra v samospasitelnost a jedinou pravdu vedla miliony katolických křesťanů v historii k tomu, že raději volili mučednickou smrt než její zapření, a v případě nutnosti pozvedli i zbraň na obranu jí samotné nebo jejich posvěcených služebníků. Sv. Pavel i ostatní pisatelé novozákonních listů nešetřili tvrdými slovy proti bludům i jejich nositelům, proti pohanům a judaistům, a zdůrazňovali jedinou pravdu v Ježíši Kristu. Za její hlásání podstoupili mučednickou smrt. V dějinách Církve neexistuje církevní učitel nebo světec, který by neodsuzoval jasně a nesmlouvavě bludy, totéž činily i všechny koncily, které své dogmatické definice vždy končily sankcemi proti těm, kteří by je popírali, se slovy „anathema sit!“ („buďte prokleti" ). 

Změny v katolické církvi odstartoval Druhým Vatikánský koncil (DVK), který promluvil úplně jinou řečí, než předchozí papežové, oficiální dokumenty, koncily, církevní spisovatelé, ano, i než apoštolé a dokonce sám Bohočlověk Ježíš Kristus. V důsledku toho se přestalo připomínat, že Spasitel několikrát ostře pranýřoval zvrácené bludné nauky farizeů a saduceů, prohlásil, že pouze On a nikdo jiný je Cesta, Pravda a Život, a předpověděl svým učedníkům a vyznavačům, že právě za vyznávání a hlásání této nauky budou pronásledováni a popravováni. A tento meomodernismus v katolické církvi, zahájený DVK, pokračuje se zvyšující se intenzitou až do současnosti a fyzická napadání kněží lidmi s odlišnou ideologií jsou jeho výsledky.

Proč by měl současný katolík vyznávat v muslimské zemi, třeba v Saudské Arábii, svou víru až k prolití krve, když dokumenty DVK, jak je cituje např. článek Pasqualucciho v překladu L. Cekotové, sdělují, že „katolická církev s úctou hledí na muslimy…“, nebo že oni uctívají spolu s námi „jednoho a téhož Boha“?

Proč by se v neomarxistickém levicovém státě katolíci měli postavit na obranu svého faráře, kterého přišli zbít pouliční protestující, když DVK odmítl odsoudit dokonce přímo komunistickou ideologii a zdůraznil v dokumentu Gaudium et Spes i jinde, že i v prostředí tzv. "nenáboženského humanismu" je mnoho dobrých a pozitivních prvků?

Proč by věřící měli bránit nenarozený život, monogamní manželství a rodinu a odmítali veřejně legalizaci sodomských hříchů, proč by kvůli tomu měli vyvolávat nepokoje a rozruch, podstupovat pronásledování a komplikovat si život vyhozením z práce apod., když hlasatelé pokoncilních novot neustále  tvrdí, že v tom všem svinstvu je zárodek boje za spravedlnost, byť špatně pochopenou?

DVK považuje toleranci a uznání kladných hodnot, jež existují mimo katolickou církev, za „znamení doby“, jednotu lidstva potom za konečný cíl veškeré snahy. Již na jeho počátku zazněly hlasy, že nutno skončit s exkomunikacemi a odsuzováním heterodoxních nauk a protikřesťanských ideologií. Jejich vyznavači přece mají také v mnohém pravdu, ne pouze my. Katolíci jsou podle DVK  nikoli „vlastníci“ pravdy, ale její „hledači“ na stejné úrovni s jinými církvemi.

Výlučnost Ježíše Krista jako Bohočlověka, Písma sv., Tradice a katolického dogmatu se tak stává pouhou ušlechtilou hypotézou na téměř stejné úrovni s jinými, prý stejně ušlechtilými vyznáními a idejemi, např. s liberálním humanismem, buddhismem, hinduismem, islámem, neomarxismem aj., i když jejich učení jsou v totálním rozporu s tím, co hlásá Katolická církev.

A obětovat se za pouhou hypotézu, nedokázanou domněnku, byť nosnou a mně osobně pomáhající, ztratit kvůli tomu práci nebo se nechat vláčet po soudech, nota bene když značná část hierarchů toto odmítá jako „netolerantní postoj“? Ne, to by byl nesmysl. Proto raději budu mlčet, ne-li dokonce akceptovat všechny ty genderistické nesmysly a zhovadilosti, vždyť „ve jménu koncilu“ tak činí i mnozí rádoby katoličtí teologové, žurnalisté, politikové, ba i někteří hierarchové. Proč se zastávat někoho, biskupa, kněze nebo laika, který vybočil z řady a počíná si jako „fanatik“, a působit si tak problémy? Vždyť přece my katolíci nemáme výlučnou a jedinou pravdu, ti druzí včetně těch, co nás pronásledují, ji mají podle DVK v mnoha bodech také.

Tolerance je zajisté správný postoj, pokud vyplývá z autentické křesťanské lásky k bližnímu. Týká se ale člověka, nikoli scestných nauk.

Ty musí katolíci naopak nenávidět a jim kategoricky odporovat, když je někdo chce – byť jménem většiny – vnutit celé společnosti, např. zákony umožňující potraty, sňatky sodomitů, „svobodnou“ volbu pohlaví atd. Člověka zastávajícího zvrácené názory nesmím nenávidět, ubližovat mu nebo působit příkoří, ale stejně tak nutno mít na zřeteli, že když on je celospolečensky prosazuje, dopouští se násilí na druhých. Např. poslanci, když  legalizují homosvatby, likvidují řádné monogamní heterosexuální manželství a rodinu, které jsou nenahraditelné pro výchovu budoucí generace. A bez nichž by ani LGBT bytosti nevznikly. Tady musí katolíci nekompromisně pozvednout meč svého verbálního i občanského odporu, a bude-li to nutné i fyzický meč dle příkladu křižáků, vendéeských sedláků, mexických cristeros, španělských katolických národovců nebo vesničanů v komunistických zemích, bránících se zemědělským nářadím v ruce své kněze.

Aby se tak ale stalo, musí mít katolíci jasné přesvědčení, že pravda je jenom v Kristu a jeho katolické církvi, a všude mimo jsou pouze blud a lež. Právě tuto víru, že jen Kristus je Cesta, Pravda a Život, zničil neomodernismus v katolické církvi, jemuž DVK pootevřel vrátka. Dnešní katolík už takto nevěří, díky DVK byl zformován svými pastýři tak, že sice katolická víra je správná a pravá, ale i ty druhé, islám, hinduismus, buddhismus, sekulární humanismus dokonce i marxismus, si zaslouží rovněž úctu pro své krásné a pozitivní prvky. To, že kategoricky a nenávistně odmítají vše katolické, není tak rozhodující, všichni přece nakonec tak či onak dojdeme k (nějakému) Bohu nebo bohu. Proč se tedy obětovat na obranu výlučnosti Božství Ježíše Krista a zjevené pravdy? To přece postrádá logiku. Nejde tedy v principu o zbabělost, ale o  změnu paradigmatu.

Známý spisovatel Stefan Zweig jednou napsal: „Každá nauka, která začne pochybovat o své výlučnosti a samospasitelnosti, je už dopředu odsouzena k zániku.“ To jsou varovná a přitom strašlivá slova.

Katolická církev po DVK se stala pouhou součástí celosvětového všenáboženského hnutí, usilujícího o vytvoření jediného náboženství na této planetě, v němž Ježíš Kristus bude postaven na stejnou úroveň s Buddhou, Mohamedem, Rámakrišnou, Konfuciem, případně i s Voltairem, Marxem. Zednářství a hnutí New Age se s tímto záměrem už dlouho vůbec netají.

Je ještě vůbec naděje na návrat katolické církve k jejím kořenům?

Arcibiskup Jędraszewski naštěstí našel celou řadu zastánců, více než 40 000 jich podepsalo petice vyhlášené na jeho podporu, nemluvě o řadě osobností církevního života. Štěstím pro katolíky v ČR je, že jejich primas J. Em. Dominik kardinál Duka, OP podpořil  prohlášení J. Em. krakovského arcibiskupa o světonázorovém totalitarismu. Česká biskupská konference, jejímž je předsedou,  se za něj spolu se slovenskou a maďarskou postavila.

Dokud bude stát v čele naší katolické církve taková osobnost jakou je otec kardinál Duka není ještě vše ztraceno. Ale to je na jiný článek.