Alespoň v této postní době se máme snažit od výše popsané světské cesty odvrátit a snažit se obrátit v myšlenkách k cestě, kterou nám ukazoval Ježíš, jehož z mrtvýchvstání očekáváme. V postní době si musíme vyhradit čas, v němž můžeme při modlitbě vyznávat své hříchy, činit pokání a vznášet k Bohu konkrétní prosby za odpuštění a za pomoc při problémech, které se týkají nás, rodiny, národa i církve svaté. Podstatou postní doby je totiž obrácení se alespoň v myšlenkách od světské cesty k cestě Boží - k Ježíši Kristu a snaha nalézt v Jeho po tisíce let nehynoucích myšlenkách smysl svého života, dokázat díky nim rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež a především před sebou i před Bohem si sebekriticky přiznat své hříchy a činit za ně pokání. Pokud se nám to povede, pak touto vnitřní očistou dokážeme nalézt světlo ve věcech spásy a vnitřní spojení a jednotu s Bohem.
A pokud jde o Škaredou středu, je to den služící k zamyšlení nad tím, jak ohavným skutkem je zrada a udání.
Škaredá středa je středa v polovině svatého týdne, který nás přivádí k velikonočnímu tajemství. Toto velikonoční tajemství bylo bohužel doprovázeno škaredým skutkem jednoho z učedníků Kristových - Jidáše, který Krista zradil, prodal za třicet stříbrných. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit, neboť již staré latinské přísloví říká, že zrada je vlastně ten nejhorší zločin, jakého se člověk může dopustit. Víme, že i pro strůjce této zrady byla středa škaredá v tom smyslu, že nakonec neunesl svůj čin a spáchal sebevraždu, oběsil se. Právě postava Jidáše – tohoto zrádce – se stala určitým prototypem i jistého antisemitismu v pozdním středověku ve střední Evropě, protože v německém jazyce slovo „Judas“ a „Juda“ pro označení člena kmene Juda se ztotožnilo. V našem prostředí v českém jazyce je tento rozdíl markantní a nezaměňujeme Jidáše s příslušníky židovského národa či příslušníky judského kmene.
Škaredá středa by měla být pro nás mementem jak opravdu odporným skutkem je onen Jidášův čin udání, čin zrady. Měli bychom se zamýšlet, co znamenala zrada v našem osobním životě, v naší novodobé i starší historii. A o to víc si vážit opravdového přátelství, podpory druhého člověka. Prostě svých přátel.
Lidová tradice přemýšlí nad tímto činem. Nacházíme popěvky, nacházíme zobrazení onoho Jidáše, ale také dokonce v té velké básni středověké kultury, v Danteho Božské komedii, čteme, že tento nejhnusnější čin pro milovníky krásné teplé přírody Itálie není umístěn do pekla, kde by šlehaly plameny, ale nachází se úplně na dně, zamrzlý v ledu, protože zima je největší pohromou pro teplomilné obyvatelstvo Středomoří. V lidové folklorní tradici si připomínáme tuto událost či tento příběh v podobě pečiva, které dostává tvar písmene „J“:
Velikonoční nádivka (dole) a jidášci Foto: Jana Šustová
