Protagonisté se shodli na tom, že i když ve většině zemí voliči volili zatím disciplinovaně zavedené  strany, celkově jsou, bohužel, výsledky eurovoleb prakticky identické s těmi před pěti lety a vládnoucí strany si zatím podržely v EU moc, je mimořádně vysoká neúčast ve volbách varovným signálem pro vedení EU. Svědčí o nespokojenosti 4/5 občanů s jejich politikou, což podtrhuje to, že téměř ve všech zemích EU se poprvé dostaly do vrcholové politiky protievropské strany. Nejméně ve dvou zemích EU - v Británii a ve Francii - byly výsledky těchto stran opravdu působivé. UK Independence Party (UKIP) Nigela Farage a Front National (FN) Marion Maréchal-Le Penové získaly 27 % a 25 % hlasů. Vládnoucí strany byly odsunuty na třetí místo. Nejobdivuhodnější je to ve Francii, kde vládnoucí socialisté získali jen 13 % hlasů. Středně pravé stany jsou pod velkým tlakem těchto výsledků.

V Británii podporovali UKIP nejen jeho skalní voliči, ale i liberálové, kteří nikdy neměli rádi vládu s konzervativci. I v samotné konzervativní straně jsou odpůrci její současné zelené prosocialistické politiky. Přesto angličtí konzervativci nedopadli tak zle jako socialisté ve Francii. Navíc i hlavní francouzská středopravicová strana UNP je v rozkladu. Po hádce ve vedení v ní vypukl velký korupční skandál. V Německu to vede k velkému zklamání, neboť obě tyto strany byly proevropské. Navíc se i v něm euroskeptici umístili se 7 % hlasů na pátém místě, protože i Němci mají pocit, že platí kvůli chybně nastavené evropské politice za marnotratné Řeky. Podobně tomu bylo i v dalších zemích EU.

Pokud UKIP uspěje v národních volbách a vyhlásí referndum ve VB, pak je  podle Laughlanda reálné, že to začne otřásat EU.Což by mělo dopad i ve Francii, která je dnes nejeuroskeptičtější zemí v celé EU. Pokud by VB opustila EU, byla by totiž Francie sama s Německem tváří EU. A to by jistě nechtěla. Hájek není takový optimista. Evropské struktury mají v rukou pevně moc, výsledek anglického referenda zvládnou kampaní, která Brity vyděsí, a udělají referendum další. V eurovolbách zvítězil havlismus, ale skutečná nepolitika, nikoliv ta Havlova, padla. Náš současný úkol je deskripce a analýza tohoto dění kolem nás. Připravujeme se na velký karambol této evropské civilizace. Nesmíme se ho ale bát a propadat panice, ale žít jako křesťané v posledních dnech Říma.

Proč je i přes nespokojenost obyvatel v EU celkově vše při starém?

John Laughland to připisuje dvěma věcem. Jednak je tomu proto, že se v EU všichni politici vzájemně  podporují. Na národních úrovních hovoří jinak než v EU. Holland ve Francii horuje proti úsporným opatřením, aby je vzápětí zavedl v EU. Sarkozy vystupoval doma jako pravicový, ale nejhorší levičáky v zemi umístil do vysokých EU pozic. Rakouský Karas bude hlasovat pro Schultzeho… V EU vznikla jednotná politická Obrázektřída napříč národy odleva doprava. (Politickou třídou je míněna mocenská struktura, ale ve smyslu Gilasovy definice.) Je to velice škodlivé stejně jako sovětský experiment 70. let. Druhý důvod je ten, že opoziční strany se nejsou schopny dohodnout mezi sebou. Už nyní nechtějí jít Angličané s Le Penovou z Francie do jedné frakce. Skutečný výsledek eurovoleb je pouze ten, že si některé opoziční starny upevnily svoje postavení doma.

 John Laughland se zamýšlel nad tím, co je lidem na EU tak nepříjemné, že se většina z nich rozhodla bruselské politiky neúčastí ve volbách ignorovat. Zavzpomínal, jak se v listopadu 2013 účastnil na rumunské ambasádě v Paříži mezinárodní konference, na níž představitelé EU diskutovali o tom, jak zlepšit její image. Měl prý tehdy pocit, že se ocitl v nejhlubším poli arogance sovětského režimu, že tito lidé hovoří jazykem Chruščova. Dozvěděl se například, že EU je nejpokrokovější a nejkrásnější projekt v historii lidstva, který dosáhl velkých úspěchů v oblasti morálky, že oni jsou předvojem nevyhnutelných změn a pokroku a že každý stát, který jejich vedení nepřijme, je buď hloupý a reakcionářský, nebo jedná pod nátlakem reakcionářských sil. „Evropští lídři věří stejně jako kdysi komunisté, že se vše mění a zájmy lidské jsou jen ekonomické. Tváří tvář této aroganci máme tendenci věřit, že pád EU je nablízku stejně jako pád SSSR. Podle hesla řecké tragédie, že pýcha předchází pád,“ uvedl Laughland.

Cestou z krize je používat zbraň jménem pravda

I když díky pýše a aroganci Bruselu věří pan Laughland v jeho pád, pokud se systém nezmění, nemyslí si, že to bude lehké a brzy, proto se zamýšlel nad tím, jak pádu napomoci. Jak se dostat z této evropské krize co nejrychleji. Je k tomu potřeba použít zbraň jménem PRAVDA. V zásadě jsou podle něj tři cesty, jimiž pravda a realita může být dělána:

1.Trvat na realitě národa a státu. Bylo by bezprecedentntním vandalismem tyto reálie zničit. Je to ostatně nemožné, protože národní stát se odráží v lidské společnosti. Evropská ideologie nadřazuje chybně nad život jednotlivce kolektivní suverenitu.

2. Politika musí být založena na jednotce,  jako je rodina. Ta je fundamentální jednotkou společnosti.V EU se popírají přirožené základy manželství. Každý otec se snaží zachovat něco dětem. Stát se nechová jako otec. Chce dluhy jako výsledek těchto excesů hodit na záda svým dětem.

3. Je nezbytné uznat, že touha po vůdcovství je univerzální lidskou konstantou. Nelze to vyjádřit v žádných chartách lidských práv. Politici s nezávislým duchem ale mizejí. Systém je likviduje. Přesto společnost závisí na kvalitách vůdcovství. Musí být rehabilitiván vertikální model státu. Jen ten motivuje lidi, aby se povznesli nad strachy. Aby slyšeli výzvy.

Petr Hájek není takový optimista, pokud jde o rozpad EU. Podle něj je systém EU velmi pevně etablován napříč Evropou a bruselští politici udělají vše pro to, aby si udrželi pevné slovo v evropském směřování. Zamýšlel se velmi nestandardně nad výsledky našich a slovenských eurovoleb. „Pochválen Pan Ježíš Kristus. S obrovským zájmem jsem vyslechl seriózního vědce a váženého člověka Johna Laughlanda. U mne je tomu naopak. Při pohledu na zvláštní eurovolby je náš a slovenský výsledek nejzajímavější, i když nikdo ho neanalyzuje,“ uvedl svůj příspěvek Petr Hájek a pokusil se o analýzu tohoto výsledku. Dospěl k závěru, že je to proto, že nás komunismus  naučil jednu zázračnou věc. Lidé, kteří v něm žili, poznají, když režim buduje socialismus, přestože se tváří opačně. Češi prostě pochopili, že přes pokryteckou pravicovou rétoriku bruselští politici ho nyní budují. Pochopila to dokonce i  mladá generace, pochopila, že eurovolby nenabízejí volbu, podobně jako je nenabízely volby za komunismu. Tehdy k nim sice museli lidé jít, ale věděli, že je to zbytečné a není výběr. Nyní, když nejsou volby povinné, je neúčast ve volbách negativem tehdejšího postoje. Češi eurovolby prostě ignorují jako naprostou zbytečnost. Vědí, že v nich není oč bojovat. Nastaly tím u nás antivolby.

„Vyhráli Havlisté. Strany, které přiměly 18procentní menšinu jít k volbám. Je od toho nutné odečíst 6 % těch, kteří chtěli pomoci Národní demokracii či se nechali zmást rétorikou Svobodných. Nemám nic proti nim, ale jejich posun do EP je jejich konec, neb se stávají mainstreamem a veškerá energie jejich voličů se tímto vybila. Mainstream i nyní zasedá jinde. Premiér Sobotka právě dnes přijal nové europoslance včetně předsedy Svobodných Petra Macha. Pokud by Mach složil mandát, byla by to záchrana jeho strany. Neudělal to,“ uvedl Hájek, a dodal: „Havlismus zvítězil, ale skutečná nepolitika, nikoliv ta Havlova, padla.  V Británii a Francii se bojuje na domácí scéně. Farage chce vyhrát doma, Evropa ho zajímá jen jako part pro jeviště. Jeho part v EP je určen britským voličům. Chce, aby odešla Británie z EU. Totéž se děje ve Francii.“

S tím, že protievropské strany využívají především eurovolby  ke zvýšení prestiže doma, souhlasí i Laughland:„Strategie paní Le Penové je udělat koalici s UNB a dalšími pravicovými stranami a zvítězit. Má to ale složitější než Farage v Anglii. Tam má vládnoucí konzervativní strana v sobě hodně euroskeptiků, kteří by se rádi  s UKIPEM spojili. Pokud UKIP uspěje v národních volbách a vyhlásí referendum ve VB, pak je reálné, že to začne otřásat celou EU. Což by mělo dopad i ve Francii, která je dnes nejeuroskeptičtější zemí v celé EU. Pokud by VB opustila EU, byla by Francie sama s Německem tváří EU. A to by jistě nechtěla.“

Hájek není takový optimista, pokud jde o rozpad EU. Evropské struktury mají v rukou pevně moc a výsledek anglického referenda zvládnou kampaní, která Brity vyděsí. Nepustí nikoho, kdo do EU vlezl. Rozviklání EU nenastane vystoupením některé s členských zemí, ale tím, když do ní naopak další vstoupí, například Turecko či, nedej Bože, Ukrajina. Evropské struktury to ale dobře vědí a nepřijmou již nikoho. Pocit blahobytu zvláště v Německu, které se nádherně nakrmilo řeckou krizí, se jim zalíbil. Jakékoliv vítězství euroskeptických stran kdekoliv by jejich směřování a sladký život zničilo. Udělají proto vše pro to, aby si udržely pevné slovo v evropském směřování. Jejich cílem je vytvořit EU jako beztvarou hmotu bez skutečného vůdce.

Proti systému EU je proto podle Hájka potřeba bojovat a to inteligentně: Je nutné opustit hřiště, které nám dává. Je iluze si myslet, že tam pronikneme s koncepcí, která její systém změní. Je potřeba vystoupit z toho a nalézt jiné hřiště. Začít přemýšlet.  „Kdybych byl já člověk organizující strany, založil bych stranu nevoličů s heslem „Nevolte nás, nevolte vůbec!“ Těžko sice poznáme, zda voliči regovali, protože nikdo nepřijde, ale pokud voliči poslechnou, ochromíme parlament - stroj na zbytečné zákony - a zvítězíme. Parlament bez poslanců nepřijme žádný nový zákon. Neúčastí ve volbách se spojíme na rušení zákonů,“ radí Hájek a dodává:„Interpretaci knížete Schwarzenberka, že lid řekl EU : OK, neberu. Copak 82 % voličů nedalo najevo, že EU jim nestojí za to jít k volbám, že žít v otroctví je hloupé? Zájmy těchto 82 % nejsou sice representovány, ale existují.Samovolně narůstající tlak je to nejcennější, co může nastat. Není to sice program, ale je to pokus o analýzu.“

Co dělat s tímto nechtěným otroctvím?

Jestliže přijmeme jako výchozí tezi, že politika skončila a nezná rozdělení na pravici a levici v reálné reprezentaci, můžeme vnitřně emigrovat a věnovat se jiné činnosti než politice, zahrádkám, dětem… Prostě vše vzdát podobně, jako kdysi za komunismu. Bylo to tu mnohokrát, technologický věk přináší diktátorovi více možností, jak organizovat lidem toto domácí vězení.

Neznamená to ale, že zájmy, které měly reprezentovat pravicové strany, neexistují. Neznáme-li realitu, musíme ji opět nalézt, zorientovat se v ní a ptát se, co činit. Pochopit, že levice chce vše předělávat a prosadit sílu svého názoru za pomoci korupčních konstrukcí. Pravice zastává názor, že hodnoty vytváří člověk, který je na tomto světě na návštěvě. Chce vytvářet koridor pro jeho svobodné jednání, nechat svět fungovat tak, jak po tisíciletí trval. Nebere svobodu jiným a nechává je také žít tak, jak si přejí. Musíme rozlišit, kdo je kdo, a rozhodnout se, na čí stranu se postavit.

Náš současný úkol proto je deskripce a analýza dění kolem nás. Náš úkol je vyznat se v tom. Připravujeme se na velký karambol této civilizace. Nesmíme se ho bát a propadat panice. Musíme se starat o blízké a žít jako křesťané v posledních dnech Říma.

Tvrdé jádro nacionalistů přišel pozdravit i Bruselem tolik obávaný euroskeptik Václav Klaus

V útulném prostředí staroměstské restaurace U tří růží při výborném prelátském pivu vysvětlil, že pouhá výměna osob volbami EU nepomůže. Že bez opravdové systémové změny je projekt EU nepoužitelný.  Náladu to ale ani jemu ani ostatním nepokazilo.

Jediné zač pokáral pan profesor Klaus pány Semína a Laughlanda bylo, že jako největší nacionalisté, které zná, si dali hamburger ze socialistické Ameriky a k tomu ještě platili jako konzervativci jakousi moderní kartou, které by se on ani nedotkl. Slíbili mu za to krutou pomstu, že ho také při něčem nachytají a vrátí mu to. Moc si ale z jejich pohrůžek nedělal a že prý se na to dokonce těší.