Moje čtvrtá kniha tzv. „zápisků z cest“ (předcházející vyšla v roce 2015 v nakladatelství Grada) pokrývá mé postprezidentské cesty v letech 2015–2018. Jako všechny tři minulé „cestovní“ knihy je psána skutečně v průběhu těchto cest, často v letadle, není to žádné ex post domýšlené popisování zážitků, které jsem na těchto cestách prožíval. Jsou to, v tomto smyslu, v chaosu cest vznikající pracovní texty, nikoli dodatečně vyšperkované, z knih vyčtené věty. Není to o zeměpise, ale o společnosti.

V tomto svazku je shromážděno celkem 28 zápisků. V zahraničí jsem byl za tuto dobu pracovně či služebně (nepočítám v to např. cesty na lyže do Alp) více než 70krát. Žádné zápisky jsem nenapsal, když na ně nebyl čas, když byla cesta příliš krátká, když na ní nebylo nic zajímavého, když už jsem na stejném místě nebo stejné akci byl poněkolikáté. Sedmdesát násobeno v průměru třemi dny délky jedné cesty znamená, že jsem byl za tyto tři roky v zahraničí více než 7 měsíců. Jeden můj přítel zahajuje svou obvyklou SMS otázkou: „Kde jsi? V Africe nebo v Latinské Americe?“ Já jsem většinou doma, ale ten počet zahraničních cest je velký. Možná neúnosně velký.

Zápisky v této knize jsou jak o cestách relativně exotických – do jižního Maroka nebo Guatemaly, do Koreje, Izraele, Egypta i Malty, což nejsou obvyklé trasy českých turistů –, tak o cestách do destinací běžnějších. Prvně jsem byl v pouštním jižním Maroku, ve starodávné Gruzii, v – na majestátní Ararat se dívajícím – Jerevanu, na historické Maltě. Nejčastěji jsem byl v Řecku, dokonce sedmkrát, a v Itálii (ze zemí nesousedních), ale nejvícekrát díky mnoha akcím AfD v Německu. Také v Rakousku a Maďarsku. Tyto cesty jsou obrovským poučením, je to nepřetržitý učební proces. Člověk si něco musí nastudovat předem, něco pochytí tam. Jsou i nečekaná překvapení. Pro mne byl největším poměrně málo známý polský Toruň (město Koperníkovo) a německý Trevír se svou Marxovou nechvalně proslavenou sochou. O tom všem se píše v této knize.

Jsou v ní popisovány nejen věci a události lokální, které se určitě nedají napsat bez uskutečnění takové cesty, ale jsou tam rozebírána i témata, která sice dobře znám z domova, ale v cizině jsou „nasvícena“ jinak a díky tomu se dají objevit jejich další dimenze. V těchto třech letech jsem se např. nemohl nevěnovat fenoménu masové migrace, která ničí evropskou civilizaci. Nejvíce poučné byly v tomto smyslu návštěvy Německa a v rámci nich zkušenosti s násilnými akcemi promigrantské, levičácké Antify, které často doprovázely mé přednášky a vystoupení. Byl jsem např. i v saském Chemnitzu, kde nedávno vypukly mediálně široce komentované protimerkelovské demonstrace.

Nemohl jsem se nevěnovat brexitu, resp. pokusu jedné z členských zemí Evropské unie osvobodit se ze svěrací kazajky, kterou tento centralizovaný nadstátní subjekt více a více připomíná. Nemohl jsem nezmínit zážitky z Ameriky v éře prezidenta Trumpa, který se rozhodl vyhlásit boj americkému politickému establishmentu a jeho nedemokratické ideologii. Mimořádně podnětné byly i čtyři letošní návštěvy jedné blízké země, ve které se skutečně něco děje, která se snaží vymanit se z pozice objektu dějin a stát se jejich subjektem – Maďarska.

V žádném případě se nebudu pokoušet v předmluvě převyprávět celou knihu, ani její hlavní teze. Bylo to jen naznačení obsahu, takové malé „amuse-bouche“, mohu-li použít tento kulinární pojem.

Mnoho navštívených míst je opravdu krásných. Vysokohorská, totálně prázdná a turisticky nedotčená krajina Kavkazu nedaleko Soči, poušť a moře kolem marocké Dakhly, malebná jihofrancouzská oblast Cap Ferrat nedaleko Monte Carla, zádumčivá finská jezera v naprostém klidu severských lesů, starobylé, už před mnoha tisíciletími obydlené, na vysokém kopci nad mořem se nacházející sicilské Erice atd. Snad něco z toho naznačí amatérsky pořizované fotografie, kterých je v knížce poměrně velké množství.

Možná, že si někdo povšiml, že jsem už dlouho nebyl v Číně, kterou – jak je známo – považuji za dobrý příklad nadějného vývoje (v rozporu s některými našimi bojovníky s Čínou, kteří svůj boj provádějí v bezpečí pražské kavárny a s ní spřátelených redakcí). Pozvánek do Číny jsem dostal řadu, ale necítím v nich žádný osobní „touch“. Chtějí nějakého významného evropského politika či expolitika. To mne k vykonání tak dlouhé cesty nemotivuje. 

Věřím, že si i tato moje cestopisná knížka najde své čtenáře, jako se to podařilo třem předcházejícím. Teď mne napadá, jestli ještě nějaká další knížka zápisků z cest vznikne? Budu na ni mít sílu a elán? Budou zajímavé cesty a budou z nich zápisky? A samozřejmě budou čtenáři? Uvidíme. Už teď mám však na stole asi 10 potvrzených pozvání na poslední týdny roku 2018 a na začátek roku 2019.

Václav Klaus

Knihu je možné objednat zde.