Je zarážející a smutná skutečnost, že v roce stého výročí vzniku Československa plná pětina lidí netuší, v jakém roce se tak stalo. O Mnichovu a dalších tragických událostech ani nemluvě. Spolu s generací pamětníků, posledních partyzánů, pilotů RAF a dalších skutečných bojovníků za svobodu se vytrácí také historická paměť. Ne nadarmo náš školský systém produkuje polointeligenty a nevzdělance, kteří potom vychovávají další generaci. Co mohou naučit děti a mládež, když sami nic neznají a nic neumějí? Do určité míry je tato historická paměť destruována záměrně, abychom nepociťovali žádnou národní hrdost a odpovědnost vůči fantastickému a jedinečnému dílu našich předků, kteří nám odkázali nejen ideu národní, ale i plno hmotných památek - překrásných staveb a pamětihodností všeho druhu.
Platí ono mnohokrát opakované, že národ, který si své dějiny nepamatuje, je nucen si je prožít znovu. Národ Komenského, Masarykův, Husův i Žižkův toho světu dal mnoho, ale svou existenci musel potvrdil v bojích a platil za to krví svých nejlepších synů a dcer. Spolu s Karlem Hašlerem se domnívám, že se nevytratí nejen česká písnička, ale i naše kolektivní národní vědomí a i sama existence.
Češi byli, jsou a budou i nadále. Všemu úsilí globalistů navzdory!
(Kéž byste měl pravdu, obáváme se, že to budou již jakýsi nikomu nepatřící EUANI. red.)