Blíží se 50. výročí událostí spojených s datem 21. srpna 1968. Podle mediálního obrazu mám málem pocit, že nás tehdy okupoval Vladimír Putin za přispění páté kolony v čele s Milošem Zeman a největší hrozbou dneška jsou hybridní hrozby ze strany Ruska. Tak to ale není, i když se břídilové a rádobypolitologové typu Romancova a Peheho snaží veřejnosti namluvit, užiteční idioti typu Mitrofanova, Jandy a Jelínka také vypomohou. Havloidi by si rádi 21. srpen přivlastnili a také by rádi rozhodli o způsobu oslavy tohoto výročí. Nedovolme jim to. Protože hlavní poselství roku 1968, že je možné odčinit dávná příkoří, křivdy a lidé se mohou svobodně a demokraticky zapojit do politiky, kde bez obav mohou říkat své názory a sdělovat postoje, začínají dnes být zase problém. Smyslem oslav nesmí být oživovat vize komunismu s lidskou tváří, když ten nikdy žádnou lidskou tvář neměl.
Ani recyklovat osmašedesátníky, tedy komunistické politiky, kteří měli na svědomí 50. léta a pak najednou prohlédli a nakonec se z nich stali chartisté a přesvědčení demokraté, nikdo rozumný nechce.
Každá doba si historická výročí vykládá podle svého a svých potřeb - historicky viz Husovy oslavy v roce 1926, či připomenutí smrti svatého Václava v roce 1929. Způsob oslav ale vypráví ponejvíce o dnešku, více než o připomínaném slavném výročí. V roce 1968 šlo v mnohém o generační boj o moc uvnitř komunistické strany a prostě o koryta. Reformisté a nebo zdravé síly?
Nakonec jako vždy zvítězili přizpůsobiví lidé bez názoru, kteří dokáží dobře lavírovat. Takoví jsou největší hrozbou i dnes.
