Elm Grove Primary School uvádí podobný důvod. „Snažíme se hovořit spíše o dospělých než matkách a otcích, abychom brali zřetel na různá složení rodin, v nichž naši žáci žijí,“ nechala se slyšet škola. Stejnou argumentaci používá Carlton Hill Primary School. Další ze škol, Saltdean Primary, preferuje ještě jiný výraz. „Používáme termín rodiče nebo pečovatelé, protože rozumíme tomu, že naše rodiny se skládají z řady různých lidí. Když děti na Saltdeanu začínají, probírají s námi, co pro ně rodina znamená,“ uvedla škola.
Místní úřady podle serveru nevydaly žádné pokyny pro to, jak by měly školy k pojmenování rodičů přistupovat. Je to prý čistě na rozhodnutí ředitelů.
Soudím, že tato pojmoslovná úprava je nedostatečná. Především by se na školách mělo přestat s užíváním slov učitel / učitelka. Mohlo by to v dětech vzbuzovat pocit ohrožení ve smyslu „budu učen, tedy se budu muset učit“, a to je vůči dětem tyranizující. Možná by se tento pojem dal nahradit souslovím „třídní řečník / řečnice“. Je přece nezvratným faktem, že učitel/ka při svém pobytu ve třídě řeční a z jejich řečnění neplynou pro žáky žádné apriorní povinnosti, a tedy ani hrozby.
Stejně tak by se měl přestat používat výraz školník / školnice. Mladší děti by mohly nabýt dojmu, že se jedná o nějaká školní strašidla bydlící na půdě – něco jako vikýřník či plivník, jež známe z knížky Karla Michala Bubáci pro všední den. Navrhuji politicky korektní alternativy, například „muž s kladivem“ či „kosmetička podlahových krytin“.
Ostatně sám pojem „škola“ zasluhuje změnu. „Škola“ je od slova „školiti (se)“, což je opět neklamné znamení, že se zde koná ujařmení a znásilnění nevinných duší našich ratolestí. Což by nestačilo prosté „dopolední dům“? Nabízelo by se také „ukřičený dům“, protože, jak víme, dítka školou povinná si většinu času vzájemným překřikováním cvičí hlasivky, což se jim může hodit v budoucí praxi, třeba v Parlamentě. Jenomže by to někdo mohl splést s pojmem „vykřičený dům“, jenž je, podle názoru mnohých, jedním ze synonym právě pro Parlament.
Školy i univerzity v Británii musejí být apolitické ze zákona.
Ale po dlouhé době zpráva z rodu optimistických. Jak píšou Novinky.cz, Británie začala bojovat proti progresivistické indoktrinaci ve školách. Britské úřady se rozhodly zakročit proti ideologické indoktrinaci na školách. Ministr školství Nadhim Zahawi směrnicí zapověděl „předkládání sporných tezí jako faktů“. Direktiva je evidentně mířena proti progresivně levicové propagandě a světonázorům hnutí woke (probuzení). Zastánci hnutí woke a progresivní levice mají podle svých kritiků tendenci vykládat své postoje jako jediné správné a hodné následování, přičemž zejména na akademické půdě v USA a v dalších západních zemích se tento přístup dostává do rozporu s právem na svobodu projevu a pluralitu názorů.
„Obecně by se měli vyučující vyvarovat prezentace vlastních politických názorů, pokud si nejsou jisti, že je tím nebudou propagovat. A pokud už své postoje prezentují, měli by se ujistit, že je nepředkládají jako fakta, a dát prostor také odlišným názorům,“ cituje britský server The Daily Mail z nové směrnice ministerstva školství. Daily Mail píše o direktivě mířené proti levicově progresivistickému „vymývání mozků“ patrně proto, že právě tento myšlenkový směr v posledních letech ve školství viditelně vítězí a ze západních univerzit postupně prostupuje i do nižších pater vzdělávací soustavy.
Podle Daily Mailu ministerstvo školství reaguje na „dekolonizační úpravy osnov“, které čím dál víc škol provádělo na základě podnětu a tlaku nejrůznějších neziskových organizací. Právě neziskovky jsou podle kritiků typickým nástrojem progresivně levicové propagandy. V britském kontextu se sporné výklady vztahují například k výuce o hnutí Black Lives Matter, o izraelsko-palestinském konfliktu nebo o dějinách britského impéria a jeho osobnostech. Jako příklad lze uvést někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla. O národním hrdinovi boje proti nacismu se v poslední době mluvilo především v souvislosti s jeho údajným rasismem.
Školy i univerzity v Británii musejí být apolitické ze zákona, až dosud ale nikde nebylo přesně vymezeno, co to vlastně znamená. Zmíněná směrnice platí pro základní a střední školy. Na vyšší odborné školy a univerzity se nevztahuje.
To je opravdu dobrá zpráva. Ještě lepší by byla, kdyby něco podobného zavedla vláda naše. Vyhnala by ze škol všech stupňů Člověka v tísni a další pomatené, ale na veřejném vemeni pevně přisáté migrační, inkluzivní, zkrátka všechny indoktrinační neziskovky a přiměla by učitele zase učit, protože co jiného se přece ve škole má dělat… Jistě ne diskutovat o 71 pohlavích, genetickém vkladu přišedších z Eritreje (jak nás svého času poučila herečka Žilková) či nové věrouce s názvem liberální demokracie…
Pekingských her se účastní nejvíce přiznaných LGBTQ sportovců v historii zimních olympiád.
Pro Peking 2022 nejde o jediné prvenství tohoto typu v historii zimních olympiád. Jedenatřicetiletý Timothy LeDuc je prvním otevřeně nebinárním sportovcem na světě, který vstoupí na olympijský led. Stejně tak jako před čtyřmi lety v Pchjongčchangu první otevřeně gay Američan, chce i LeDuc posunout diskusi společnosti o queer lidech. „Doufám ale, že až lidé uvidí můj příběh, tak si neřeknou: ‚Timothy je první nebinární osoba, která ve sportu dosáhla této úrovně.‘ Jde o to, že queer lidé mohou být otevření a sportovat. Vždycky jsme tu byli, vždycky jsme byli součástí sportu. Jen jsme ne vždy měli šanci být otevření,“ řekl LeDuc, který tvoří krasobruslařský pár s Ashley Cain-Gribbleovou. Dvojice před letošními hrami v Pekingu získala pozornost, když během mistrovství v Nashvillu pokořila americký rekord v krasobruslení. Podle NBC News je zejména párové krasobruslení sport, který stojí „na heteronormativní ideologii, která historicky nahrávala bruslařům, kteří hrají podle specifických genderových a romantických stereotypů“.
Nějak neumím pochopit, proč se taková zpráva ve veřejném prostoru vůbec vyskytla. Podle mého selského vidění světa není nikterak podstatné, zda chlápek s fousy na fotkách z olympijského stadionu je hetero- či homo- či příslušník těch dalších asi 70 pohlaví. Důležité je, že podá sportovní výkon. Kdo u nás věděl o Martině Navrátilové, když v půli 70. let začala růst do pozice tenisové superstar, že je lesba? A koho to zajímalo? Navrátilová sama svou orientaci začala „prodávat“ de facto až po skončení sportovní kariéry, kdy jí demonstrativní coming out za vydatné pomoci médií vrátil do centra veřejného zájmu. Nic proti tomu. Odehrála si svoje, a moc dobře. Že je dnes profesionální lesba, je její věc. Stejně jako je soukromá věc Timothyho LeDuce, pokud se cítí být třeba Marťanem nebo pečenou houskou. Dokud bruslí dobře, není o čem mluvit.
Protože jinak by bylo třeba v zájmu vyváženosti zaplnit média nejen historkami minority, ale především té zdrcující heterosexuální většiny. Jinak bychom si mohli myslet, že v nejvyšších patrech sportu už není důležité, jak rychle běháte, vysoko či daleko skáčete nebo kolik dáte gólů, ale koho máte večer v posteli.