JIŘÍ PANCÍŘ, president Kulturní komise ČR
Do redakce nám přišla smutná zpráva. V pondělí 20. března přestalo náhle ve věku 89 let bít srdce nositeli čestného titulu "Rodinné stříbro" plukovníku Ing. Vladimíru Feixovi, dr.h.c. Určitě si nyní mnoho čtenářů řekne, proč o tom píšeme v době, kdy umírají v koronavirové panice lidé jako na běžícím pásu. Je to proto, že tento člověk byl příkladem muže, který za sebou zanechal velké dílo. Podařilo se mu i přes mnoho problémů v době přechodové ekonomiky devadesátých let, udržet nad vodou výrobu tradičního českého cibuláku v rodinné porcelánce "Porcelán s modrou krví" v Dubí u Teplic. Byli jsme u toho, když v roce 2005 již po sedmé přebíral na Pražském hradě za to, co pro podnik udělal, nejvyšší ocenění českých podnikatelů "Českých sto nejlepších". Tehdy jsme netušili, s jak obrovskými problémy se musel potýkat nejen po převratu v roce 1989, ale i po vstupu do EU v roce 2005, aby udržel porcelánku mezi sto nejúspěšnějšími podniky v zemi.
Při sledování nedělní Partie na CNN Prima NEWS jsme zažili tentokrát po dlouhé době velkou radost. Prezident naší republiky v letech 2003-2013 Václav Klaus a jediný opravdový státník, kterého naše zem po pádu komunismu měla, vyslyšel volání nás všech a vrací se po prodělané covidové karanténě konečně do výkonné politiky. Téměř jsme chtěli napsat, že ten hrozný covidový rok stál za to, ale nechceme se rouhat vůči opravdu postiženým pacientům, kteří doplatili na to, že vláda se starala víc o testování a karanténu zdravých místo o jejich léčbu. Víme, sice, že prezident Klaus po odchodu z Hradu politikou dál naplno žije, ale také víme, jak se bránil do ní vrátit vzhledem ke svému věku. Ne snad proto, že by se necítil zdráv, ale víme jak se média ke všem starším politikům chovají. Přednáší proto "pouze" na VŠE, píše mnoho knih a článků ročně a pořádá přednášky ve světě i doma, ale národ o tom téměř neví, protože mainstreamová média informují pouze o politicích ve výkonné funkci. To jak se začala projevovat v koronavirovém roce vláda vůči občanům a jak to na vlastní kůži pocítil v nucené karanténě byla zřejmě ta poslední kapka k tomu, aby si uvědomil, že se musí někdo postavit nesmyslnému řádění politiků. Především velice nebezpečným levicovým Pirátům, kteří mají podle průzkumů největší šanci na vítězství.
Třiačtyřicetiletý bývalý hradní protokolista a nyní protokolista Institutu Václava Klause Jindřich Forejt se po mozkové mrtvici probral v Motolské nemocnici konečně po několikatýdenní hospitalizaci v pátek 11. března 2021 z umělého spánku. Prezident Václav Klaus si pana Forejta vzal po odchodu z Hradu do svého zámečku na Hanspaulce, protože to je podle jeho slov „nejlepší protokolista, jakého za sto let tato země a jedním z nejvzdělanějších lidí, jaké v životě potkal". Je to zřejmě pravda, protože při své návštěvě Prahy Jeho svatost Benedikt XVI. byl prací pana Forejta natolik okouzlen, že ho chtěl do prezidentu Klausovi odvést do Vatikánu. Pan prezident mu ho tehdy odmítl předat s tím, že mu ho uvolní až po svém odchodu z Hradu a mezitím byl svatý otec z Vatikánu intrikami modernistických kardinálů odejit. Na štěstí pro pana Forejta ho prezident Zeman v únoru 2017 uvolnil z funkce díky řevnivosti svého kancléře Vratislava Mynáře a poradce Martina Nejedlého na pana Forejta a ten mohl nastoupit místo v IVK.
"Jde vlna za vlnou, nikdy se nevrací nocí, kdy začíná slavnostní bál..." Nevím vlastně ani, jak mi vytanula na mysli při oznámení zprávy, že zemřel dlouholetý člen naší redakční rady Ing. PhDr. Jan Vodňanský. Zřejmě asi proto, že jsem si uvědomil, že nás již nikdy nezaplaví vlna Janovy laskavé radosti ze života a humoru. Že nás dnes,10.2.2021, definitivně opustil člověk šířící kolem sebe svůj neopakovatelný crazy dada humor a nejen to. Člověk, který tento svůj svérázný vysoce intelektuální humor spojil s opravdu vyhraněným charakterem. A to je v uměleckém světě opravdu vzácné. Člověk s jasnými postoji k životu, pro něž byl v době odporné Husákovy normalizace v roce 1974 vyhozen z Činoherního klubu, kam jsme na něj jako studenti a pak absolventi nejrůznějších, převážně vysokých škol, nadšeně chodili. A když podepsal 18. října 1977 Chartu77, zasáhl vůči němu zločinný a zavrženíhodný komunistický režim tak silně, že nejen nesměl hrát, ale ani jeho knihy a písně nesměly vycházet, neboli zůstal bez možnosti si vydělávat na živobytí, ačkoliv měl v té době malého synka Tomáše. Upadl do beznaděje a nakonec odjel na Slovensko, kde normalizace nebyla tak silná a mohl tam skládat písničky a hrál divadlo alespoň pro děti.
"Pokaždé, když svými kalendáři listuji, necítím v nich jen sníh s jinovatkou, podzim, který tolik miluji a všech letních růží vůni sladkou, jaro, jež v nich zurčí pramínky, které k žíznivým rtům podávám si. Starý kalendář jsou vzpomínky, utíkající do dálek tam kamsi, starý kalendář je hřbitov dnů, zmírajících beznadějně prudce, starý kalendář je torzo snů, jež plánuje každé lidské srdce (tehdy bylo přece to a to a tehdy zas to a to snad bude...) Co vše bylo dáno, odňato! Ať alespoň hrstka veršů zbude..." píše básnířka kraje Vysočiny Libuše Pamětnická v prologu ke sbírce veršů KALENDÁŘ SRDCE. Každému měsíci v ní věnuje několik básní. Protože zejména v současné době poezie ubývá zatímco lidé ji naopak potřebují stále víc, rozhodli jsme se každý měsíc vydat verše jemu věnované. měsíci lednu věnuje autorka následující verše:
Právě před sto lety se 10. července 1920 narodila v Hněvkovské škole dceři řídícího učitele Jana Mokrého a učitelce Pavle Pamětnické básnířka, prozaička a publicistka Českomoravské vysočiny, Pelhřimovska, ale především Humpolecka, Libuše Pamětnická. Protože její otec byl za války navelen na Podkarpatskou Rus, zůstala malá holčička ve škole u babičky, kde nakonec strávila celé dětství. Svůj první článek otiskla ve svých devatenácti letech v roce 1939 v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny. Zde také publikovala svůj první román „Břízy ve větru“.Po dobu okupace, kterou prožívala již jako studentka pedagogického ústavu a poté učitelka v Praze, publikovala v Pražském ilustrovaném zpravodaji řadu fejetonů a v témže časopise jí vyšel na pokračování román „Vysoká mříž“.
Otevřený dopis Jiřího Pancíře předsedovi Svobodných Tomáši Pajonkovi
Od prvních dní úvah o založení Akce D.O.S.T. jsem byl v kontaktu s jejími zakladateli a její cíle mi byly vždy velmi blízké. Dodnes vzpomínám na pohostinnost dejvické hospůdky Pod Loubím, kde vznikaly první představy o jejím zaměření. Hlavním důvodem, proč jsme do věci šli, je okolnost, že pojem „kultura“, který se u nás chápe pouze v omezeném smyslu „umění" případně ještě „vědy“, je mnohem obecnější, subtilnější a intimnější. Přímo svým názvem znamená kultivování, pěstování, vzdělávání a zušlechťování něčeho, co je kultivování schopno. V tomto smyslu lze mluvit o „národní kultuře“ jako o kultivaci národa pomocí tradic, u nás anticko-křesťanských. Tuto kultivaci provádíme vzděláním a uměním, ale i tříbením morálních principů a vírou. A zde vidím jeden ze styčných bodů mezi Akcí D.O.S.T. a Kulturní komisí ČR., jejímž jsem presidentem.
„Odhodlal jsem se dojít až do konce strachu." Tato slova citovaná z Maxima Gorkého, čteme
"Bylo by bláznovství, kdyby šla Evropa kvůli Ukrajině proti Trumpovi. Evropská unie
V pražském hotelu Pyramida probíhá druhým dnem významná mezinárodní fyzikální konference
Pravidlo o třech půlminutách je k nezaplacení. Každý jednotlivec by měl znát pravidlo o
Budoucnost nanotechnologií, vývoje kvantových počítačů, biochemie, medicíny a dalších
Významný bavorský politik, předseda bavorské zemské organizace Alternative für
Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku
Nejvíce komentované články
Prostor pro Vaši presentaci